„Nynější dosud zcela nenasycení hraboši materiálních statků mají jiné priority
než číst knihy, natož pak podporovat jejich zrod.“


Pane Ulči, ve fejetonu Našinci zveřejněném koncem roku 1990 v týdeníku Respekt jste připravil o iluze nejednoho snílka: na příkladu společnosti Američtí přátelé exilového nakladatelství Josefa a Zdeny Škvoreckých jste „to natřel“ finančně úspěšným krajanům. Cituji: „Spoléhat na dobře situované našince by se totiž rovnalo existenčnímu zániku. Nikoliv páni doktoři, ba ani ne profesoři literatury, jimž knihy poskytují lukrativní obživu, byli naším pilířem, ale ti tzv. „obyčejní lidé“, nezřídka noví příchozí, kteří si knížky kupovali ze svého prvního - nevalného - platu.“ I v současném Česku je literatura zcela na okraji zájmu potenciálních sponzorů. Myslíte, že se dá tato zkušenost nějak zevšeobecnit?

          Příliš bych si netroufal skákat takto z jedné doby do druhé, z kontinentu na kontinent, do radikálně se lišící situace. Vytváření literatury v exilu bylo hodně jinačí v porovnání s životem  v nesvobodných, ale pro většinu národa docela snesitelných, pohodlných, pramálo náročných podmínkách. Teď máte svobodu se všemi jejími nevýhodami (odpovědnost za vlastní počínání,  břemeno sám se rozhodovat, hrozba sociálních nejistot, rozvírající se socio-ekonomické nůžky – zdroj frustrací, závisti až nenávisti, atd.). Trošku a třeba i hodně vyřeší Generál Čas. Mnoho se probendilo nesmyslem budování vědeckého socialismu, společnost se snaží dohnat zmeškané slasti západního stylu života – včetně zpotvořenin, reprezentovaných jakkoliv antiamericky se tvářící televizí Nova.  Nynější dosud zcela nenasycení hraboši materiálních statků mají jiné priority než číst knihy, natož pak podporovat jejich zrod.  Teď ještě lze ohromit souseda nákupem mercedesa, ale kdo dnes bude někomu závidět zájezd „na Kanáry“? Tímto optimistickým předpokladem odpověď končím, aniž bych se s ní kloudně vypořádal.

Po roce 1989 byl český knižní trh „saturován“ díly exilových spisovatelů. Dlouhá řada těchto autorů, chtěla-li se v rodné zemi literárně uvést, musela nakladatelům zaplatit často veškeré náklady spojené s vydáním knihy. Představuji si, že vy jste byl jednou z vzácných výjimek: vždyť Vás česká veřejnost znala z Hlasu Ameriky a z Rádia Svobodná Evropa. Není-li to tajemstvím - musel jste snad i Vy „sáhnout do kapsy“?

          Česká veřejnost mě daleko víc neznala, než znala. Dal jsem pár tisíc dolarů jednomu nakladatelstvíčku, jemuž jsem - vzdor varování - důvěřoval a výsledkem bylo zkrácení a ediční zprznění knihy do té míry, že po přečtení několika stránek jsem se jí už nikdy nedotkl.

Kolik knih Vám v polistopadové republice vyšlo? Jakým (průměrným) nákladem?

          Prozatím jich vyšlo přesně deset. Jejich náklad se značně lišil: od pouhých 300 výtisků „Nástinu přednášek mezinárodního práva„ Palackého univerzitou v Olomouci (1991) po mamutí náklad 10 000 „Příručky pro zájemce o americký svět“, kterou rok poté vydal kvapně pak vystřízlivší nadšenec Alexander Tomský, nyní již řadu úspěšný ředitel předního nakladatelství Academia. Neprodané zásoby mu vytlačily auto z garáže a opus se prý dosud vyskytuje  v antikvariátech. Přítel Jan Petránek, veterán velikán publicista, se mi pochlubil takovou koupí za sumu deseti korun.

Čtenářsky nejúspěšnější kniha se jmenuje jak?

          U čtenářů nejúspěšnější byla „Malá doznání okresního soudce,„má česká knížka úplně první. K ní by se teď mohla přiblížit ta úplně nejposlednější a sice „Kam šlápne česká noha„. Vyšla minulý měsíc,  ilustrována výtečným Jiřím Slívou. Odpovím též na otázku nevznesenou – kterou že z knížek mám nejraději. Tou je román „Šťastně navrácený běženec,„ který ale vyšel jen u Škvoreckých v Torontu. V Praze či kdekoliv mimo Prahu o ni žádný nakladatel neměl zájem.

Váš titul Inventura století je v Zonty-edici dlouhodobě čtvrtým nejnavštěvovanějším souborem. Věříte v budoucnost literatury na Internetu a vedle ní specificky internetové literatury?

          Čtenářský zájem o tu mou Inventuru 20.století v Zonty-edici mě velice těší. Velmi doporučuji podívat se na „Všehochuť málo korektní,„ knihu koncem loňského roku v Brně nakladatelstvím Doplněk vydanou a přepečlivě udělanou. Ta končí několika kapitolami zabývající se tímto tématem hodnocení věku právě uplynulého a předpovědmi, co nás asi čeká. Budoucností literatury na internetu jsem se trošku zabýval, něco o tom i publikoval. Novinka částečně pronikne, ale za našeho života a snad i příští generace nepřevládne. Stále chceme mít tištěnou knížku v ruce, s ní se laskat a případně si v ní podtrhávat.

Jste vůbec z prvních českých spisovatelů, kteří se „odhodlali“ k vlastní autorské stránce na Internetu. Jaké zkušenosti jste tím získal?

          Na pionýrském odhodlání vyrukovat s vlastní stránkou na Internetu žádné zásluhy nemám, jsem ignoramus, patetický analfabet, jehož technický um je vyčerpán  vyšroubováním žárovky. Stránku vytvořil můj syn, ta teď už leží delší dobu ladem a potomek mi přísahá, že hřích už brzo napraví.

V podletí jste pobyl opět v rodné zemi, pozván na sympozium Velké literatury malých zemí v Evropské unii ve 21. století. Jaký ohlas mělo téma vašeho příspěvku:

Za rozhovor poděkoval a čtenářům Inventuru století k přečtení doporučil Miroslav Vejlupek.
Myslív-Milčice - Vestal
červenec 2003