V těchto dnech nás televize seznamuje s kobylkami, všežravými sarančaty, jak se jich mračna z Mauretánie valí k severu do Maroka a pak k východu, směrem k egyptským pyramidám. Pohroma to biblických proporcí.

          O problémech černého kontinentu, s žebrající miskou stále před sebou, již byly napsány hory knih a další budou nepochybně přibývat, s prokurátorským prstem namířeným mnohými směry, zejména k majitelům světlé pokožky jako prapříčiny zla. Několikrát jsem v Africe byl, snažil se ji pochopit a nejsem natolik pošetilý, abych si troufal prezentovat definitivní odpovědi -- však to by v jednom článečku nezvládl sebevětší genius. Pokusím se nadhodit pár námětů, s vědomím, že leckoho popudím svými nekorektními slovy. Například nedostatkem nadšení pro rozumy, přednesené na kongresu islamistů v Ghaně, kolébce panafrikanismu (NYT, 9.10.1994). Reverend Louis James tam tehdy tvrdil, že široké boky a masivní zadnice domorodek jsou důkazem africké superiority. Další z řečníků označil Afričany za přímé potomky Boha, a Kwame Ankra, ghanský profesor lingvistiky, za obrovského potlesku prezentoval teorii, že všechny řeči světa jsou odvozené od ghanské řeči Twi. Evropany politoval pro jejich neznalost vlastních kořenů a poněkud enigmaticky dodal: „Jsou ztraceni. Však jsou všichni Afričané.“

          Nedávno -- v únoru 2003 -- na vrcholném shromáždění nové Africké unie v Addis Ababě zazářil plukovník Kaddáfí, libyjský diktátor, s tvrzením, že první žena Eva, ta biblická, byla Afričanka a jako „imbecile and stupid“ charakterizoval ty, kteří pokládají Afriku za místo, kde se daří násilí. (Za pár měsíců poté, doma v jeho vlastním státě propukly pověsti o znásilnění libyjského děvčete gastarbeiterem z Nigérie. Domorodci zareagovali zavražděním tisíce přespolních Afričanů, spálili ambasádu Nigéru a lynčovali diplomata z Čadu. Válka v Kongu si vyžádala miliony mrtvých. Připočtěme statisíce oběti genocidy v Rwandě, nemenší počet uprchlíků, občanskou válku v Libérii a Sierra Leone, a navrch i metlu AIDS: jedna třetina Afričanů je už zasažena virem H.I.V.)

          „Afrika je kontinent, který slouží jako příklad celému světu. Konflikty v Africe jsou výsledkem zaostalosti, způsobené kolonialismem“ tvrdil plukovník a prezentoval svou ideu jednotné armády, měny a parlamentu pro celý kontinent.

          Nepříjemnosti dovede působit jak příroda, tak člověk. Zeměpis, marná sláva, s takovou realitou se přetěžko pohne. Daleko příjemněji se žije a tvořivěji přemýšlí v klimaticky mírných než v tropických podmínkách. Je víc slunce – a též hurikánů – na Floridě než na Aljašce s ledními medvědy. To jen zarputilí bloudové nám známého typu marxistů-leninistů, vědeckých socialistů, míní poroučet větru, dešti.

          Kwame Nhrumah, první prezident nezávislé Ghany, s ambicí stát se prezidentem celé sjednocené Afriky, si ve vší skromností přisvojil titul Redeemer – vykupitel, spasitel. Údajně i prosazoval vystavět velikánský pomník zkázonosné mouše tse-tse, zdroji spavé nemoci. Svou činností přece odradila velký příliv kolonizátorů. Pravda pravdoucí, ti se do nezdravého, malariálního, vlhkého a horkého klimatu, s hady, kousavým hmyzem a neméně lačnými šelmami právem nehrnuli.

          Zavinil Západ bídu Afriky? Kolonie byly chudé před, během i po kolonizaci. Kontakt se Západem zůstal tím hlavním hybatelem vpřed, však samotná idea materiálního pokroku je západní. Některé země, které nikdy nebyly koloniemi, jsou přece mezi nejchudšími na světě – například Libérie, Afghánistán, Nepál, Etiopie. Když Angličané přišli do Ghany, nebyl tam ani jeden kakaovník. Nyní je cocoa téměř jediný vývozní produkt země. Do Malajska přivezli kaučukové stromy rovněž Angličané. S výjimkou Velké Británie a Holandska, žádná evropská země na kolonialismu patrně nevydělala. Některé z nejbohatších zemí jako Švýcarsko a Švédsko nikdy kolonie neměly. Jiné země jako Německo a Japonsko zbohatly teprve tehdy, až kolonie ztratily. Zisk z investic v rozvojových státech není v průměru vyšší než zisk v rozvinutých oblastech světa. Jestliže nechá Západ Afriku o samotě, byla by na tom ještě hůř.

          Hladový kontinent -- dejte, krmte nás! Laureát Nobelovy ceny Amartya Sen, ekonom indického původu na Harvardově univerzitě, tvrdí, že ve státech s demokratickou formou vlády a svobodným tiskem k hladomoru nedochází. Neschopná a lačná vláda, navíc bez kontroly medií, pak znásobují dopad té které přírodní kalamity.

          Sečteno: výsledky většinou neradostné. Miliardy peněz zahraničních dárců mizí v kapsách kleptokratů, kteří je pak převádějí do téhož zahraničí na svá osobní konta. Fondy dodány do Sierra Leone (1,8 miliardy USD), Haiti (3,1 miliardy), Somálska (6,2 miliard) a všechny tři štědře obdarovávané státy beztoho zachvátil občanský chaos. V Zaire-Kongu po rekordně zlodějskému Mobutovi se vlády zmocnil rovněž hodně hrabivý Kabila. (Po jeho násilně uspíšené smrti, pozůstalé příbuzné postihly komplikace s převzetím lupu a proto se pustili do hledání společníků podílet se za značnou úplatu na legálně pochybných transakcích. Tuto službu mi nabídla jak vdova Kabilová, tak její syn.) A od konce kolonialismu za celou dobu nezávislosti a nekonečného penězotoku ze zahraničí, se v Africe průměrná životní úroveň pramálo zvedla a mnohde spíš poklesla.

          „Přestaňte svalovat vinu na kolonialismus!“ takto v dubnu 1998 oslovil příslušné potentáty Kofi Annan, zcela první generální sekretář OSN, pocházející ze sub-Sahara Africa, a k otázce odpovědnosti za občanské války a hospodářská fiaska se vyslovil takto: „Tam, kde je nedostatečná odpovědnost politických představitelů, nedostatek průhlednosti (transparency) režimů, nedostatečná kontrola, nedodržování váhy zákona, neexistující možnosti nenásilně změnit vedení ve státě a je nedostatek respektu pro lidská práva, tak politická kontrola nabývá mimořádné důležitosti a v sázce je pak nebezpečně mnoho.“ (NYT,17.4.1998).

          Zahraniční dárci již nejsou ochotni zcela přehlížet pandemickou korupci, předstírat nezájem, jak se s jejich penězi zachází. Afričtí vládci se oprávněně obávají, že roh hojnosti vyschne. Rovněž se do takového prostředí nehrnou investoři. Zatímco příliv investic se do zemí latinské Ameriky ztrojnásobil a do východní Asie zpětinásobil, v Africe, kontinentu s pramálo perspektivami, došlo k jejich poklesu. V roce 2000, OSN (United Nations Development Program) vydala  kritické hodnocení stavu věcí, zaviněného především mizerným způsobem vládnutí.

          Povšimněme si paradoxu: zatímco Afrika je potenciálně velmi bohatá, většina jejího obyvatelstva je pateticky chudá. Zatímco země východní Asie pod povrchem nemají co užitečného k vyhrabání -- žádnou ropu či diamanty, tamější životní úroveň ve všech vrstvách společnosti utěšeně a místy i rekordně roste. Průměrný růst průměrného příjmu je tam jedenáctkrát vyšší než v Africe a v případě třeba Jižní Koreje a Konga rozdíl je to víc než stonásobný.

          Příčin je řada: v Japonsku, Číně, Jižní Koreji a na Taiwanu došlo po druhé světové válce k pozemkové reformě, značné redistribucí vlastnictví půdy, vytvořily se relativně egalitární společnosti, s velkým důrazem na vzdělání (Maovy šílenosti s Velkou proletářskou kulturní revolucí. a Velkým skokem vzad výjimkou). Kultura respektu pro vědomosti, konfuciánská tradice rodičovské odpovědnosti za vzdělávání potomstva, priorita státního zájmu na školství a zdravotnictví, pokles porodnosti, zaměření na tržní hospodářství, důraz na spoření a tak i získávání investičních zdrojů. Porovnejme pak se situací v afrických zemích. Některé jako například Ghana, Guinea, Mali či Tanzánie flirtovaly se socialismem a ani jedné se to nepovedlo. On to také byl rozdíl zahájit nezávislou existenci se vzdělaným národem, v porovnání třeba s Tanzánií, která v době vyhlášení nezávislosti měla všeho všudy třináct univerzitních graduantů. A Mozambik jich měl ještě míň.

          Důraz na vzdělání a zdravotní péči -- vesměs priority v Africe neznámé. Dočítám se, že většina afrických dětí už ve věku dvou let trpí střevními parazity, vysávajícími jejich vitalitu v průběhu dospělého života, pokud se ho dožijí.

          Evropský kolonialismus se neprovinil ničením místní vzdělanosti, jak se snaží konfabulovat někteří zvlášť zanícení ideologové. Cožpak tam rasističtí Britové, Francouzové, Holanďané, Belgičané, Portugalci a Španělé bořili mistní univerzity a výzkumná centra? To by pak vnucovalo otázku, jak že se pak mohlo podařit tak kultivovaný kontinent (který sice nikdy nevynalezl ani kolečko) přemluvit, aby se dal na analfabetismus. Kolonizátoři však nepřispěli onomu nation-building. Právě naopak. Vytvářely umělé hranice podle svých imperiálních zájmů, flastrovali pseudostáty z různých kmenů a řečí, které neměly nic společného. A z takové změti -- například ze stovky či kolika kmenů, tvořících dnešní Tanzánii -- přetěžko vytvořit jeden harmonický útvar. Tyhle problémy neměly dnes tolik úspěšné státy východní Asie.

          Některé státy Afriky jako například Uganda se snaží poučit z cizí zkušenosti a jsou náznaky, že by se jim to mohlo podařit.

          A jedné výjimce i bez přihlédnutí k Asii se to již pěkně povedlo. O této vítané výjimce z pravidla se rozpovídám příště.