Každý má svou pravdu (Luigi Pirandello). Barvoslepý popíše květinami obsypanou louku jinak než my ostatní. Arabská verze pravdy je přece hodně odlišná od té naší. Netřeba však jít do pouští k uctivatelům Mohameda, máme k dispozici příklady bližší, intimnější, třeba Haló noviny, tvůrce typu Jaroslava Kojzara, takovéto koryfeje žurnalistické integrity. Na americkém kontinentě je to podobnými tvory a výtvory přímo přemnoženo. Hodně pokrokovým sympatizátorům mnoho slasti například poskytuje týdeník The Nation. Na naší univezitě jsem postřehl výtisk z 27.září 2004 s obálkou VOTE  FOR  BUSH  OR  DIE a na ní též obvinění, že Republikáni politizují teror.

          V minulosti jeho vydavatel jménem Victor Navasky velice velebil vše sovětské a zatracoval vše americké.

          Většina  takzvaných establishment media si nepočíná s tak zřetelně viditelnou zaujatostí. Řada solidních průzkumů ale potvrzuje, že přinejmenším devadesát procent pracovníků v mediích a elitních kruhů vůbec je levicově orientovaná a tudíž podporuje takové kandidáty a jejich kauzy. Ale národ je jaksi nedostatečně slyší. Na tento prozatím nejposlednější debakl medií máme precedenty. Hodně markantní se udál v roce 1972, kdy s vehementní podporou naprosté většiny mediálních celebrit  jejich oblíbený prezidentský kandidát George McGovern dokonale propadl -- prohrál i ve své rodné Jižní Dakotě. Vlivná filmová recenzentka Pauline Kael tehdy přiznala své zmatení otázkou ve smyslu, jak jen tohle bylo možné, vždyť přece neznala naprosto nikoho, kdo by byl hlasoval pro McGovernova přemožitele. Inu, tak ale národ volil a zmatené elity si nepovšimly nálad vně svých exkluzivních kuloárů.

          Američané si potrpí na tradici zřejmě proto, že jí zas tak moc nemají. V Kalifornii lze zahlédnout označení HISTORICKÁ  PAMÁTKA  na domech, poté co se dožily padesáti let. Jedním z považovaných dlouhodobých výkonů jsou The New York Times, započaté 18.září 1851. Tehdy stály jeden cent -- setinu dolaru. Každý výtisk má svou číslici, římskou i arabskou. Noviny č.4230 oznamovaly zavraždění Lincolna, v č.38654 zavraždění Kennedyho. K vydání č.50000 došlo v březnu 1995. Teď (14.listopadu 2004) jsme již v ročníku CLIV a vyšplhali se na č.53033. Nashromáždit po výtisku od prvního dne vydání by vyžadovalo délku či spíš výšku, přesahující mrakodrap Empire State Building. Noviny vycházejí každý den. Války, povodně, krach na burze 1929, krach v elektrické síti 1967, když se New York ponořil do totální tmy (a za devět měsíců na svět přišlo rekordní množství dětiček) a NYT stále vycházely. Zastavit je dovedly jen stávky zaměstnanců, bouřících se proti modernizaci výroby. Teď, po dobu víc než jedné generace, už je klid. Na rozdíl od manuálních pracovníků, novináři tam nejsou nejlíp placeni, s vysvětlením, že kompenzací je jim podílet se na prestiži zaměstnavatele.

          Na opačném konci světa dojde k neštěstí a druhý den si o tom mohu přečíst nejdůkladnější podrobnosti. Projevy předáků jsou prezentované verbatim. Reportáž z bostonského maratonu se jmény všech deseti tisíc účastníků a v jakém čase že doběhli či se jen dobehlali. Denní vydání má něco přes sto stran, nedělní pětkrát či vícekrát tolik --  čili onen overload, převaha, přílišný náklad na hřbetu podlamujícího se konzumenta. Nestačí mi představivost, abych pochopil schopnost tohle včas dodávat abonentům a prodejnám do vzdáleností pěti tisíc kilometrů. Nad prériemi vypadl z poštovního letadla jeden takový výtisk a zabil pasoucí se dobytče. Mně to zabíjí všechen čas každou neděli.

          Jak jsem se dost podrobně zmínil (NP, 8.11.2004), během právě proběhnuvší prezidentské volební kampaně, studijní centrum na univerzitě ve Virginii napočítalo dvacetkrát víc zpráv příznivějších Kerrymu než Bushovi. Nepopírám právo na takové preference, ale hodně mi vadí pokrytecké popírání stavu věcí. Trefně to vyjádřil Andy Rooney, sympaticky ironický komentátor (CBS-TV, 60 Minutes, 7.11.2004): „Jaká pak zaujatost medií, zachovala se naprosto férově, vyrovnaně. Jedna polovina ve volbách podporovala Kerryho a druhá polovina nenáviděla Bushe.“

          Teď po debaklu se hledají všelijaké racionalizace. Že například voliči byli „zastrašováni“ (intimidated). Zastrašováni kým a jak? The New York Times, které otevřeně podpořily kandidaturu Kerryho, po výsledku pro ně trapně nepříjemném uveřejnili analýzu (s názvem „Now That the Dust Settled“)  s vypočítáváním vítězů a poražených. Mezi vítěze zařadili makléře realitních kanceláří na Manhattanu, v kalifornském Malibu, takových luxusních enklávách, za předpokladu, že multimilionářské pokrokové elity se budou stěhovat ven z tak politicky zabedněné země. Mezi poražené se ale dostali veteráni jednotek Swift Boats, ti, kteří se úspěšně postavili proti Kerrymu a tak přispěli k jeho porážce. (Asi jako by byl případ vynálezce, který právě triumfoval a to by u něho vyvolalo pocit bolestivého neúspěchu.) Nikde ale ani slovo, že výsledek byl notným fiaskem medií.

          Sympatické hodnocení se dostává politicky korektním kauzám – prosazovatelům přednostního zacházení s černochy, zastáncům a nikoliv odpůrcům potratů, ochráncům a ne příznivcům rozvoje ropných polí na Aljašce (a tak i nezávislosti na dovozu od Arabů). S některými záměry lze případně sympatizovat, ale urážlivé je přece ono zdůrazňování naprosté objektivity zpravodajství a jemu udělované váhy. -- třeba pochvaly Clintonově iniciativě změnit režim na Balkáně a nikoliv Bushovým krokům v Iráku. Opominut Clintonův malý zájem smysluplně zasáhnout proti Osamu bin Ladinovi, ale tvrdá kritika Bushova neúspěchu Osamu lapit. Nevyvratitelnou pravdou se stalo tvrzení, že Bush vědomě lhal a národ zmátl o existenci zbraní hromadného ničení v Saddamových rukách, ač devět vyšetřovacích výborů sněmovny a senátu nic takového nezjistilo. Spolu s Bushem a už i před Bushem stejné předpoklady sdíleli Clinton, Blair, Chirac, ba i Mubarak.

          Značný poprask tu způsobil veterán žurnalista Bernard Goldberg knihou Bias: A CBS Insider Exposes How Media Distort the News. BIAS čili jednostrannost, zaujatost. Goldberg všechny své kolegy neobviňuje z úmyslného přibarvování či dokonce zpotvořování reality, většině nepřisuzuje nekalé úmysly, ale pouze dokazuje a dokumentuje něco podstatnějšího : že to je zaujatost zejména podvědomá. Prudký oheň vzplál na mediálních střechách. Dostalo se mu vehementního zatracení od lidí, kteří neváhali přiznat, že tak odpudivé knihy by se ovšem nikdy nedotkli.

          V demokraciích vztah medií vůči držitelům moci je zásadně tzv. adversarial -- postoj a počínání protivníka i hlídače, iniciativy to potřebné, chválihodné, leč nezřídka zneužitelné. Jedni jsou volitelní, sesaditelní, kdežto druzí nikoliv. Ti se stávají usurpátory nepřímé moci bez odpovědnosti za své činy a přečiny. To pak snadno roste sebevědomí a arogance. Přičtěme k tomu břitkou konkurenci, skutečnost, že gladiátoři se nemilují, že zprávy jsou zboží a nejlépe se prodávají senzace, skandály a nikdo ještě nezískal Pulitzerovu cenu vychvalováním mocipánů. Přemýšlím, jak by reagovala česká veřejnost v případě prezidentského utkání -- třeba Klause proti komukoliv -- a všechna media by podporovala jednoho a on by zvítězil ten druhý. A media se pak tvářila, že výsledek by nebyl také jejich prohrou.