Vzpomínka na vlastní dávné mládí a ztepilost kalí nostalgikům rozhled. Kdykoli dostávám otázku s takovým tématem -- a neznám nikoho, kdo by ji občas nedostal -- odpovídám jedním anglickým slovem: DENTISTRY. Sedět v zubařském křesle kdysi nebo teď. Měřeno-li možnostmi daleko pohodlnější a zajímavější současnosti, zejména uboze dopadá porovnání v případě nás absolventů zkázonosného experimentu s vědeckým socialismem, dřepět tehdy v kleci a povinně jásat. „Dort z Polárky, dárek nad dárky. Nenajdete ve světě, sýry jako v Madetě!“ Hurá do boje proti mandelince, americkému brouku! Na léta padesátá, éru procesů, kriminálů a šibenic, ovšem s bolestnou nostalgií vzpomíná nynější vadnoucí generace starců a stařen, tehdejších statných, ztepilých svazáků a svazaček. Věru snadněji se pamatují milostné hrátky v houští na mládežnické brigádě, než na otravu brigádní lopoty tamtéž.

          Zpocený, ubitý tropickým vedrem, jsem  po letech v muzeu v indickém Madrasu hleděl na figuriny, nacpané do bytelných uniforem, do viktoriánských oděvů s mnoha spodničkami, jak to tam někdo mohl tehdy bez klimatizace přežít? Jak důkladně se nám například urychlil pohyb! Místo dnů, případně týdnů, strávených na moři, na živly cloumaném plavidle, let z Evropy do Ameriky absolvujeme za pár hodin. Telefonujeme, faxujeme, zejména e-mailem komunikujeme, s okamžitým spojením i do největších dálav. A dopřáno  je nám daleko víc času na této planetě setrvávat. Ve vnitrozemí Austrálie jsem bloumal po hřbitově rovněž již zcela mrtvého městyse někdejší zlatokopecké slávy. Na náhrobních kamenech průměrný věk nebožtíků vycházel na dvacet pět let. Při listování českými chicagskými novinami z devatenáctého století, v rubrice úmrtí našich přistěhovalců nemnoho z nich žilo déle než čtyřicet roků.

          Seznamoval jsem se s údaji změn v USA od začátku až do konce dvacátého století. Přemnohé se ovšem změnilo, nebyla klimatizace, televize, magnetofony, mikrotrouby, mobily, internet, elektronické platby, bezpeněžní hospodářství a tak dlouze dále. V provozu bylo automobilů osm tisíc, teď je jich přes stopadesát milionů. Hrubý národní produkt (GNP – Gross National Product) se zvedl z 18,7 miliard na 6,7 bilionů dolarů.  Zaměstnanost se zdesetinásobila. Národ původně živilo devět milionů zemědělců.  Teď totéž  -- s extra živením leckterých dalších zemí -- zastane pouhá jedna třetina pracovníků. Výnosy pšenice se téměř ztrojnásobily a kukuřice rodí skoro pětkrát víc. (Však proto přijel do Iowy na inspekci žírných lánů Nikita Sergějevič Chruščov a nebylo mu to nic platné.) Průměrný dosažený věk se téměř zdvojnásobil. V roce 1900 největším zabijákem byl zápal plic, chřipka, tuberkulóza. V roce 2000 dominovalo srdeční selhání a zhoubné nádory.

          V New York City, této Sodomě a Gomoře,  jsem pobýval delší dobu, než v matičce Praze. Jak nevábné, ba i smrduté to kdysi muselo být! Dočítám se, že v polovině devatenáctého století, ještě před občanskou válkou, Manhattan, tehdy s necelým jedním milionem obyvatel, sice neobtěžoval kouř z ještě neexistujících automobilů, ale koňský povoz, denně produkující čtvrt milionu kilogramů kobylinců a téměř čtvrt milionu litrů moče. Daniel C. Walsh, profesor na Kolumbijské univerzitě, mé alma mater, si dal práci se zkoumáním městských archivů, jak tomu bylo se sběrem odpadků, a došel ke zjištění úplně odporujícímu běžným předpokladům: nikoliv naše současná, rozmařilá doba produkuje nejvíc odpadků a smetí. Koncem třicátých let toho byl víc než dvojnásobek (928 versus 2.068 liber ročně na osobu). Ubylo popele, poněvadž se přestalo topit uhlím, z ekonomických důvodů se přešlo na výrobu tenčího skla, lehčích plastických obalů a lecčehož ještě dalšího.

          Čím déle žijeme, tím jako bychom pozbývali schopnost života si vážit, oceňovat to dobré, uvědomovat si změny k lepšímu, užitečnějšímu, prospěšnějšímu, příjemnějšímu. Je sklenice z poloviny plná nebo prázdná? Z hlediska medií, našeho téměř dominantního zdroje informací, pozitivní zprávy si téměř nezaslouží zveřejnění. A čtenář, divák, posluchač aby se pak klonil k dojmu, že sklenice je nakřáplá a její střepy hrozí pořezáním, případně i vykrvácením. Konzumenti s někdejší zkušeností života pod bolševikem, doby povinného jásání, přívalu radostných růžových zpráv v tehdejších podmínkách převládající ponuré šedi, jsou na dobré zprávy zvlášť skeptičtí, ne-li přímo alergičtí. (Též si připomeňme, jak komunisté automaticky přisuzovali jakýkoliv lidský pokrok superioritě a zásluhám svého režimu. Vždy porovnávali s dobou, jak bylo dřív za vlády třídních nepřátel, a nikoliv se současností a výsledky u sousedů s jiným politickým uspořádáním. Holedbat se světovými rekordy ve výrobě oceli a cementu. Máme krásné tanky, nemáme hajzlpapír. Však proto požadavek "Nechceme šťastné statistiky, chceme šťastné lidi“ nabyl punc velezrady.)

          OSN a její  Development Program, který se zejména zabývá převodem moderní technologie do států třetího světa, začal ročně vydávat tzv.Human Development Index, jakýsi „přehled spokojenosti lidstva“, s použitím ukazatelů jako dosažitelné životnosti, již zmíněné vzdělanosti a kupní síly. Mám před sebou výsledky z roku 1993. Tabulku tehdy vedlo Japonsko, za ní pak Kanada, Norsko, Švýcarsko a Švédsko. Některé vývojové země jako Barbados a Uruguay byly hodnoceny výš, než víc industrializované Portugalsko, Polsko a Maďarsko. Výše průměrného ročního příjmu ovlivní, ale sama o sobě nerozhodne hodnocení státu. Brazilský průměrný příjem byl vyšší než v Kostarice, která ale celkově dopadla příznivěji: její obyvatelstvo se dožívá vyššího věku, dociluje vyššího vzdělání, má k dispozici čistší vodu a všeobecně lepší zdravotní podmínky. Výše národního produktu a výše dosaženého rozvoje se mnohdy rozcházejí, první převyšuje druhé, jak je tomu například v Alžírsku, Gabúnu, Saúdské Arábii, Jižní Africe a Arabských emirátech. Rozdíl je ještě markantnější, když se započítá existující či spíše neexistující emancipace žen. K hodnocení stavu občanských svobod nedošlo pod tlakem států, svobodám nenakloněných. Na posledním řebříčku tohoto Indexu rozvoje jsou ovšem nejchudší státy Afriky jako Somálsko, Sierra Leone, Guinea či Mali.

          Jak měřit spokojenost či dokonce pocit štěstí? Kupa peněz nemůže zaručit pohodu ani jedinci, ani celému národu, o čemž dobře vědí občané republičky Nauru, ministátu s rekordně vysokým  per capita příjmem. V Pacifiku na rovníku ční korálový ostrůvek, který obývá 5000 obyvatel. Zásluhou fosfátu, dolovaného gastarbajtry, domorodci mají zajištěno celoživotní pohodlí, žádné daně, vše zadarmo a značnou pomlázku rok co rok. Veškerá potrava včetně vody pochází z dovozu. Domorodci už dávno skončili se zemědělstvím,  čerstvé ryby a zeleninu, tradiční způsob obživy, nahradily dovezené konzervy a pivo, moře piva. Národ postihla obezita, cukrovka, slepota, dna, rakovina, vysoký krevní lak a vysoká sebevražednost. Souhrnná diagnoza: smrt z bohatství.

          Platí víc či míň kriteria objektivní jako životní standard, kupní síla, vzdělanost a zdraví,nebo pocity spíš subjektivní?  Vládce v himalájském království Bhutánu oznámil svým poddaným, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgárním kritériem materiální produktivity, ale „národním štěstím“ (GNH – Gross National Happiness). Jak to ale měřit a vážit, jak započítávat blahovůli státu, množství svobody a tolerance, v porovnání s množstvím věznic, vězňů či nočních můr a žaludečních vředů těch nezavřených?

          Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů takové pohody či nepohody zabývá už desetiletí. V roce 2000 vyšla kniha Subjective Well-Being Across Cultures, výsledek srovnávacího výzkumu, jemuž se věnovali autoři Ronald Inglehart z univerzity v Michiganu a Hans Dieter Klingeman z vědeckého centra v Berlíně. S týmem expertů analyzovali celkem 65 zemí. Evropský kontinent přinesl překvapujicí zjištění, že totiž na zachmuřelém severu je víc spokojenosti a pohody než na slunečném jihu. A nejmíň se radujícím národem jsou Portugalci. Tam jsou úzkost, bolest, utrpení a tragédie vnímány jako integrální záležitost celoživotní zkušenosti. Melancholie sice dovede kořenit duši, může  být impulsem ke značným výkonům v umění, ale národu se tím příliš štěstí nedodá. Antonio Monteiro, reprezentant Portugalska u OSN, k tomu poznamenal: „Jen se někoho na ulici zeptejte „How are you?“. Nikdo vám neodpoví, že je šťastný. Tím není nikdo. Portugalci už jsou takoví.“

          A že by Češi kromě kořenů keltských měli i některé tyto iberské? Čech přece na otázku, jak že se má, odpoví standardním „Stojí to za hovno.“ Načež z fekálního pesimisty třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku či obojí, v zaměstnání povýšil a čím víc vydělává, tím míň se musí namáhat -- nicméně stále to život hodnoty lejna. Poprvé jsem se z Ameriky do rodné země vrátil v roce 1990. Tehdy bylo téměř zázrakem najít hospodu, v níž by otrávený personál se uráčil obsloužit, v obchodech abych se hrbil jako pokorný prosebník před neochotnou prodavačkou, města a místa byla šedivá, špinavá, dost zkrušující. Telefony a služba v bankách na úrovni Ugandy. A ejhle, jak to teď už prokouklo, přemnohé se změnilo, pouze domorodci jako by nevnímali, dál si stěžují a nadávají. Třetina už vlastní počitače, má přístup k internetu, o jehož existenci donedávna neměla -- a nemohla mít -- tušení.

          A co s výhledem do budoucna? Před 11.zářím 2001 bych odpovídal optimističtěji. Teď máme mezinárodní teroristy a oni mají stále blíž ke zbraním A,B,C.

          Prognostici momentálně odhadují šance na odvrácení velké katastrofy tak na padesát procent, fifty – fifty Těžko se tedy rozhodnout, zda sklenice s osudem této planety je z poloviny plná či prázdná.