V ranných junáckých letech jsem po shlédnutí amerického filmu “Pan Smith přichází do Washingtonu“ (tak patrně zněl překlad názvu „Mr.Smith Goes to Washington“ režiséra Frank Capry) jsem odcházel z biografu poněkud zmaten: Hollywoodský idol James Steward v roli velmi kladného hrdiny, novopečeného idealistického senátora, se v jednací síni střetává se skupinou zákonodárců, natolik mocných, že nelze jejich proradný záměr odvrátit jinak, než nekonečným monologem, řečnickým maratonem – až tedy do okamžiku, než řečníka síly opustí, on se odmlčí, omdlí, zkácí se. A proč že takový teátr Stewardovi – Smithovi vůbec dovolili.

          Tomuto zcela legitimnímu manévru se říká filibuster, jméno podstatné, snaha se slovesem filibustering pozdržet, s úmyslem permanentně znemožnit tu kterou zákonodárnou iniciativu. Slovo je holandského původu (vrijbuiter), původně označující piráta. V žádném anglicko-českém slovníku jsem je nenašel. Předpokládám, že česká politická realita ho nezná a prozatím ani nepostrádá.  The Oxford Universal Dictionary se zmiňuje o pěti variantách onoho pirátství a k tomu pak i o „praktikách obstrukce v legislativním shromáždění“.

          Je to vítaný, užitečný či jen obtížný a ustavičným pozdržování ve svých důsledcích destruktivní fenomén? Poněvadž na takovou otázku nedovedu dát jednoznačnou odpověď, pokusím se odvést pozornost k okolnostem, za nichž taková praxe vznikla. Začněme od Adama: v absolutismu, jak takové slovo utvrzuje,  moc je výlučně v rukou vládce, legitimního či usurpátora, osvíceného či nikoliv, který pak kálí na tužby poddaných. Činí tak jménem primogenitury, dynastických práv, jménem lidu, historie, odvoláváním se na historickou nevyhnutelnost, vědecký socialismus, kdy veškerá moc, jak zakotveno bylo v ústavě ČSSR, setrvávala v kolektivních rukách avantgardy proletariátu, lidí zvláštního ražení, nejlepších z nejlepších. V pluralistických demokraciích to má být vůle lidu, vláda většiny. Co když se ale většina rozhodne zcestně, nesprávně a třeba i zkázonosně? V roce 1933 Hitler získal ve svobodných volbách značnou podporu německého lidu.

          Když tedy dojde k vládě většiny, zajistit by se měla i práva menšiny. Což nebývá vždy snadný úkol, jak nás přesvědčily nepříliš dávné události na Balkáně nebo teď v irácké současnosti.. Nemusí to být konflikt výlučně etnický či náboženský. Spoustu mrtvol si vyžádal a občas stále vyžaduje střet jazykový, třeba prosazování hindi ze severu Indie na dravidském jihu. Zaměstnanci se sváří se zaměstnavateli, vesnický lid s městským, nájemníci s majiteli domů,  chudí s bohatými, jak rozdělovat a případně přerozdělovat národní produkt a z čí kapsy zejména hradit vládní výdaje..Od toho je pluralismus pluralismem, aby vylučoval identitu názorů. Menšiny tedy dlužno ochraňovat, aby nedopadly jako třeba Tutsiové v Rwandě.

          A rovněž si dát pozor na zneužitelnost menšinových záruk. V jednotě je přece síla, jak je hlasitě zdůrazňováno. Historie nám poskytuje mnohé varovné precedenty, od prutů Svatoplukových po počínání někdejšího polského parlamentu rozhádaných šlechticů a jejich sebevražedně lehkomyslné praxe, kdy stačil pouhý jeden hlas tvora s erbem a třeba jen jedním párem zaplátovaných pantalonů, aby svým liberum veto (proslulé „Nie pozwalam!“) mohl znemožnit sebeužitečnější iniciativu, paralyzovat fungování aristokratického státu, jehož životnost se tak rapidně krátila.

          V počátcích mladičké americké republiky, páni kongresmani zavedli pravidlo, že jednoduchá většina hlasů postačí ukončit debatu o tom kterém bodu programu a pak přejít k dalšímu bodu. Tak tomu stále je v dolní komoře -- sněmovně reprezentantů se 435 členy, ale nikoliv ve stočlenném senátě. Tam se možnosti omezit debatu zbavili již v roce 1806, aniž domysleli dopad takového kroku. Dveře odpůrcům kdejaké legislativní iniciativy velmi otevřeny po dobu víc než jednoho století. Teprve v roce 1917, době první světové války, na naléhání zfrustrovaného prezidenta Woodrow Wilsona, senát odhlasoval omezení debaty (tzv.cloture) dvoutřetinovou většinou. V roce 1975 došlo k další změně: tři pětiny senátu čili 60 hlasů postačí. A tak tomu je dodnes.

          Huey P. Long, populistický senátor, vydržel v červnu 1935 se svou non-stop obstrukcí patnáct hodin, až ho konečně zmohl „urgent call of nature“ – „volání přírody“, ohleduplně řečeno. Tento demagog, posléze zavražděný, započal předčítáním ústavy, přešel na Shakespearova dramata a též obohacoval senát svým receptem, jak správně smažit ústřice. Hollywoodský Mr.Smith vydržel 23 hodin a skutečným, nikoliv virtuálním rekordmanem, se v roce 1957 stal ve věku sto let posléze zemřelý nestor Strom Thurmond z Jižní Karoliny. Vydržel 24 hodin a 18 minut, ve snaze blokovat změny ve prospěch černošského obyvatelstva.

          V padesátých letech se takto angažoval nejeden senátor z jižních států.

          Filibustrováním se ale proviňovaly a stále tak činí obě strany. V prvním volebním období prezidenta G.W.Bushe (2001-2004), tato obstrukce Demokratů či aspoň hrozba filibustrování použít, postihla téměř polovinu všech projednávaných závažných zákonů. Demokratům se podařilo zabránit jmenování nejednoho federálního soudce, ale rovněž jim takový negativismus ublížil na pověsti. Nejmarkantněji na to doplatil volebním debaklem Tom Dashle, senátor z Jižní Dakoty, v roli nejvyššího funkcionáře Demokratů.

          Republikáni si v těchto listopadových volbách polepšili, ale ne natolik, aby získali oněch 60 hlasů, potřebných k prolomení jakéhokoliv filibustrování. Do té většiny jim stále chybí pět hlasů.

          Ironie: Republikáni v roce 1995 použili tento filibuster za účelem znemožnit tehdejšímu prezidentu Clintonovi nominaci Dr. Billa Frista do funkce tzv.surgeon general. A tentýž Frist je teď vůdcem Republikánů v senátě. Senátoři podle potřeby velebí filibuster buď jako záruku práva menšiny nebo to zatracují jako zneužívání, případně i jako nástroj tyranie. Momentálně se uvažuje o procedurálních manévrech, jimiž by se filibuster při schvalování nominace federálních soudců dal znicotnit jako protiústavní. V tom případě by zřejmě poslední slovo měl Nejvyšší soud.

          Chci věřit, že senát České republiky o zavedení tak bizárních praktik neuvažuje. Však ve státě přece jen malém, hodně homogenním, se lze bez nich obejít. Ovšem představa, jak leckterý předák, den a noc, předčítá třeba Staré pověsti české či recituje Erbenovu Kytici, by mohla způsobit téměř surrealistické potěšení. Nebo představa vskutku hrůzná, jak filibustrující soudruh Grebeníček předčítá Dějiny VKS(b) a procedurálně by byl nepřerušitelný.