„Vy se vAmerice máte – benzin u vás stojí několikrát míň,“ slýchávám od závistivých Evropanů, jimž se revanžuji informací, že u nás nutno zdolávat několikrát větší dálky. Takže pak je s podivem, proč řidiči v naší rodné zemi si na silnicích počínají tak splašeně, proč se tolik ženou, vždyť tak za chvíli dorazí až na konec neveliké vlasti.

          Občas jezdím do Arizony, obyvatel čtyři miliony. Je ale zhruba stejně velká jako celičká Itálie, se vší tou kulturou, historií a tucetkrát větším počtem nynějšího obyvatelstva. Čech se chystá na cestu za velkou louži, ví, že bydlím ve státě New Yorku a tedy expeduje dopis se sebepozváním na pár dní. Načež abych ho informoval, že z New Yorku města, oné Sodomy a Gomory, je to k nám víc než 300 kilometrů, což tedy tramvají a rovněž neexistujícím vlakem nelze.

          Mého moravského přítele v městě Vienna čili Vídni ve státě Virginia vzbudil ve čtyři hodiny ráno řinčící telefon. Neznámý hlas z Prostějova vznesl dotaz, zda by dotyčný nemínil sponzorovat --  čili zaplatit -- cestu čtyřiceti cyklistům, zajímajícím se o projížďku po tomto kontinentě. Negativní odpověď tazatele překvapila, snad i mravně rozhořčila, nicméně k výpravě přece jen došlo, byť v ochuzeném počtu účastníků. To jsem se dozvěděl z jiného telefonátu, zda já bych byl ochoten vyzvednout čtyři kolaře, bez peněz uvíznuvší v Buffalu, což je od mého bydla aspoň tak daleko jako z Hané do Kapúšan.

          Ne taždý zájemce má tolik kuráže, případně nerozumu, pustit se na vlastní pěst do velikých dálav. Uvedu příklad ze státu Oregonu: tam z dálnice Interstate 80 v místě jménem Ontario odbočit na něco menšího s čísly 20 a pak 395 a nepotkat človíčka od slunka do slunka. Tak si zažila rodina kolařů, vyrazivších z obce Lakewood. Dvě stovky kilometrů museli šlapat, než zahlédli lidské obydlí. A kde že příští možná zastávka? Na místě pojmenovaném po jejích dvou obyvatelích – majitelích. Patří jim i „mezinárodní letiště“, kam ovšem nic zahraničního, ba ani domácího nelétá.

          Vyrazit se dá i kolektivně, stačí se spojit s organizacemi jako například BICYCLE ADVENTURES nebo BIKECENTENNIAL a s nimi pár dnů či týdnů putovat z Montany až na Aljašku, nebo podél pacifického břehu po scénické silnici číslo 1, seznamovat se s Kalifornií, jejími největšími stromy světa, případně se i pomodlit v ruském kostelíku, neboť tak daleko přes Sibiř v devatenáctém století pronikl slovanský živel.

          Návštěvník atlantské strany Ameriky, bude-li mít zájem, nechť z hlavního města Washingtonu se na bicyklu vydá směrem k Blue Ridge Mountains, horám k dosažení za něco málo hodin. Vjede do Shenandoah národního parku, u brány dostane mapy a bude šlapat po takzvané Skyline Drive, hřebenu s vyhlídkami do údolí jak západním, tak východním směrem a nikde žádná hyzdící komerční reklama. Na tuto Skyline navazuje Blue Ridge Parkway, která končí v Jižní Karolině, horách Great Smoky Mountains, vzdálenost všeho všudy téměř tisíc kilometrů. „Velké kouřící hory“ zas tak moc vysoké nejsou – maximálně dva tisíce metrů, ale modravě věru dýmají. Jeden můj přítel, světoběžník se zkušenostmi z Afriky, Asie a snad i všech států latinské Ameriky, mi tvrdil, že Smoky Mountains je ta ideální končina, kam se odebrat na penzi – dokonalé prý Beskydy. Ovšem to říkával před listopadem 1989, když do Beskyd ještě nemohl.

          Všude tam cestou jsou místa k zastavení s vyhlídkou a cedulemi, jak je to vysoko a kam lze hledět do dáli. Že tímto směrem se urputně  bojovalo za občanské války Jihu proti Severu. Který druh zvířeny se v okolí pohybuje. Zpozorněl jsem při četbě informace, že právě tudy vede proslulý APPALACHIAN TRAIL, někdejší nejdelší stezka na světě, 2.050 mil, 3.299 kilometrů dlouhá. Začíná na severu u hory Mt.Katahdin ve státě Maine, končí na jihu u hory Mt.Springer ve státě Georgia. Nedosahuje tedy až úplně na jih na Floridu, hornatou asi jako Holandsko. Tato stezka vede dvěma národními parky, osmi národními lesy-pralesy a čtrnácti státy. K nevíře, při pomyšlení, jak že se dovede vyhýbat všem těm metropolím. Aby se poutník neztratil, na stromech ho doprovázejí označení bílou čarou. Tam, kde jsem zastavil, informace oznamovala, že severním směrem bych to měl tři miliony kroků a směrem jižním dva miliony. A že každý rok asi 150 vytrvalců absolvuje celou vzdálenost – za půl až tři čtvrti roku se to dá stihnout.

          Delší takovou procházku poskytuje PACIFIC CREST NATIONAL SCENIC TRAIL – 2.638 mil, 4.293 kilometrů, z Britské Kolumbie v Kanadě až do Mexika, přes tři americké státy pacifické oblasti --Washington, Oregon a Kalifornii. Vytrvalci se cestou budou kochat pohledem na Mt.Rainier, pohoří Cascade, jímž si budou částečně vyšlapávat, jakož i Sierra Nevadou. Nejnižším bodem nadmořské výšky je řeka Columbia (necelých 50 metrů), nejvyšší bodem průsmyk Forester v kalifornském národním parku Kings Canyon (zhruba 4.400 metrů). Z mrazných výšin lze pak podstatně pookřát štrapácí pouští Mojave.

          A ještě delší (3.000 mil.) je dosud zcela nedohotovený CONTINENTAL DIVIDE TRAIL, Skalistými horami, přes národní parky Glacier a Yellowstone,  pět amerických států (Montana, Idaho, Wyoming, Colorado, Nové Mexiko) a rovněž pět topografických zón, od Kanady až k mexické hranici, kde to začíná u místa jménem Antelope Wells.

          Poněvadž se stáváme obézním národem, leckdo vítá iniciativu vytvořit transkontinentální stezku od oceánu k oceánu, od Cape (Mysu) Gaspe, v národním parku Forillon v kanadském Quebecu až ke Cape Alava v národním parku Olympic amerického státu Washingtonu. Nepředpokládám však, že mnoho tlouštíků by se vydalo na tak značný pochod --7.700 mil neboli 12.400 kilometrů. Beztoho by měli výmluvu, dosud totiž třeba zbudovat 700 mil dlouhou pěšinku prériemi Montany a Severní Dakoty. Jméno nadšence a prosazovatele je slovansky znějící Andy Skurka. (Pro případného zájemce: http://www.andrewskurka.com/C2C/index.asp.)

          Zásluhou možností moderního pohybu již neměříme vzdálenosti počtem kilometrů či mil, ale časem, potřebným k jejich překonání. Do mnohých dálav doletím dřív, než co spotřebuji čekáním a procedurami na letišti, o něž se zasloužili islámští teroristé. Takový paradox odpadá v případě ochoty vydat se na pochod, který by ale trval několik ročních období.

          Být vybaven podnikatelským umem, otevřel bych si turistickou kancelář, nabízející obyvatelům z Evropy neobvyklý zážitek. Zahájit lety třeba na trase Dusseldorf – Denver, z Poruří do Colorada. Tam na letišti vyzvednout veliké pohodlné auto s automatikou a ovšem i klimatizací, mapy, kudy kam do dálav po prázdných silnicích s parádní horskou scenérií, pořádně se rozjet a když ne zapomenout, tak aspoň si trošku odpočinout od přecpaného evropského kontinentu. Se zlomkem výdajů za benzin v oněch ovšem značných vzdálenostech.