Článek „S antiamerikanismem na věčné časy!“ (PES, 16.11.2004) vyvolal víc než předpokládanou kvotu rozběsněných konzumentů. Tedy nejen můj neutuchající mormonský obdivovatel v Utahu, kdysi prý i student na velmi pokrokové Lumumbově univerzitě v Moskvě. Od jiných jsem se dozvěděl, že jsem skopová hlava, zblbnul jsem, utrpěl otřes toho, co mi z mozku ještě zbývá, senilita rychle postupuje, zplodil jsem odporný paskvil, který bude předmětem výsměchu celých generací, naši vnuci tomu snad nebudou věřit, že někdo mohl klesnout na takové dno sebeponížení a lokajství.

          S obtížemi potlačuji nutkání takové lichotky si nechat zhudebnit. Staly se mi však popudem k tématu se vrátit. Na otázku, zda jsem Čech nebo Američan, odpovídám, že jsem hybrid, který v USA strávil převážnou část života. Snažím se vidět plusy a minusy v obou směrech a být ovlivňován spíš pozitivy než negativy, vlastnostmi kladnými (například českým smyslem pro humor) a ne zápornými (českou závistí, tolik hojnou). Americká otevřenost, důvěřivost, versus neméně americká komercializace, posedlost spotřebními statky včetně střelných zbraní.

          Proces integrace a často i následné asimilace není ovšem procházkou růžovým sadem. Přistěhovalci aby si zvykali na jinakost Ameriky (vatovitý chleba, pivo téměř barvy moče a rovněž i chuti, divné sportovní záliby, mnoho pro nás divného). Takže v novém prostředí pravidelně kušníme, ale když se pak střetneme s kritizujícím cizincem, jehož ignorantství je přímo úměrné ochotě vynášet zatracující autoritativní rozsudky, to zareagujeme s vervou rozčepejřené patriotické slepice. Tolik úvodem.

          Na otázku, zda „Evropa je lepší než Amerika,“ Timothy Garton Ash, ředitel Centra evropských studií na univerzitě v Oxfordu, nabízí (ve své nové knize Free World)dvě možné, vzájemně se vylučující odpovědi. Buď že to jsou dvě podstatně odlišné civilizace, z nichž každá je přesvědčena, že je tou lepší, nebo obě patří do téže rozvětvené rodiny liberálních demokracií, v nichž ten či onen člen v něčem, ale ne ve všem, vyniká.

          Evropané jsou přesvědčeni o superioritě svého životního stylu, se sociálními jistotami od kolébky až do hrobu, kdežto Američané dávají důraz na svobodu jako autonomii, mobilitu, příležitost k materiálnímu polepšení, které socio-ekonomická euroskleroza starého kontinentu v jejich ponětí neposkytuje, a daleko snadněji tolerují mnohdy až horentní příjmové disproporce. Na druhé straně, přemnoho Evropanů je ochotno věřit i těm nejabsurdnějším stereotypům o primitivních a současně nebezpečných kovbojích. Však proto tak nadšeně objali nevábného Michaela Moora s jeho propagandistickým výtvorem, který jim takové představy potvrzuje.

          „Všechny problémy přišly z evropského kontinentu a všechno jejich vyřešení přišlo od anglicky mluvících národů světa,“ takto cituje Margaret Thatcherovou (The New York Times, 12.10.1999) významný německý publicista Josef Joffe (dřív redaktor Sueddeutsche Zeitung, poté v týdeníku Die Zeit) a pokračuje odkazem na Magnu Chartu, americkou ústavu a její vynález dělby a kontroly vládní moci, zatímco Evropa pokračovala tolerovat císaře, papeže, monarchy, všelijaké despoty. V anglicky mluvících zemích větší stopu zanechali Locke a Jefferson, tam občané dali přednost svobodě a trhu, zatímco v evropských zemích spíš imponoval Hegel a Marx, paternalismus, role státu a jím poskytované jistoty.

          Připomeňme si studenou válkou a tehdejší vřící vášně, výbuchy protiamerické nenávisti v pokrokových řadách bojovníků za světový mír. V březnu 1999 čili téměř deset let po kolapsu komunismu, na němž ti Američané a obzvláště nenáviděný Ronald Reagan měli snad nějakou zásluhu, a tedy ještě řadu let před válkou proti Saddamovi v Iráku, došlo na britském literárním festivalu k debatě a hlasování, zda   schválit návrh rezoluce „Je povinností každého Evropana se postavit na odpor americké kultuře.“ Odpor proti všemu americkému: že Washington nezasáhl v Rwandě a že zrovna v té době zasáhl v Bosně a Kosovu.

          Světoznámý autor John Le Carré ve svém prozatím nejposlednějším opusu (Absolute Friends, 2004) zdůrazňuje přesvědčení, v Evropě tolik populární, že válka v Iráku přece nemá nic společného s mezinárodním terorismem či snahou podpořit šíření svobody, zavádění pluralistické demokracie, ale že nejde o nic jiného než o koloniální loupež ropy: „Klika po válce dychtících židovsko-křesťanských geopolitických fantastů, kteří se zmocnili medií, unesli je (hijacked) a zneužili po 9/11 psychopatické reakci Ameriky.“

          Nelibost anglických tradicionalistů lze snadno pochopit: však americké kolonie byly jejich vlastnictvím a vypověděly poslušnost monarchii. Ti věrní poddaní tam jsou v Kanadě, součásti britského Commonwealthu. Antiamerikanismus mezi anglickými mistry pera má solidní kořeny – od Dickense po Evelyna Waugha až pak k Amisům (Kingsley i Martin). „Samozřejmě že Američané jsou zbabělci, skoro všichni jsou potomky ničemů (wretches), kteří se dopustili dezerce svého legitimního krále ze strachu před vojenskou službou,“ tak Waugh ujistil neméně antiamericky laděného Grahama Greena.

          Když v roce 1942 potomci těchto zrádných zbabělých dezertérů začali přijíždět k záchraně někdejšího mateřského/macešského Albionu, domorodci je nevítali s nadšením. Byl to ale spíš resentment, nelibost elit než obyčejného lidu. Britská pravice, aristokracie se pošklebovala demokracii a už za občanské války Jihu proti Severu v devatenáctém století sympatizovala s otrokářskou konfederací. (Nešla ale tak daleko jako Hitler, který pokládal Američany za bastardy, oslabené mísením s židovskou a černošskou krví.)

          U politické levice se antiamerikanismus rozbujel až ve dvacátém století. Víc než bezcitnost kapitalistického vykořisťování, Kukluxklan a rasismus, intelektuálům zejména vadila přece jenom nepříjemná skutečnost, že USA prokázaly schopnost existovat jako demokracie, bez politických procesů, koncentráků, takovýchto hororů socialismu jak nacionálního, tak internacionálního, v obou verzích zplozeného kulturně a intelektuálně superiorním evropským kontinentem. To bylo tehdy. Teď příchuti pelyňku přidává vědomí mocenského úpadku, impotence.

          Hrozny francouzského antiamerikanismu byly a stále jsou ty nejkyselejší. Když v roce 1992 společnost Walt Disney zahájila činnost ve svých prostorách v Marne-la-Vallée na východ od Paříže, nejen ultrapravicový předák Le Pen se zlobil. Pokroková media charakterizovala amerikánskou iniciativu slovy „kulturní Černobyl.“ Zatracující verdikt příliš nezapůsobil na veřejnost a deset let poté investoři dali do provozu další amusement park, blíž k metropoli (Disneyland Paris). Tam se teď měsíčně hrne víc než milion návštěvníků. Atrakce číslo jedna v zemi, i když zkázonosný zloduch Bush nadále ve Washingtonu vládne.

          Nepřehlédnutelné chabnutí Francie potvrzuje i mezinárodní váha její řeči – dřív kulturní dominanty, univerzálního komunikačního nástroje diplomacie, který převzal roli latiny ve světě. Po napoleonských válkách, řeč vítězů na vídeňském kongresu v roce 1815 byla francouzská. Dovedl by si někdo představit shromáždění vítězů po druhé světové válce, spolu rozprávějících výlučně německy? Jednání a dokumenty v poválečné Lize národů bylo ale již dvoujazyčné – galský primát ztracen. V nynější Organizaci spojených národů oficiálních řečí je již půl tuctu (angličtina, francouzština, ruština, čínština, španělština, arabština). V roce 1996 se reprezentanti Francie snažili zabránit Kofi Annanovi, aby se stal generálním tajemníkem OSN (nástupcem Boutrose Boutrose-Ghaliho), i když mluví plynně francouzsky, ale s anglickým přízvukem. Už pouze jedno procento obyvatel této planety mluví plynně francouzsky. OSN dvakrát ročně publikuje tzv.modrou knihu – adresář delegátů a též personálu sekretariátu. V roce 2001 se poprvé objevila rubrika uvést řeč, v níž dotyční dávat přednost komunikovat. Víc než 120 delegací uvedlo angličtinu. Tak učinili i reprezentanti Vietnamu, někdejšího drahokamu ve francouzské koloniální koruně. Čtyřicet delegací dalo přednost franštině, dvacet španělštině. V Evropě, západní i východní, včetně států někdejšího Sovětského svazu, rovněž převažuje angličtina. Výjimkami pouze jsou jednak frankofonní Belgie a Lucembursko, jednak Rumunsko a Albánie.

          A angličtina dominuje nejen v diplomacii, ale ještě důrazněji tak činí ve světě moderních komunikací, technického pokroku. Načež se stáváme svědky pošetilých reakcí ve smyslu „co nemohu změnit, pokusím se zastavit.“ Například zabránit americké univerzitě Georgia Tech, aby na svém přidruženém campusu ve Francii používala angličtinu i na vlastních webových stránkách.

          Témata to košatá, v nichž by se mělo pokračovat.