Lidstvo všech odstínů fyzických a psychických na takovém postoji nemůže politicky či společensky prodělat. Víc než tupé přitakávající ovce však postihuje intelektuály včetně těch amerických, mnohých to stoupenců univerzálního dogmatu „Washington zavinil všechno.“ Co udělal nebo neudělal, že jednal (např.tažením Bushe II. na Bagdád) nebo neudělal (netažením Bushe I. tamtéž).

          Kolik zášti způsobila nedávná politika, kolik by bez ní antiamerikanismu bylo?

          Hodně by bylo, jak potvrzují četné precedenty. On to je vlastně fenomén starší než USA, onen údajný zloduch za velkou louží. Asi zcela první zatracující verdikt vyslovil francouzský právník Simon Linguet v osmdesátých letech osmnáctého století, krátce před pádem Bastilly a velkou revolucí. Už tehdy varoval Evropu  před Amerikou, tamější verbeží, chátrou, vytvářející odporný druh státu a společnosti -- hrozba to starobylému kulturnímu kontinentu. Toho se věru nedočkal, život mu ukončila gilotina, obsluhovaná jeho spoluobčany.

          Zrodila se hrozivá duální vize konkurenta – jednak zákeřný rozvratný model společenského uspořádání, jednak jako nenasytná, rozpínající se mocnost. Nejhlasitěji tak reagovala Francie, jež se stala globálním centrem antiamerikanismu a od té doby si primát podržela. V devatenáctém století to byla hrozba americké industrializace, zejména mechanizace a produktivita zemědělství. Ve století dvacátém, nedlouho po první světové válce, kterou pomohly vyhrát americké jednotky přispěchavší ze zámoří, antiamerikanismus ve sladké Francii bujel ještě víc, než v naší době.

          Američané přišli zachraňovat prozatím dvakrát. Evropského území se nezmocňovali, ač, pravda, značný počet hektarů půdy tam použili k pohřbení svých vojáků. (E-mailem jsem obdržel fotografie jedenácti takových hřbitovů, kde odpočívají kosti víc než šestašedesáti tisíc synů z Kansasu či Kentucky. Jaký asi měli důvod zrovna tam předčasně dodýchat?)

          Americka kultura – co to je? Vzájemně se vylučující nonsens. Stejně tomu tak v jejich politickém počínání. Kovboj Bush, před tím kovboj Reagan a nejinak se o Američanech jako honácích skotu vyjadřoval i Adolf Hitler, ač chromého F.D. Roosevelta, s lasem nad hlavou a na cválajím oři, věru není jednoduché si představit. Primitivismus a neomalenost tamějších předáků prý kontrastuje se sofistikovanými nuancemi evropských státníků. Těch, kteří přivedli nejen vlastní kontinent do první světové války. Kultivovaným počínáním se zasloužili i o druhý světový konflikt. A znovu ti inferiorní museli přijít k záchraně superiorních.

          Američtí primitivové, ač tedy každý rok včetně tohoto prozatím nejposlednějšího získávají zdaleka největší počet Nobelových cen. Nelze se pak příliš divit evropské intelektuální elitě, že tuto konkurenci, nepříjemný stav věcí, snáší nelibě. Franština, někdejší lingua franca světové diplomacie, nadále ztrácí zbytky svého někdejšího primátu (ač Petr Uhl mi před pár lety tvrdil pravý opak).

          Nastala studená válka a valná část obyvatel západní Evropy se za účelem ochrany světového míru pustila do protestních pochodů proti americkým, nikoliv však sovětským, oním západoevropským směrem namířeným raketám. Z hlediska Evropanů se Amerika, zejména za Reaganova prezidentsví, pouštěla do riskantních,  nebezpečných iniciativ. Pak se tedy bez evropského přičinění podařilo studenou válku vyhrát, na což významní myslitelé reagovali tvrzením, že Sovětský svaz by se byl rozpadl i bez Reaganova přičinění.

          S koncem tohoto střetnutí též nastal i konec centrální strategické role evropského kontinentu – role se přesunula jinam. Američané též přestali pokládat alianci NATO za příliš užitečné plus. Rozdíl technického vybavení je už tak podstatný, že evropští spojenci by se spíš pletli do cesty. Evropě se zalíbilo v pohodlném morálním relativismu, odvrátila se od použití moci, na rozdíl od naivních Američanů, kteří ještě pokračují rozlišovat dobro a zlo. Svůj úpadek přesvědčivě prokázala na Balkáně, svém bezprostředním sousedství . Zastánci světové pohody za každou cenu znovu pochodují a protestují, tentokrát proti Bushovi, té hlavní hrozbě světovému míru: on, nikoliv Saddam Hussein, zabiják stotisíců, je hodnocen jako nejnebezpečnější zloduch, spolu ovšem s demokratickým Izraelem, snažícím se přežít v regionu devatenácti arabských, bez výjimky nedemokratických států.

          Bush svým projevem v Kongresu 21.září 2001 (čili 10 dní po útoku), kde řekl, že každý stát se musí rozhodnout, zda podporovat či potlačovat teroristy, popudil řadu evropských intelektuálů. Jeden český příklad: v brněnském literárním měsíčníku Host, autor Mirek Vodrážka, povoláním uveden jako „Feminista, hudebník a teoretik chaosu“ zareagoval otázkou „Nezešíleli tito politici, když nabízejí světu decivilizační manichejskoiu volbu: buď fundamentalistický Taliban nebo demokratický Bushistan?“

          Francouz Theirry Meyssan zazářil mezi bestsellery knihou „Hrůzný podvod,“  v níž tvrdí, že útok 11.září 2001 byl dílem amerických vládnoucích kruhů, dychtících po ovládnutí světa. Český filozof a někdejší Američan Erazim Kohák nejde tak daleko a netvrdí, že by si to jeho bývalí spoluobčané sami zrežírovali, ale  vyjádřil přesvědčení, že za katastrofu odpovědni jsou, zavinili ji svým hanebným počínáním, velmocenskou arogancí – vměšováním (imperialistické podupávání místních kultur, jejich suverenity) nebo nevměšováním (sobecký nezájem bohatých vůči chudým). 

          Břemeno a měšec zbylé supervelmoci, nesnadné sdílení postele se slonem. Když se gorila soustřeďuje na požírání banánů, ostatní zvířena se soustřeďuje na pozorování takové činnosti. V současné době, ekonomická a vojenská moc USA nemá rivala, něco tak značně převyšujícího tu od doby starého Říma nebylo. Po skončení studené války a bipolarity, Washington se do příliš nákladné a každopádně nevděčné role zbylého policajta a hasiče požárů ve světě nehrnul. Není o co stát v oné vyloženě no-win situation, kdy se nelze dočkat ocenění, natož obdivu a lásky. Když zbylá supervelmoc zasáhne, jako například v již zmíněné Bosně, kde Evropa nebyla ochotna a patrně ani schopna konflikt ve svém sousedství vyřešit, dost křiku nastalo o americkém vměšování, surovém porušování norem mezinárodního práva. Když se Washington nemíní angažovat (Somálsko, Rwanda, Haiti),je to důkaz neméně imperialistické arogance.

          V razanci zatracování vlastní země a nikoliv teroristů nezůstávají pozadu mnozí Američané zvučných jmen jako Noam Chomsky, Gore Vidal, Susan Sontag, mnozí další. Literát Norman Mailer charakterizoval Ground Zero – centrální místo zkázy -- jako teď daleko krásnější než kdykoliv dřív. K zulíbání zejména shledávám profesorku Miriam Cooke na prestižní univerzitě Duke v Severní Karolině, specialistku na feminismus v islámském světě, kde se přece s ženami zachází všelijak. Dotyčná vehementně protestovala proti svržení vlády Talibánu, extrémistů , kteří v Afghánistánu obnovovali středověk a ženám přisoudili roli tažného dobytčete. Ale i to bylo z hlediska akademické intelektuálky lepší, hodnotnější, než cokoliv pak udělal apriori hanebný vlastní americký stát.

          Výbor pro lidská práva při OSN mnohými zatracujícími rezolucemi kaceřuje Spojené státy, ještě častěji pak Izrael, bez sebemenší výtky vůči Arabům. Nemohoucí světová organizace, přísná na demokraty a shovívavá vůči diktátorům. Takové příklady táhnou, jak dokazuje orientace zejména křesťanských protestantských církví. Ty v období 2000 – 2003 vyslovily své prokletí na adresu USA ve 32 procentech případů – hůře dopadl pouze Izrael (37%). Ale ani jednou slovo námitek proti počínání Libyje, Sýrie, Severní Koreje a Číny. Antiamerikanismus těchto církví značně bujel v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy nejpřísnější křesťanští kritici všeho západního demokratického byli zasaženi slepotou a hluchotou v posuzování stavu věcí v tehdejším Sovětském svazu a satelitních zemích. Se značnou nelibostí tito pokrokoví preláti reagovali na iniciativy disentu, zejména na polskou Solidaritu.

          USA darovaly víc peněz a na své území přijali víc přistěhovalců než všechny ostatní státy dohromady. Na věrohodnosti získává tvrzení, že žádný dobrý čin nemá zůstat nepotrestán. Výše zahraniční pomoci, poskytované 120 až 130 státům, bývá přímo úměrná intenzitě jejich protiamerického postoje. Měřeno metrem hlasování v OSN, štědrost se skutečně nevyplácí. Tři čtvrtiny všech obdarovaných většinou hlasují proti Washingtonu. V přemnohých zemích rozvášněné masy pochodují s výkřiky „Smrt Americe!“ Dovedl by si někdo představit ten poprask ve světě, kdyby se v Americe sešla hrstka patriotů, která by vyšla do ulic revanžovat se stejnými slovy, ať už na adresu fundamentalistů či Francouzů? Rada bezpečnosti OSN by byla svolána k mimořádnému zasedání vypořádat se s tak nehorázným bezprecedentním porušováním světového míru.

          Egypt je pravidelným příjemcem americké pomlázky ve výši přesahující 2,5 miliardy dolarů  ročně. Ve vládních novinách jako je například Al-Akhbar se revanžuje výroky, že Amerika zachází s Araby jako s otroky, že „Socha svobody v přístavu New Yorku musí být zničena kvůli idiotské americké politice, která jde od hanby k hanbě v močálu zaujatosti a slepého fanatismu. Věk amerického kolapsu započal.“ (citováno v Commentary, září 2004: 40). A Washington hodnotí Egypt jako stát s umírněnou (moderate) politickou orientací. Hodně amerických peněz rovněž inkasuje Jásir Arafat. Jím jmenovaný mufti – vysoký islámský hodnostář – ve svých kázáních pravidelně prosí Aláha, aby zničil Ameriku. Editor předního palestinského časopisu ji charakterizuje jako „Vrahy lidstva, tvůrce barbarské kultury, krvelačné pijavice národů, odsouzence k smrti.“ Prominentní publicista Dr.Mohammad T. Al-Rasheed, bývalý student na Stanfordově univerzitě (rovněž bývalém působišti Condoleezzy Rice, Bushovy pravé ruky), v The Saudi Gazette (8.4.2002), patřící vládě Saúdské Arábie, prapodivného to spojence USA, po zhodnocení Bushe jako nejbrutálnějšího zločince od dob Caliguly, informoval, že „Miliarda muslimů se proměňuje v zuřící sopky. Vy zmizíte, ale my zústaneme. Vás svět bude zapomenut, ale naše datlové palmy a naše olivové stromy přežijí vaše atomové bomby.“ Po zprávě o zkázonosném útoku 11.září 2001 Arabové v ulicích vesměs jásali. De Gaulle zdůrazňoval, že velmoci má záležet na respektu a nikoliv lásce ostatních. Žel, USA donedávna dychtily po sympatiích a tak si zaručovaly opak a svou snadnou vyděratelnost – abnormální se stalo normou, nad níž se už nikdo nepozastavuje.

          Již ajatoláh Chomeini zatratil Ameriku jako Velkého Satana, nepřítele všech mohamedánů, vysávajícího vitalitu islámu. Je obviňována z odpovědnosti za selhávání jejich vlastních společností, neschopných užitečně se pohnout vpřed.  Po řadu století byl islám středem světa, poté však došlo k pozvolnému úpadku. Proto ono volání po obraně „islámské důstojnosti“,vyhlášení svaté války bezvěrcům, způsobit zánik západní civilizace, údajně smrtelného to ohrožení islámských hodnot. Fundamentalisté mají strach z modernizace, globalizace, pluralismu, sekularismu, všech takových hrozeb, tudíž ta nostalgie odputovat zpět do středověku k dávné ztracené slávě.

          Bažení to pramálo realistické. Stejně nerealistický se mi zdá být předpoklad, že by antiamerikanismus mohl pominout, ať už na evropském či kterémkoliv kontinentu.

          Bez ohledu na osobu toho kterého nájemníka Bílého domu.