Na první pohled Preventive War za účelem dosažení míru je oxymoron, vzájemně se vylučující nonsens. Proč se pouštět do zabíjení, aby se tím dosáhlo již existujícího míru? Rozhlédněme se však trošku pozorněji: je snad nelogické zasáhnout dřív, než tak učiní agresor,  mám respektovat doporučení bojovníků za mír, abych nebojoval dřív, než  se řezníkovi podaří mě podříznout?

          Každopádně na iniciátorovi akce spočívá důkazní břemeno: ono hrozící akutní nebezpečí. Jak známo, pouze popularita formálního vyhlašování války pominula. Neformálních, neméně krvavých utkání se od konce druhé světové války ukutečnilo aspoň veletucet. A každá strana se prohlašuje za tu napadenou, ukřivděnou, k preventivnímu zásahu oprávněnou. Tak si vlastně počínal i Hitler svým takzvaným Gleiwitz Incident při zahájení útoku 1.září 1939, když poručil navléct vězně do polských uniforem, nahnat k vysilači na německém území, tam je postřílet a výsledek světu prezentovat jako agresi nepřítele, jehož pak bylo nutno oprávněně potřít pseudoobranným opatřením (a mělo vést k dobytí celé Evropy, světa, nastolení zcela nového pořádku).

          Dne 12.září 2004 čili hodně roků později, významné The New York Times ve svém úvodníku zavrhly doktrinu preventivní války jako zdiskreditovanou, zcela scestnou. Učinily tak v souvislosti s probíhající americkou prezidenskou volební kampaní. Tento důsledně liberální zdroj podporoval kandidaturu Johna Kerryho a ostře napadl Bushe a Cheneyho za jejich hanebnou, ostudnou argumentaci ve prospěch takového zásahu zbraněmi, bude-li třeba. O právu jít po teroristech dřív než se jim podaří nás zterorizovat.

          Čekali jsme na potvrzení Kerryho stanoviska, jak také on zatratí tuto údajně staromodní, zkázonosnou doktrinu. A dočkali se hned v prvním televizním střetnutí kandidátů, které sledovalo přes šedesát milionů diváků. Na otázku „Jaký je váš názor na onu koncepci pre-emptive war?“ pak slyšeli Kerryho odpověď „Prezident má a vždy měl právo zasáhnout první (the right for pre-emptive strike)“. Tento liberálními, pokrokovými kruhy podporovaný kandidát rezolutně zdůraznil svůj závazek takto jednat na obranu své země. Nepostřehl jsem, že poté by The New York Times či zdroje s neméně antibushovskou orientací jako Washington Post a Los Angeles Times nadále příliš hlasitě zatracovaly tento údajně anachronický, zprofanovaný koncept.

          Mnohé se zejména po 11.září 2001 důkladně změnilo. Stát přestal být výlučným zdrojem nebezpečí, strategie studené války přestala platit, stejně jako už nemůže platit deterence (odstrašení) nepřítele, bez území, které by musel obhajovat. V minulosti jsme se museli potýkat s ideologiemi, které kontrovaly státy. Teď abychom se ale vypořádali s protivníkem, který legitimitu států neuznává: však jeho cílem je znovuzrození toho jediného, nadnárodního, islámského kalifátu. Rovněž diplomacie nic nezmůže s protivníkem, který není ochoten ani v nejmenším slevit, však v tom mu brání fanatické přesvědčení o jeho absolutní pravdě.

          Na scéně se objevily nové destruktivní síly, s nimiž si nedovedeme poradit. My jsme zřetelně identifikovatelní, kdežto oni nejsou. Výhodou takového nepřítele bez adresy je nejen jeho anonymita, ale i jeho nihilismus. „My milujeme smrt stejně tolik, jako nevěřící milují život“ -- slova idola Osamy bin Ladina. Teroristické akce, v minulosti domácí záležitost toho kterého státu, se zinternacionalizovaly, zglobalizovaly a cílem destrukce se stala nejen Amerika, ale celá západní civilizace. Jako úhlavní protivník tu stojí radikální odnož islámu, dychtítí po obnově onoho dávného kalifátu a nejen Američané, ale i Evropané stojí v cestě. 

          Fundamentalisté, dychtící odspěchat zpět k dávné středověké slávě, využívají k naplnění svého destruktivního snu těch nejmodernějších vynálezů nevěřících psů. Komunikace, televize, internet. Iniciativy z často neznámých zdrojů na naše známé domácí adresy. Návody, jak zabíjet, účinně se podílet na džihádu. Webovou stránku www.azzam.com se serverem California Regional Internet of San Diego se podařilo deaktivovat a jeho tvůrce posadit za mříže. Umlčen byli zdroj Abu Al-Bukhary, adresou ve státě New Jersey, na rozdíl od elektronického magazinu Al Battar (www.hostinganime.com/sout19/index.htm) se serverem na neznámé adrese.

          Zásluhou The Jamestown Foundation (Terrorism Focus, 12.11. 2004) jsem měl příležitost seznámit se s názorem Abu Anase al-Maghribiho, mluvčího al-Kájdy pro Evropu a Ameriku. Ujišťuje nás, že „Nepolevíme zasáhnout Američany a Křižáky _ Oznamujeme islámskému národu, že zhotovení nukleárních zbraní není monopolem Američanů a Křižáků, tyranů světa, hněv Boha na ně dopadne…“ s muzikou, chorálem, arabským písmem, zkříženými meči a portrétem Osamy, mířícího kalašnikovem naším směrem. Toto s datem 26/09/1425 (ano, patnácté století, středověk, v tom jsou důslední) čili 9.listopadu 2004 našeho letopočtu.

          Tradiční mezinárodní pořádek rovnováhy sil (Balance of Power) vydržel od Vestfálského míru v roce 1648, konce Třicetileté války, v níž ztratila život třetina obyvatel střední Evropy, až do konce dvacátého století. Byl založen na principu suverenity moci na tom kterém území a nevměšování do vnitřních záležitostí. Vládce čekal, zda někdo zvenčí zaútočí. Tento stav končí, princip suverenity důkladně ochabl evropským sjednocováním či aspoň polosjednocováním a navíc islámští fundamentalisté píší zcela jiná pravidla. Nová realita vytváří i nutnost oné preemptive iniciativy.

          Důkladná, podrobná studie OSN z roku 2002 potvrdila, že arabské státy jsou „disfunctional“ – nejhůř spravované,  s nejhoršími výsledky. A přitom to jsou společnosti, v nichž mládež do 25 let tvoří dvě třetiny všeho obyvatelstva. Bez optimistických perspektiv za danného stavu věcí, kdy pak k radikalismu, fanatismu, není daleko. Trvalo století, než Západ dozrál k demokracii. Napřed se dosáhlo odluky církve od státu, časem se došlo k osvícenství a pak k průmyslové revoluci. Nic takového v islámu, kde ztotožnění náboženství se státem brání vzniku pluralismu.

          Jak úspěšné může být popohnání tradiční společnosti jakkoliv všeobecně prospěšným směrem? Afghánistán právě absolvoval první volby v historii -- zázrak se snad dokonce povedl. V končinách tvořících nynější Irák, muslimové větve Sunni dominovali po pět století. Teď tam má rovněž dojít k volbám, na něž se menšina dřívějších monopolistů moci věru netěší a proto se jim snaží třeskutě zabránit. 

          Preventivní válka nejen že není anachronismem, ale spíš se stává nutností, aniž by se muselo řinčet zbraněmi. Nedobývat území, ale mozky, prozatím přespříliš často pěchované intolerací, zpotvořeným  viděním světa, takovým balastem. Ideologické kontarofenzivy je třeba -- pokud to budeme umět.

          Amerika teď aby měla na starost zachování globální stability, taková je realita, kterou si většina evropských politiků uvědomuje, aniž by byla ochotna jednat. Však obtížně se reaguje v klimatu, kde Eurobarometr veřejného mínění pokládá Izrael a Spojené státy za největší hrozbu míru či, přesněji, za ohrožení vlastní příjemné, bezkonfliktní pohody. Vzdor černým mrakům nevyhnutelna, jak třeba v Nizozemí upozornil osud vnuka prastrýce malíře van Gogha.