Oba zájemci o nájemnictví v Bílém domě spolu nesouhlasí ve všem -- v řešení problémů jak  domácích (školství, zdravotnictví, daně, rozpočet, atd.) tak zahraničních (Irák,terorismus,  aliance, mezinárodní organizace, atd.), ale v otázce eventuality okamžitého stažení vojenských jednotek z Iráku si jsou zajedno: tak učiniti nelze. Bush tvrdí, že zásahem proti Saddamovi jsme bezpečnější a my tam nezůstaneme o jediný den déle, než bude třeba. Kerry takové tvrzení o větší bezpečnosti ovšem popírá, s odkazem na to, co se denně děje v Bagdádu a okolí, ale rovněž vylučuje alternativu okamžitého odchodu z tamější žhavé končiny. Jít do války byl omyl, ale ještě větším omylem by bylo teď odejít a způsobit tak ještě větší chaos. Kerryho poradce, zkušený diplomat Richard Holbrooke, se o takovém kroku vyjádřil jako o vyloženém šílenství a zdůraznil nutnost docílení politické dohody, dělby moci – s čímž značně nesouhlasí americké vojenské velení.

          Zopakovat si vietnamské fiasko? Tehdy senátor z Vermontu neúspěšně doporučoval vyhlásit, že jsme zvítězili a jít domů. Za nynější situace nelze vyloučit rostoucí přitažlivost představy zbalit stan a vyklidit tak nehostinné pole. Toho se domáhají nejen peacenici na levici, ale i patrioté na pravici, kteří se vůbec nebrání nařčení z izolacionismu a nemají námitek se k debaklu válečného tažení přiznat. Víc než tisíc našich vojáků zabitých, víc než osm tisíc zraněných, prozatím nás to už stálo přes 150 miliard dolarů a přitom nemáme dost peněz hlídat naše hranice, zabránit pronikání tří milionů ilegálů ročně a jsme schopni kontrolovat obsah jen pěti procent kontejnerů v přístavech. Záměr zbavit Iráčany i pro nás nebezpečného tyrana Saddama a tak i dát ostatním Arabům šanci na lepší život, tento „noble experiment“ se nepovedl. Realisté marně varovali před takovou idealistickou pošetilostí.

          Stratégům teď dochází, že obtížnější než do země vtrhnout, je pak z ní odejít. K inspiraci by mohly posloužit prozatím patrně neexistující srovnávací studie tak tristních odchodů. Napřed osvobozený lid jásal a poté s ještě větší vervou plundroval: vyvrátil, vyrval a odnesl si i poslední záchodovou mísu. A netrvalo dlouho, než začal jásat nad zohavenými těly osvoboditelů. Arabské státy jako Irák jsou nepřirozené umělé útvary, tak jak je po první světové válce vymyslely koloniální mocnosti. Na přítomnost cizí armády tam jsou domorodci tuze alergičtí, vnímají ji jako potupu své důstojnosti, svého mužství. Na scénu vstoupili třaskavinami obalení sebevrazi, náložemi obtěžkané automobily vybuchují před policejními stanicemi a též mateřskými školkami.

          Koncem června 2004, jak předem přislíbeno, Američané předali vládu Iráčanům,  ochotným, statečným či jen pošetilým se na tak obtížném úkolu podílet. Explozí, únosů, povstání Šíitů v Nadžáfu, Sunnitů ve Falúdže a okolním trojúhelníku pak přibývalo. Na televizní obrazovce lze sledovat uřezávání hlavy tomu kterému rukojmi. Morbidní nihilismus v Mezopotámii, někdejší údajné kolébce civilizace.

          Brity a Francouzi kdysi zflastrovaný stát Irák tvoří většina Šiítů, kteří by třeba dali přednost teokracii, vládě nikým nezvolených mulahů, pak menšina dřív vládnoucích Sunnitů, kteří baží mocenskou superioritu znovu získat a rovněž menšina Kurdů, loajálních svým klanům a kmenům. Nacionalisté, baathisté, nezaměstnaní vojáci, kriminální živly, cizinci fundamentalisté, z jejichž řad se rekrutují sebevrazi. Proti nepříteli tak amorfnímu, málo zřetelnému, lze s velikými obtížemi vítězně bojovat. Zkušenost z Alžírska a Vietnamu podporuje závěr, že takový druh povstání žádná vojenská moc nezvládne. (Napadá mě jedna výjimka: likvidace povstání komunistů v Malajsku po druhé světové válce.) Strategie Allawiho vlády se zdá být pokusem pacifikovat jednu skupinu po druhé, což se prozatím příliš nedaří. V povstáních zpravidla vídáme dělbu práce na úsilí vojenské a politické. Tak tomu bylo ve Vietnamu a Severním Irsku. Ne ale v Iráku, kde jediným společným programem není vůbec nic pozitivního, pouze šíření chaosu a  nenávisti -- zbavit se amerických okupantů, nevěřících psů.

                  Edward Luttwak, pracovník v Centru strategických a mezinárodních studií, se vyjádřil (The New York Times, 18.8.2004) takto: Máme tam proti sobě řadu různých nepřátel a na vlastní straně jen nominální, pramálo užitečné spojence. Plýtváme zdroji pro dosažení nerealistického cíle – totiž demokracie, o níž Iráčané nejeví viditelný zájem. Naše rekonstrukce se střídají s jejich destrukcí. Sabotáže, kolosální zlodějny, a přitom většina Američanů neuvažuje se z Iráku stáhnout. Obává se, že by to byla smrtelná rána naší prestiži, důvěryhodnosti, a islámským fanatikům popudem k ještě většímu řádění. Takže jim vyhovme, navrhují izolacionisté a předkládají četné důkazy nynější non-win situation: My dáme znovu do provozu tu kterou školu či nemocnici, jedni Iráčané ji vyhodí do povětří a druzí Iráčané nás obviní, že jsme jim v tom nezabránili. Stejně  tak s obnovou elektrického proudu, vodovodu, ropovodu, kanalizace, dopravy. Za všechno můžeme my, a též se vyskytnou hlasy s obviněním, že my jsme tu kterou spoušť sami zrežírovali. Vášnivé protestní pochody proti naší přítomnosti, leč též pochody proti hrozbě našeho odchodu, naší nepřítomnosti. Šíité, jakmile by se dozvěděli, že míníme odejít, vyklidit pole Saddamovým loajalistům,  kteří s nimi v minulosti už pořádně krvavě zatočili, třeba by začali jinak uvažovat. Nejvyšší čas pro nás z tak mizerné situace zmizet a ať se tam pak vzájemně pozřou. Náš odchod by znamenal konec nadějím sjednoceného šíitského Iráku, což by zejména nevítal sousední Irán a nám by  zvlášť nemuselo vadit. Představa našeho odchodu by právem poděsila Kuvajt a Saúdskou Arábii, našeho prapodivného, s feudalismem se ještě pořádně nerozloučivšího spojence. Že by rána naší credibility? Byla by menší, když teď odejdeme z vlastní vůle, než se nedobrovolně pakovat pod stupňujícím tlakem nepřítele a domácího veřejného mínění. Třeba to pak některým, nejen okolním, státům dojde, že se dostaly do situace, v níž prodělají na americkém debaklu víc, než ona jediná, univerzálně proklínaná velmoc.

          Chladnější hlavy ale varují, že státy v kolapsu přitahují teroristy ze všech stran. Upozorňují na nedávný zlověstný precedent, když Rudá armáda se stáhla z Afghánistánu a z tamějšího vakua se stalo centrum mezinárodního terorismu. Další námitka: nemůžeme si dovolit ztrátu prestiže ve světě nejen arabském.

          Odpověď izolacionistů: nelze pozbýt to, co nemáme. A není důvod nad něčím takovým se rmoutit, nevděčnou roli zbylého globálního policajta milerádi přenecháme jiným, pokud někdo bude natolik potěšilý mít o takovou odpovědnost zájem. Nechme Araby jejich osudu. Prozatím jsou pozadu ve všem užitečném počínání, vynikají pouze svou rekordní rozmnožovací činností. V Saudské Arábii počet obyvatel v kategorii do patnácti let je osmkrát vyšší než v kategorii od pětačtyřicet let výš. Nezaměstnanost je značná, výhledy minimální a na požadavky moderní doby se prozatím reaguje zdůrazňováním náboženské výchovy a učení se koránu nazpaměť.

          Mezi tak nihilistickými soudy občas probleskne světlo. Potenciální optimisté sází na kartu vzkříšené irácké armády, která by snad přece jen mohla odvrátit hrozící kolaps. Prozatím dosáhla počtu padesáti tisíc mužů a do konce roku 2004 by jich mělo být sto tisíc. Zbývající idealisté v Bushově administrativě se radují z vysoké účasti v říjnových volbách v Afghánistánu, těch úplně nejprvnějších. Vzdor varování Al-Kájdy a hrozbou smrti každému, kdo by se voleb zúčastnil, k urnám na 5.000 místech se dostavilo odevzdat hlas vyšší procento občanů, než je tomu v USA a též v České republice. (I k takovému překvapivě pozitivnímu úkazu lze uvést precedent – z března 1982 v San Salvadoru, tehdy trpícím krutou občanskou válkou. Malinká země, konflikt, v němž 75.000 životů bylo ztraceno, tytéž hrozby povstalců, revolucionářů, a pokus s demokracií se přece jen povedl.)

          Jinou vizi poskytuje satirik P.J.Rourke: Odchodem ušetříme 300 miliard dolarů na rozpočtu vojenských pánů. Rovněž v Iráku způsobíme chaos, o který jsme už ovšem svým předchozím příchodem postarali. Islámský fundamentalismus sice bude triumfovat, ale jeho puritáni třeba objeví cosi společného s potomky někdejších amerických puritánů. Al-Kájda se sympatiemi ocení naše proslulé upalování čarodějnic v Salemu. Uleví se i našim antiglobalistům představou Ameriky do sebe uzavřené, celními bariérami chráněné,  nikomu do zelí nešlapající, ba ani nenahlížející. A třeba pak budeme ve světě znovu milováni.