Ota Ulč

ZPOVÍDÁNÍ  MORAVSKÉHO  LÉKAŘE  V  BOTSWANĚ

   Ulč:
„Poslyšte, na různých místech jsem slyšel, že dekolonizace, nezávislost, nejen že nevedla k pokroku, ale že vedla k vymazání civilizačních úspěchů, o které se zasloužil kolonialismus…“
   Tachezy:
„Já znám dobře právě tuto Botswanu. Je pravda, že se ještě nepodařilo vytvořit úspěšnou manažerskou strukturu. Zdejší lidé ale nejsou hlupáci – někteří jsou naprosto brilantní. A vynikající lingvisté. Jenže ono jim to rovněž trošku jinak myslí. Či přesněji abych řekl – jinak se rozhodují. Rozhoduje se v kolektivu, stařešinové ve vesnici mají slovo, a hrozně se to pak vleče. Zajímavá výjimka z afrického pravidla – ženy se smí ozvat a vyjádřit svůj názor. My rovněž musíme prezentovat naše požadavky představitelům vesnice a zpravidla – s výjimkou věcí, které se týkají antikoncepce – je přesvědčíme. Ale těm se nemůže poručit, říci jim „vy musíte“! Navíc jsou to individualisté a kapitalismus se jim líbí.“
   U:
„Jaký je váš oficiální titul?“
   T:
„Jsem tak zvaný coordinator of regional health teams. Máme dvanáct těchto oblastí a jsem jakýsi liason mezi ministrem a krajskými týmy, vyřizovat a zařizovat, ne na všechno zde stačí pošta či telefon.“
   U:
„Lidi jsou různé, že ano – zaplať Pánbůh, že jsou. Beduin dřepí, drápe se v nose, jinde jsou lidi jako šídla. Momentálně mě nezajímají důvody těchto různojakostí, ať už to zavinila kultura, klima, cokoliv. Ta různojakost mě zajímá. Za co, za jakou vlastnost či charakteristiku byste botswanským domorodcům dal jedničku a za co třeba pětku?
   T:
„Jak na tohle pořádně odpovědět? Každopádně, Botswana má větší štěstí než jiné africké země.“
   U:
„Protože má víc pouště?“
   T:
„Protože má víc jednolitosti, homogeneity – však osmdesát procent obyvatelstva mluví stejným jazykem. Porovnejte třeba právě s tou Zambií. Tam je etnických skupin dvaasedmdesát. Zde v Boswaně jsou lidé pracovití – ono jim nic jiného nezbývá.V Zambii stačí se pohnout, utrhnout trs banánů a dál odpočívat..“
   U:
„Jo, to znám z jižního Pacifiku.“
   T:
„Tak vidíte. Ale v Botswaně tohle nejde. Banány, zdroje obživy, zadarmo nejsou. Největší ambicí botswanského občana je pěstovat dobytek. I vysocí státní úředníci, ministři po tom baží.,“
   U:
„To že by si kravky přivazovali k ministerstvům?“
   T:
„Ne, ale na penzi, pane, v padesáti, pětačtyřiceti.“

   U:
„Dobrá. Pořád ale tomu národu dáváte samé jedničky. V čem vám občas leze na nervy?“
   T:
„Vždyť už jsem řekl – tou jejich tvrdohlavostí. Tvrdé palice, starý selský rozum. Pro nás je zejména velmi obtížné přesvědčit a přeškolit staré ošetřovatelky. Ty vždy byly daleko nezávislejší než v Evropě. Však tady musí rozhodovat, nedá se to hodit na krk doktorovi, ten třeba není k mání v okruhu několika set kilometrů. Mimochodem, většina žen se tu nevdává. Děti patří matce a žádné stigma u toho. Račte se též povšimnout dost neafrického úkazu, totiž vysokého procenta zaměstnanosti žen.“
   U:
„ A důvod?“
   T:
„Jsou dva. Napřed ten tradiční – muži se věnují dobytku a ženě pak nezbývá, než se stát úřednicí na poště. A důvod méně tradiční – muži jdou za prací do Jihoafrické republiky, do zlatých dolů, na dlouhodobý kontrakt, aby si pak mohli koupit dobytek. V mezidobí se o všechno starají ženy. Též sedí ve vládě, máme ministryně.“
   U:
„Poslyšte, doktore, jak vy jste se vůbec na tuhle svou africkou roli připravil?“
   T:
„Já měl aspoň tu výhodu, že jsem začínal na východním Slovensku. Ne úplně jako Kongo, ale univerzitní fakultní centrum taky ne. Tak především opakuji zkušenost, kterou prošel každý doktor poslaný do terénu: vědomí faktu, že je sám. Že není tým kolegů, nelze zatelefonovat pro pana primáře, ať to pan docent vyřeší. V Zambii v buši mi ječela rodička a já se musel pustit do císařského řezu, který jsem nikdy nedělal. Tam se od doktora předpokládá a očekává, že zvládne všechno.“

   U:
„Zdena Škvorecká mi už několikrát řekla, že nejvděčnější čtenáři jsou právě v těch nejvzdálenějších končinách. Dopisy čtenářů z Aljašky, z tundry za polárním kruhem, ze vzdálených pouští a ostrovů, to jsou ta nejhezčí vyjádření sounáležitosti, díků, v tom vůbec není ta blazé póza našich pařížsko-londýnsko-newyorských-takových estétů. Jak se tu, lidičky, v Botswaně kulturně vyžíváte? Je tu vůbec někdo z našinců?“
   T:
„Je tu Věra, vlastně Viera Larssonová z Košic, architektka, provdaná za Švéda, proto to jméno. A co že tu dělá? Navrhuje, vyrývá botswanské poštovní známky.“

   T:
„Ano, to je ono – bush fire. Jak často se s tím člověk potká? Často, zejména v zimě. Terén je tu na troud, stačí střep skla, slunce se opře a už to letí. Chytlo nás to párkrát. Když jedete autem, tak často je oheň jen na jedné straně silnice. Někdy ale vypukne vlevo i vpravo. Pak musíte kličkovat. To nám někdy bylo velmi úzko. Měli jsme přece sebou ty tři sudy s benzínem, a kdyby pak…“

K  O  N  E  C