RADIO BEIJING, centrum krátkovlnné zahraniční propagandy, v roce 1968 v českém jazyce vysílalo výzvy dělníkům a rolníkům, aby se chopili zbraní, stáhli se do pralesů a zahájili partyzánský boj proti Dubčekově zrádcovské klice. Tak se vyzývalo před bratrským pancéřovým vstupem. Po vstupu neméně zajímavě láli internacionalistům.

          Jak se dostat do rozhlasové budovy, masivního mnohaposchoďového objektu, stalinského výtvoru padesátých let? Nic se nezdá být v Číně vyřešitelné přímočaře, všude je třeba konexe, protekce. Vstup slíbila zařídit ředitelka asijského oddělení, rodačka ze stejné provincie jako Priscilla. Došlo do vstupu asi jako tehdy do kachlíkárny na Letné, s touž kontrolní bedlivostí. Přihlásit se u zbrojnošů a zbrojnošek ve vrátnici, telefonování, papírků vypisování, čekání. Pak vyzvednutí a odvedení do recepčního salónu s vysokánským stropem. Poprvé v životě se ocitám ve výrobně komunistické propagandy. Co to tady asi mají za našinecký personál?

          „Jé, to jsem moc ráda, že jste mohl přijít, posaďte se prosím, já jsem Světla,“ perfektní češtinou, současnou pražštinou, se představila usměvavá, poněkud ostýchavá slečna Wang Čchung-kchuang. Ostýchavostí ale vůbec netrpěla její představená Libuše čili Lu Jang-ču. Poněkud starší, podsaditjší, vracela se z noční směny a omlouvala se za menší zpoždění.

          Nevyhnutelnost oťukávání. Tohle jsou třeba nyní již poněkud utlumené, ale v kořenech stále skálopevné, bláznivé maoistky, jež ponoukaly český lid chopit se sudlic a samopalů, aby podetnul renegátské lidské tváře.

          Světla s Libuší si mě ošacovávaly s nemenší bedlivostí: tenhle český chlapík nám dal čínskou vizitku s americkou adresou, jeho čínská manželka se vedle na druhém kanapi převřele baví s naší óbršéfkou. Jsem zrádce či cosi znormalizovaného? A teď tu má zapnutý magnetofon.

          Bez problému s naším zapeklitým „ř“, jejich čeština zněla přirozeně, autenticky.  Při velmi bedlivém zaposlouchání se dal postřehnout nedostatečný důraz na první slabice.

     Ulč: „Co bylo pro vás nejtěžší na české řeči? Iota a ypsilon? Co třeba „s“ a „z“ – sestoupit, zestoupit? Vzpomněl či vzpoměl?“
    Světla: „To není žádný problém. My se učíme česky podle psané formy.“

          Čili přístup k řeči nikoliv akustický, ale vizuální. Ovšem, když jsou schopny absorbovat tisíce komplikovaných čínských ideogramů, proč by si nemohly vštípit těch pár našich obtížností.

    Libuše, parkrát se prohřešivších s předložkami: „Problém máme se „se“ a „si.“
    U: „Z toho si nic nedělejte, to my taky. Ale, poslyšte, jak jste se vůbec k této řeči dostaly?“
    L: „Já jsem si to sama vybrala – na střední škole.“
    U: „Ale proč?“
    L: „Poněvadž jsem si myslela, že Československo je průmyslové, vyvinuté.“<
    U: „To teda bylo. Bylo.“

    S: „Já chtěla studovat nějaký cizí jazyk a vláda to rozhodla.“
    U: „Světla tedy mohla být Maďarka a teď je z ní Češka. Na co bylo nejhorší si zvyknout – jídlo, počasí, lidi?“
    S: „Počasí je dobré, je mírné, i když moc prší. Lidi na nás byli hodní. Pokládali nás za Vietnamky. Ale v pozdějších letech nám dávali nepříjemné, nepřátelské otázky…“
    U: „Ono to muselo být těžké, vlastně nemožné, obhajovat tu vaši kulturní revoluci“ (ha, první šláp na politický led).
    S: „Já jim říkala, že politice nerozumím, nebo že se v tom nevyznám.“
    U: „Správně jste jim řekla. A co jídlo? Knedlíky, brambory a k tomu nějaká ta blbá omáčka?“
    L: „Brambory nejsou nejhorší, ale nesmí to být pořád. Málo rýže.“
    S: „A kyselé víno se hodně pije v Československu.“

         Obě si pochvalovaly, že neměly problém sehnat čínské koření.. Tak prosím, země schopná zásobovat exotickými substancemi, a na domácí koření se pak již nedostane.

    U: „A co sejry?“ zeptal jsem se, vědom tradičního čínského nezájmu, ba nelásky, vůči mléčným výrobkům.
    „To je to nejhorší!“ spustily a otřásaly se odporem, když jsem se jim zmiňoval o olomouckých syrečcích, o romaduru, o sýru hubeném, taveném. Nenajdete ve světě, sýry jako v Madetě!
    Další můj dotaz: „Kdybyste musely natrvalo žít v Československu, které místo byste si vybraly?“
    Světla vybrala Prahu nebo Karlovy Vary, Libuše by nejraději do Bratislavy: „Mám tam hodně přátelů a přátelek. Pardon, pří-tel-ky-ní. Jedna, co mluví dobře čínsky – Anna, Anna… ona je nyní strašně tlustá.“
    U: „Slovensky jste se ale, předpokládám, neučily.“
    S: „Nie.“
          Do košatící se slovanské tématiky  jsem se ponořil nejen já, ale i tyto dvě asijské soudružky. Nevnímali jsme čínský rozhovor Priscilly s paní velitelkou pár metrů od nás, a když nám byl servírován čaj, Libuše zcela spontálně, automaticky česky řekla posluhovačce „Děkuju pěkně.“

          Později mi jak manželka, tak náš kluk, tvrdili, zapřísahali se, že když nás pozorovali, jak my tam švitoříme, že prý obě – Libuše a Světla – vypadaly naprosto česky. Pouze že když zas přesedlaly do své mateřtiny, jejich orientální rysy se jim vrátily do tváře.

          Vizitku jsem jim dal už při představování. Děvčata se marně šacovala, v kapsách nic: Že je mají v kanceláři, tam, kam mě nevzali. Libuše předala dary - kabely, dva vlněné vaky s firmou rozhlasu, plus zapichovací odznáčky, patrně nevymýtitelný zlozvyk všech variant socialistů.

          Doprovodily nás k bráně. „Sakra, už zas prší,“ zabručel jsem.

          „Vždyť jen mží,“ konejšila mě lingvisticky senzitivní Světla.