Jestliže na kapitalistickém Západě penize jsou tou rozhodující hodnotou, v Číně tak dominovalo vzdělání už od dob Konfuciových. Jen rýže byla o krapet důležitější.

          Mnoho, přemnoho mládeže by chtělo získat vzdělání v zahraničí. Patrně všechny větší americké univerzity dostávají z Číny žádosti o přijetí a finanční podporu.  Přijmout ke studiu je jedna věc, poskytnout stipendium je jiná záležitost.  Peněz je vždy míň než kvalifikovaných žadatelů. Na našem oddělení politických pavěd jsme produmali tucet přihlášek, na papíře zájemci vypadali dobře až výtečně, polovině bychom rádi vyhověli, ale poskytnout peníze bylo možné jen dvěma. Pokud ti zbylí nemají v Americe strýce a tetičky, ochotné je financovat,  jejich sny tím končí. I kdyby se kandidát na americkém konzulátě oháněl dokumentem o přijetí a stokrát se zapřísahal, že si na živobytí vydělá, že bude za babku cídit veřejné záchodky, vízum nedostane, i kdyby se rozkrájel.

          Sakramentská situace, já teď abych s kandidáty uspořádal důkladné pohovory a doporučil vítěze. Na rtech mi budou viset, roli božstva mi přisuzovat. (Naštěstí rozhodnutí to pak bylo kolektivní, nebylo jen na mně, zda tento tvor pojede a život se mu radikálně změní k nepochybně lepšímu, kdežto jeho konkurentu, třeba schopnějšímu, hodnotnějšímu, se tak šance doživotně zhatí.) Všeho všudy neveselá, nepovzbuzující záležitost, víc se tady o ní nebudu rozepisovat.

          Též jsem se musel potýkat s funkcí akademicko-diplomatického posla, vyjednavače, či snad přesněji předvyjednavače smlouvy o spolupráci, výměně a družbě mezi institucí naší a jednou tamější.

          „Život v Číně je jedna velká hra – všichni hrají,“ tvrdí znalci. Obava o ztrátu tváře, nutnost nepozbýt sebekontrolu (například zchlastáním, jak se nám, bledým barbarům, nezřídka stává), nikdy neudělat dojem hlupáka, rovněž neohrozit prestiž a respekt jiné osoby. Výsledkem je supersenzitivita, ovlivňující veškeré mezilidské vztahy. Sháním-li nevěstu, lépe úkol přenechat zprostředkovateli, kecalovi – kdyby mě totiž vyvolená odmítla, tváří v tvář, tuto svou tvář bych přece ztratil.

          Číňané se vypěstovali ve velmistry nepřesností, nejasností, úhybek a obezliček. Smích, úšklebky rovněž kamuflují nepříjemné situace, hrozící ztrátou tváře. Tak se dokonce reaguje i na vlastní tragedie: „Promiňte, že jsem se poněkud zpozdil. Právě mi vyhořel dům a v něm mi uhořeli rodiče, hahaha.“

          Smyslem každého vyjednávání je ovšem docílit záměr vyjednávajícího. Aby získal výhodu obalamucením partnera, konkurenta. Pravidlo všeobecně platné, táž hra u nacionalistů jako u komunistů, v Tchaj-peji jako v Pekingu. Akademickým soudruhům hodnostářům jsem ovšem nevytroubil, že už přemnoho let něco vím o čínském světě. Kdepak, jen ať mě pokládají za zcela nezasvěceného, nevinného jelimánka.

          Započali jsme menuetem zdvořilostních frází, lichotek, předstíraného potěšení, že vzájemně máme tu čest. Na nepříjemnou otázku reagovali podle standardního mustru:
    1. Dotyčný předstírá, že neslyšel.
    2.Po zopakování otázky předstírá, že nerozuměl.
    3.Jestliže nadále naléhám, dotyčný konečně připustí, že pochopil, leč s žalem mě začne ujišťovat o naprosté nemožnosti vyhovět mému požadavku. Ovšemže milerád by vyhověl, nic víc by ho nemohlo potěšit, ale nelze, nelze, okolnosti to jsou ultra vires, beyond control, on za to nemůže.
          Přijel jsem s vyrozuměním, písemně oběma stranami stvrzeným, o výměně studentů k pobytu na semestr, s tím, že výlohy bude hradit host a ne hostitel.

          Velmi košatý přednes čínských soudruhů jsem snadno dešifroval: jim šlo o výlet jejich profesorských kádrů k nám, a ne našich studentů k nim, a že o veškeré výlohy se postaráme my, samozřejmě.

    Pro návrh jsem neprojevil příliš pochopení.
    „Proč nepřijedou vaši studenti v létě, na šest týdnů?“ pozměnili taktiku.
    „Poněvadž – jak již bylo dohodnuto – studenti si musí hradit veškeré výlohy a utratit tolik peněz na cestovném, to se jim přece na šest týdnů pobytu nevyplatí. Nedostanou akademický kredit, jaký by dostali za celý semestr.“
    „Jenže my pro ně nemáme ubytování. Koleje se teprve staví, hotovy budou za dva roky.“
    „Když pro ně nemáte ubytování na podzim, kde ho seženete v létě?“ zeptal jsem se, aniž bych očekával odpověď, a pokračoval: „Mám tu fotoaparát, rád bych udělal pár snímků, aby to mohl posoudit náš výbor. Tady přece koleje stojí, mohl bych se do některých podívat?“
    Bohužel, to nepůjde.
    Proč nepůjde? Vždyť mi je nemohli upřít, stáli jsme před nimi, dívali jsme se do oken, některá byla otevřená.
    Předstírali, že zopakovaný požadavek neslyší, nechápou. Žhavý tento bod pak uzavřeli vynikajícím argumentem, že žádný pokoj v koleji nelze navštívit, poněvadž všechny pokoje v kolejích v celé Číně jsou naprosto stejné. (Šest až osm osob v místnosti.)
    Do knihovny též nelze, koná se tam přestavba. Computer Center, žel totéž.
    „Poslyšte, už je skoro poledne, co kdybychom si šli něco sníst do cafeterie (anglické slovo pro studentskou menzu), ať vidím, jak to tam …“ navrhl jsem.
    „Bohužel, to nepůjde.“
    „Proč nepůjde?“
    „Poněvadž všechny cafeterie jsou zavřené – vždyť je léto.“
    „Moment, promiňte, vždyť tu máte studenty na letní turnus, před chvílí jste mi doporučili, abychom sem na léto naše studenty poslali, ti přece…“
    Good, excellent point. Popřít nemohli, ale nevzdali se:
    „Nejlepší kuchaři jsou na dovolené.“
    „Mně bude vyhovovat průměrný kuchař,“ uskrovnil jsem se.
    Ale ani to nešlo. Proč? Poněvadž jsme si prý včas  nezajistili rezervaci – praxi v menze jistěže neznámou. Vyprovodili mě s mnohými poklonami a slovními kaskádami ujišťování o kromobyčejném potěšení a poctě mou návštěvou způsobené a jak že se zdárně ta naše družba dala do pohybu.