Ota Ulč
PEKINGSKÉ HODOVÁNÍ A BĚSNĚNÍ ŽIVLŮ
Přísně bylo zakázáno fotografovat
mobilizační plány, vojenské objekty, vojenské uniformy, ba i civilní záda.
Přilákal mě dav v ulici, dramatická vibrace ve vzduchu, krky natažené,
soustředěné, co se stalo?
Stala
se vražda, právě se zatýká, pozor, pozor, ať vás tady nikdo nevidí, tu kameru
schovejte!
„Však
se nestyďte, že se tady morduje – to v našem vyvinutém New Yorku byste teprve
viděli!“ marně jsem mínil konejšit.
Angličanka
Ann Nightingale čili slečna Slavíková, někdejší kolegyně Priscilly v OSN, po
několikaleté službě v afghánském Kabulu teď tady fungovala jako international
civil servant. Pozvala nás na večeři do noblesního hotelu Peking, nyní
Beijing. Kuloáry, koridory v podobě evropských operních foyerů, tuzexové
prodejní koutky, hele, noviny, časopisy Time, Newsweek, týdny jsem již
neviděl. Hodovat tam lze v jídelně s čínskou nebo se západní stravou. Šli jsme
ovšem do čínské stolovny. Prostora rozsahu kongresové haly, očíslovaných stolů
jsem odhadoval na dvě stovky. Funkci vrchního číšnictva zastávali muži,
obsluhovaly nás docela ochotné, byť poněkud nemotorné dívenky, ovládající
hostinskou objednávací angličtinu. Objednávám piva. Přinesly čtyři neotevřené
studené plechovky, sklenice nikoliv, což by se snad nemělo stát v jednom z
nejdražších podniků města. Posléze se dostavily se stravou, docela dobrou, dost
ale ubohost v porovnání s tím, co se na Tchaj-wanu servíruje ve stovkách
živností.
Vedle
u stolu seděli čí spíš rozvaleně pololeželi značně nevábní, ba odporní chlapi
ze třetího světa: sebevědomí až arogantní, jako by jim už celý svět patřil.
Inu, typ revolucionářů z povolání. Snědí chlupatci, rozepnutí až k pupku,
komandovali personál, to se jim to revolučně řádí tady v luxusu!
Rovněž
mi tam pořádně na nervy lezli oni západní hejskové, okázale odrbaní zazobanci,
co se nežinýrují vlézt bosí, se špinavými pařáty, i do katedrály. Proč aspoň
trošku nevezmou na vědomí zvyklosti navštívené země? Tady se nechají obsluhovat
osobami perfektně oděnými, čišťoučkými, co se tu pachtí dlouhé hodiny za pár
šesťáčků..
U
nedalekého stolu se naším směrem dívala osoba, přesná to kopie pěknice, s níž
jsem před pár lety daleko od Číny dost energicky flirtovával.
Kopie
se zvedla a k nám přišla, neboť to byl onen originál, takže svět přece není
tak hrozně velikánský. Jejej, to je náhoda, co tu děláte, no jo, to víte,
tohleto, támhleto, to my taky, manžel, zamávala na něj, ten teď má fabriku v
Arizoně, a on tady otvírá filiálku …
Revolucionáři
a kapitalisté, tady pěkně dialekticky pod jednou střechou.
Čína
trpí extrémy jak politickými, tak povětrnostními. V zimě velikánská zima, v
létě zabijácký hic, a když ze rozběsní živly, to je pak, panečku, pořádné
furore. Právě se tak stalo. Z okamžiku na okamžik, zrovna když jsme se zvedli
od večeřadla, se dostavil vichr a uvedl se vyrváním záclon z několika
nedozavřených oken. Nějaká příbuzná naší známé fúrie, fajfúnu Peggy z
Hongkongu, si začínala vylévat zlost v hektolitrovém množství.
V
předklonu se ženeme k autu, živly nás ale doběhly, zasáhly, začaly fackovat
kapkami velikosti lívanců. Mokvaví my Čochtani, pustili jsme se po vymetených,
bičovaných boulevardech, naslepo pustili, vždyť stěrače tu spoušť nezvládaly,
co když do někoho, do něčeho vrazíme, máme sice diplomatické číslo na vozidle,
ale i s imunitou lze způsobit diplomatický incident.
Jak
již víme, cizince nutno piplat, mást a segregovat – taková je čínská tradice.
Vjíždíme do speciální enklávy bílých ďáblů, nikdo ji ale nehlídal, vojáček
opustil vartu, ukryv se před smrští a už i krupobitím, pěkně nám to tu bubnuje
na plech nad hlavou.
„Je
to pravda, že když vám tady vypukne požár, že hasiči tu bez zvláštního povolení
nesmí zasáhnout?“ zeptal jsem se Angličanky, abych si ověřil tvrzení amerického
tisku.
„Je to tak,“ přitakala. Jestliže začne
hořet, cizinec se doopravdy musí dostavit k bráně, pozvat dovnitř hasiče jako
své osobní hosty, a navíc se zaručit za jejich mravní bezúhonnost. Teprve pok
mohou započít záchranné práce.
Dneska
se ale určitě nepředřou, teď by s rozdmycháním ohně neuspěl ani ten
nejzkušenější žhář.
(Ukázka z knihy „Čech částečným Číňanem“, která právě vyšla v
pražském nakladatelství Academia .)
|