Přísně bylo zakázáno fotografovat mobilizační plány, vojenské objekty, vojenské uniformy, ba i civilní záda.  Přilákal mě dav v ulici, dramatická vibrace ve vzduchu, krky natažené, soustředěné, co se stalo?

          Stala se vražda, právě se zatýká, pozor, pozor, ať vás tady nikdo nevidí, tu kameru schovejte!

          „Však se nestyďte, že se tady morduje – to v našem vyvinutém New Yorku byste teprve viděli!“ marně jsem mínil konejšit.

          Angličanka Ann Nightingale čili slečna Slavíková, někdejší kolegyně Priscilly v OSN, po několikaleté službě v afghánském Kabulu teď tady fungovala jako international civil servant. Pozvala nás na večeři do noblesního hotelu Peking, nyní Beijing. Kuloáry, koridory v podobě evropských operních foyerů, tuzexové prodejní koutky, hele, noviny, časopisy Time, Newsweek, týdny jsem již neviděl. Hodovat tam lze v jídelně s čínskou nebo se západní stravou. Šli jsme ovšem do čínské stolovny. Prostora rozsahu kongresové haly, očíslovaných stolů jsem odhadoval na dvě stovky. Funkci vrchního číšnictva zastávali muži, obsluhovaly nás docela ochotné, byť poněkud nemotorné dívenky, ovládající hostinskou objednávací angličtinu. Objednávám piva. Přinesly čtyři neotevřené studené plechovky, sklenice nikoliv, což by se snad nemělo stát v jednom z nejdražších podniků města. Posléze se dostavily se stravou, docela dobrou, dost ale ubohost v porovnání s tím, co se na Tchaj-wanu servíruje ve stovkách živností.

          Vedle u stolu seděli čí spíš rozvaleně pololeželi značně nevábní, ba odporní chlapi ze třetího světa: sebevědomí až arogantní, jako by jim už celý svět patřil.  Inu, typ revolucionářů z povolání. Snědí chlupatci, rozepnutí až k pupku, komandovali personál, to se jim to revolučně řádí tady v luxusu!

          Rovněž mi tam pořádně na nervy lezli oni západní hejskové, okázale odrbaní zazobanci, co se nežinýrují vlézt bosí, se špinavými pařáty, i do katedrály. Proč aspoň trošku nevezmou na vědomí zvyklosti navštívené země? Tady se nechají obsluhovat osobami perfektně oděnými, čišťoučkými, co se tu pachtí dlouhé hodiny za pár šesťáčků..

          U nedalekého stolu se naším směrem dívala osoba, přesná to kopie pěknice, s níž jsem před pár lety daleko od Číny dost energicky flirtovával.

          Kopie se zvedla a k nám přišla, neboť to byl onen originál, takže svět přece není tak hrozně velikánský. Jejej, to je náhoda, co tu děláte, no jo, to víte, tohleto, támhleto, to my taky, manžel, zamávala na něj, ten teď má fabriku v Arizoně, a on tady otvírá filiálku …

          Revolucionáři a kapitalisté, tady pěkně dialekticky pod jednou střechou.
          Čína trpí extrémy jak politickými, tak povětrnostními. V zimě velikánská zima, v létě zabijácký hic, a když ze rozběsní živly, to je pak, panečku, pořádné furore. Právě se tak stalo. Z okamžiku na okamžik, zrovna když jsme se zvedli od večeřadla, se dostavil vichr a uvedl se vyrváním záclon z několika nedozavřených oken. Nějaká příbuzná naší známé fúrie, fajfúnu Peggy z Hongkongu, si začínala vylévat zlost v hektolitrovém množství.

          V předklonu se ženeme k autu, živly nás ale doběhly, zasáhly, začaly fackovat kapkami velikosti lívanců. Mokvaví my Čochtani, pustili jsme se po vymetených, bičovaných boulevardech, naslepo pustili, vždyť stěrače tu spoušť nezvládaly, co když do někoho, do něčeho vrazíme, máme sice diplomatické číslo na vozidle, ale i s imunitou lze způsobit diplomatický incident.

          Jak již víme, cizince nutno piplat, mást a segregovat – taková je čínská tradice.  Vjíždíme do speciální enklávy bílých ďáblů, nikdo ji ale nehlídal, vojáček opustil vartu, ukryv se před smrští a už i krupobitím, pěkně nám to tu bubnuje na plech nad hlavou.

          „Je to pravda, že když vám tady vypukne požár, že hasiči tu bez zvláštního povolení nesmí zasáhnout?“ zeptal jsem se Angličanky, abych si ověřil tvrzení amerického tisku.

          „Je to tak,“ přitakala. Jestliže začne hořet, cizinec se doopravdy musí dostavit k bráně, pozvat dovnitř hasiče jako své osobní hosty, a navíc se zaručit za jejich mravní bezúhonnost. Teprve pok mohou započít záchranné práce.

          Dneska se ale určitě nepředřou, teď by s rozdmycháním ohně neuspěl ani ten nejzkušenější žhář.