Přibývá časopisů, zabývajících se demografií, populačními trendy. Zdrojů o imigraci je již celá řada, zrodilo se autonomní vědní odvětví. Tématika se nám značně košatí, lze ji všelijak škatulkovat: pohyby, přesuny nedobrovolné, státem uskutečněné (vyhnání německého etnika po roce 1945), odchod dobrovolný – prchat, život si zachránit (rovněž po druhé světové válce a odchodu Britů z Indie, mnohamilionový exodus Hindů a Muslimů opačnými směry, a teď v nejsoučasnější době utrpení uprchlíků v Darfuru v západním Súdánu), rozlišujeme příchozí vnitrozemské a zahraniční, běžence legální a ilegální.

          Početně největším problémem je teď postižena Čína, jejíž pobřežní oblasti prosperují, zatímco mnohde ve vnitrozemí převládá značná bída. Stát s 1, 3 miliardy obyvatelstva má k dispozici pouhých sedm procent orné půdy na této planetě a i tento malý podíl ujídá pokrok, modernizace prozatím k nezastavení. Pokračuje výstavba patnácti tisíc silničních projektů - nových silnic v délce cesty čtyřikrát podél rovníku přes celou zeměkouli. Přibývá továren, parkovišť, golfových hřišť a nejvyšší představitelé strany a vlády vyjadřují značné znepokojení z poklesu zemědělské produkce. Stát se teď potýká s obrovskou a patrně již nekontrolovatelnou migrací z venkova do městských oblastí. Neutuchají výzvy pěstovat víc rýže, obilí, kukuřice a nevolit odchod do měst, z nichž už sto má víc než milion obyvatel. Už aspoň sto milionů vnitrozemských Číňanů se bez úředního povolení vydalo hledat lepší budoucnost. Na ně pak čeká diskriminace v přístupu ke vzdělání, ubytování, zaměstnání. S přespolními se zachází jako s ilegálními cizinci v jiných zemích.

          Nejvíc přílivu cizího živlu zaznamenávají USA. Lze snadno zjistit počet legálních migrantů  podle množství vydaných viz k trvalému pobytu, kdežto o těch ilegálních příchozích jsou k dispozici jen vágní odhady, pohybující se kolem tří milionů ročně. Ze zprávy Kennanova Institutu ve Washingtonu (Vol.XXII, No.2 –2004) se dozvídám, že na druhé, málo záviděníhodné místo se vyšplhalo sjednocené Německo. A na třetím místě je šírá matička Rus. Obtížné uvěřit. Tak v září 2004 v Kennanově Institutu tvrdila a dokládala Fiona Hillová, pracovnice u Brookings Institution, Foreign Policy Studies.

          Racionální lidé zpravidla baží po lepším a nikoliv horším údělu. Proto se pohybují západním směrem. Mnozí Rusové došli až do Brooklynu, kde stvořili „Novou Oděsu“,  či i dál, až do Kalifornie, k břehu dalšího oceánu.  A s mnohými jsem se potkal v daleké Austrálii. Rusové se už značně rozlezli po Evropě a mnozí se usídlili i ve slovanské České republice. Jsem na ně alergický, přiznávám se ke xenofobickým impulsům a své nevoli, kdykoliv v Praze slyším jejich řeč, což se teď už stává v téměř každé ulici. A kdybych zajel do Karlových Varů, kde Azbuci solidně dominují, příliš mateřtiny češtiny třeba již neuslyším.

          Badatelka Hillová uvádí, že z bývalých sovětských republik došlo k přesunu milionů ekonomicky motivovaných přistěhovalců do St.Petersburgu, Moskvy a dalších velkých ruských měst. Od rozpadu SSSR v roce 1991 to ročně vychází na 790.000 přírůstků. Z nich většina -- téměř 60% -- jsou etničtí Rusové, jednak někdejší kolonisté, jednak osoby bývalým režimem násilně přesídlené, ti přeživší nebo jejich potomci. Zbývá ale značné procento etnických cizinců, kteří se dali legálně nebo i jinak do pohybu z Kavkazu a Střední Asie za lepšími životními podmínkami. Nejvíc těchto příchozích – dva  miliony – je z Azerbájdžánu, jeden milion z Arménie, přes půl milionu Tádžiků, Gruzínců, Kirkizů. Čečenců je méně, ale zato někteří z nich jsou třeskutější.

          Starousedlíci, kteří se dosud pořádně nevzpamatovali z kolapsu socialistických jednopartajních poměrů, v nichž strávili všechen svůj předchozí život, reagují všelijak. Imigranti posilují ruské hospodářství, jehož objem se od roku 1999 zdvojnásobil. Jsou lacinou pracovní silou, zastávají práce, které domorodcům nevoní – nebo domorodců se nedostává, poněvadž odešli v téže roli například stavebních dělníků do České republiky. Značně vykořisťováni jsou pak v tom i onom prostředí. Přistěhovalci, zejména ve vzdálených oblastech Sibiře, oživují  mnohde pramálo čilý ekonomický život.

          Imigranti jsou i blahodárnou populační injekcí zemi, kde po rozpadu SSSR deset milionů víc lidí umřelo než se narodilo. Noví příchozí kompenzují ze tří čtvrtin tento pokles, který známý demografický expert Nick Eberstadt z American Enterprise Institute ve Washingtonu charakterizuje jako katastrofální. Mužské obyvatelstvo se dožívá nižšího věku než před 40 lety, značně to zásluhou hanebné životosprávy, lehkovážného zanedbávání vlastního zdraví, přemíry konzumpce vodky a z toho plynoucích nehod v dopravě a zaměstnání. Daří se vraždám a sebevraždám, znovu řádí tuberkuloza a přičtěme též AIDS, tuto novodobou metlu. The Economist, solidní anglický zdroj, tvrdí (2.10.2004), že Rus má desetkrát větší pravděpodobnost než Brit, že ho postihne násilná nebo náhodná smrt.

          Imigranti, zatímco se stávají vítanou pracovní silou v místech, kde je jí nedostatek, současně pomáhají snižovat nezaměstnanost v prostředí, z něhož odešli. Navíc pomáhají ekonomii opuštěné domoviny zasíláním části svého příjmu svým rodinám či příbuzenstvu. Nejsou to paběrky: v případě Gruzie tento finanční penězotok se rovná jedné čtvrtině tamějšího národního příjmu.

          Pokročme od plusů k minusům poznamenáním samozřejmosti, že větší přesun, posun obyvatelstva se bez komplikací neobejde, že kýžená integrace nikdy není  procházkou růžovým sadem. Vytvářejí se ghetta, vznikají bariéry vzájemného pochopení, výlučnost dovede vést i k pogromům. Bují kriminalita, kterou většinová společnost spíš toleruje, pokud zůstává záležitostí vyřizování účtů ve vlastních řadách. Jinak se reaguje na zprávu o vzájemném propíchnutí Vietnamců než na ukrajinskou loupežnou vraždu, jejíž obětí se stal Čech na pražském předměstí. Zkušenost vede ke generalizacím, z nichž například Albánci v souvislosti s drogami nedopadají příliš chvalitebně. Domácí xenofobické reakce, ultranacionalistům typu Le Pena či Žirinovského se pak daří.

          Roste tlak veřejnosti na spřísnění zákonů, omezení cizího přílivu, důkladnější kontrole hranic a uspíšení procedur deportací, zbavovat se nežádoucích živlů.

          Máme před sebou zkušenost a tedy i generalizace aplikovatelné na mnoha polednících a rovnoběžkách. I vzdálená Austrálie se potýká s přílivem ze sousedního, člověčinou překypujícího světa. A Evropa nasává do svých nozder problematické vůně z východu a jihu. Klidu duše příliš nepřispívá perspektiva pravděpodobného vstupu muslimského neevropského Turecka do Evropské unie –- přes šedesát a nadále přibývajících milionů z někdejší Otomanské říše.  Slavobránu, koberec k přivítání, rozhodně nepřipravují země jako například Francie, Rakousko či Holandsko. Slovy jejího představitele Frits Bolkesteina, hrozící muslimský příliv by se zpětnou platností znicotnil historickou porážku Turků u bran Vídně v roce 1683.

          Badatelům imigrační problematiky by se mělo docela dobře dařit po hodně dlouhou dobu.