V úmorně dlouhé a obludně nákladné kampani již zbývá jen několik týdnů. Americká veřejnost je tentokrát značně polarizována jak v otázkách domácích (ekonomie, kriminalita, imigrace, zdravotnictví, školství a ovšem daně), tak zahraničních (zejména terorismus a Irák). Většina potenciálních voličů je již rozhodnuta, koho volit – nebo, přesněji, proti komu bude hlasovat. Zbytečné je pak kázání do vlastních řad. Oba tábory tedy vymýšlejí, jak utratit mnohé miliony na přesvědčování oné dosud váhající menšiny, která utkání rozhodne. Osobnosti kandidátů, jejich dřívější počínání a charakter, přicházejí pořádně na přetřes.

          Po 11.září 2001, Bush rozpoznal, že útok na New York a Washington znamená válku, že nelze jen čekat, až tento nepřítel bez adresy znovu zasáhne. Bush věděl, že to bude obtížné a nebezpečné počínání, prakticky bez spojenců a sympatií světa, nicméně byl ochoten riskovat svou prezidentskou kariéru a místo v dějinách. Ronald Betts, vážená osobnost v New York City a stoupenec Kerryho Demokratické strany, v hodinovém interview (Charlie Rose, TV-PBS, 15.9.2004) o svém někdejším spolužákovi a blízkém příteli Bushovi tvrdí, že jeho hlavní starostí je bezpečnost země a dodnes je přesvědčen, že válečné tažení proti Saddamovi bylo správné a netrápí se otázkami, jaký to pro něho bude mít dopad. O Bushovi zdůrazňuje, že je velmi inteligentní, zvídavý, bystrý, s výtečným smyslem pro humor (quick mind and wit) – kvality nepředstavitelné pro nás, outsidery, zejména když sledujeme jeho potíže kloudně se vyjádřit. Podceňování oponenty mu však vyhovuje a v předvolebních debatách v roce 2000 se svým jakkoli značně výřečnějším oponentem Al Gorem u většiny diváků zvítězil. Bob Woodward, významný žurnalista, který se zasloužil o Watergate a historickou rezignaci Nixona, ve své nové knize rovněž potvrzuje, že Bush jako prezident je svým pánem a nikoliv primitiv, přitroublý a přitom nebezpečný kovboj, jehož dominuje zloduch Dick Cheney, tak jak je zejména vnímán evropskou veřejností, oslavující propagandistický paskvil Michaela Moora.

          Nevelkým tempem se zlepšující americká ekonomie a nedobré výviny v Iráku, spolu s převážně nesympatickým tónem domácích a zahraničních medií, kapka po kapce, přispívaly k posunu sympatií ve prospěch Kerryho. V červenci v průzkumech veřejného mínění Kerry předběhl Bushe o několik bodů. Posléze se ale situace zvrtla: podle průzkumů z poloviny září, Bush vedl v poměru 52% proti 44%. Vzdor principiálnímu předpokladu, že lidé hlasují především podle stavu své šekové knížku („It´s the economy, stupid!“), terorismus se stal největší starostí (26%) před ekonomií (24%). Větší je důvěra v Bushe než Kerryho v roli commander-in-chief (57% proti 37%), v boji proti terorismu (58% proti 35%), ba dokonce i ve schopnosti úspěšněji se vypořádat s ekonomickými problémy (50% proti 44%).

          Bush zůstává nepopulární mezi černochy: v roce 2000 pro něho hlasovalo pouhých 10 procent. Mezi ženami došlo k posunu preferencí (Kerry 50%, Bush 36%) s prozatím nejsoučasnějším výsledkem (Kerry 44%, Bush 45%). Nejsilnější podporu má Bush mezi muži bělochy (zejména a jihu a jihozápadě země). Ti tvoří téměř dvě pětiny (39%) voličstva a v roce 2000 to u nich Gore důkladně prohrál (36% proti 60% pro Bushe). Bush je jim sympatický z řady důvodů: je jeden z nich, sleduje sportovní utkání v televizi, rybaří, nebere se příliš vážně, za mlada rád popíjel a chodil za školu, vyjadřuje se kostrbatě jako většina z nich. Jeho řeč je jednoduchá a dá se jí věřit. Jako Gary Cooper ve filmu High Noon („V pravé poledne“) jde ostře po teroristech a netrápí se otázkami, proč nás asi nemají rádi. K nelibosti mnohých liberálních myslitelů (například Thomas Frank v knize What´s the Matter With Kansas) lid i v málo prosperujících částech země dává přednost konzervativním hodnotám, tradiční morálce před manželstvím homosexuálů, potraty, registrací zbraní, multikulturalismem, novotami vzdělaných elit, pohrdajících vlastenectvím.

          Stratégové Demokratické strany hledají příčiny tak nepříjemného posunu, proč Bushovi se promíjejí jeho četné, očividné nedostatky a Kerry ztrácí svůj náskok. Je to jeho osobností – odtažitý, též nudný jako kandidát Michael Dukakis v roce 1988? Rozhodně ne typ člověka, s nímž by jeden spěchal do hospody na pivo, pěkně srozumitelně si popovídat.

          Komentátoři se shodují v závěru, že Kerryho velkou chybou bylo jeho vystoupení na sjezdu Demokratické strany, který ho nominoval jako kandidáta na prezidentský úřad. Na rozdíl od předchozích řečníků, kteří se soustředili na kritické otázky domácí politiky, Kerry přistoupil k mikrofonu, vojensky zasalutoval a začal se slovy „Hlásím se do služby.“ Zdůrazňoval své zásluhy ve Vietnamu (jemuž se Bush vyhnul), kde pobyl všeho všudy čtyři měsíce. V projevu trvajícím 46 minut věnoval pouze 26 vteřin zmínce o svých devatenácti letech, strávených v Senátu, kde vesměs hlasoval pro zvýšení daní a proti výdajům na obranu země. Kritici tvrdí, že při hlasování o závažných věcech zahraniční politiky se skorem vždy mýlil. Načež případně poskytl komplikované zdůvodnění úplného opaku původního tvrzení. Taková prý je Kerryho doktrina, že opačné stanovisko proti správné odpovědi je rovněž správnou odpovědí. Zatímco Bush svým jednoduchým – mnohdy až příliš zjednodušeným – stanoviskům věří, Kerry se zabředává do nuancí, s výsledným dojmem u značné části veřejnosti, že za vším je primární politický kalkul. Obviní Bushe kvůli té které iniciativě a pak se zjistí, že v interview před dvěma týdny ho kritizoval pro nedostatek právě takové iniciativy. Zeď, kterou Izrael vystavěl proti pronikání teroristů na své území, Kerry v projevu k muslimům v Detroitu zatratil a v interview pro Jerusalem Post pochválil.

          Kerryho zdůrazňování svého heroismu před třiceti lety ve Vietnamu se začalo vracet s vehemencí bumerangu. Tam za ony čtyři měsíce pobytu za sporných okolností získal tři medajle za chrabrost. Ty posléze jako protestující civilista demonstrativně odhodil a ve svých vystoupeních, jak v mediích, tak ve svém svědectví v Kongresu, obvinil všechny Američany ve vietnamské válce z válečných zločinů – úmyslného vraždění civilistů, včetně uřezávání uší. Posléze připustil, že nic takového neviděl, že šlo o „mladistvé přehánění.“  Též odjel do Paříže, kde se setkal s reprezentantkou Vietcongu – to vše v době, kdy jeho bratři ve zbrani ve Vietnamu dál bojovali a někteří i umírali. Nepřekvapí pak, že mezi veterány není jednomyslně oblíben.

          Značně teď Kerrymu ubližuje iniciativa organizace Swift Boat Veterans for Truth („Veteráni rychlých člunů pro pravdu“), a jejich právě vyšlá kniha Unfit to Command („Neschopen velet“), v nichž ho jeho někdejší velicí důstojník obviňuje ze lži. Kerryho mluvčí po značném váhání připustil, že  původní tvrzení o ilegálním pronikání do Kambodže a tím i porušování její suverenity si nynější kandidát na prezidenta vymyslel. Kerry nedovolil zveřejnění záznamů z doby své vojenské služby, na otázky odpovídá zpochybňováním motivů tazatele, mění téma a tím i vysvětlování svých někdejších postojů. Nic takového ovšem nepřispívá jeho snaze se prezentovat jako kandidát, na jehož slovo lze stoprocetně spolehnout.

          Šiky Republikánské strany nejsou zcela jednotné. Konzervativci zejména kritizují Bushovu politiku vůči ilegálním přistěhovalcům, jichž v zemi ročně přibývá přes tři miliony a polovina je negramotná, a rovněž i onu nepřesvědčivě zdůvodněnou válku v Iráku, s málo realistickým záměrem vyvážet a zavádět pluralistickou demokracii v tak neúrodném terénu.

          Demokratická strana je postižena ještě podstatnější nejednotou. Situaci nezjednodušuje skutečnost, že na rozdíl od Republikánů, jejíž centrální stratégové mají kampaň důkladně pod kontrolou, u Demokratů rozhoduje početný, nepříliš harmonický  komitét. Zatím co polovina jejích stoupenců se domáhá změny v politice vůči Iráku, aniž by trvala na okamžitém odchodu, druhá polovina, zejména vytrvalí příznivci bývalého kandidáta Howarda Deana, se ho dožaduje. Hodně se mínil aktivně angažovat Bill Clinton, ale teď po operaci se může podílet jen radou ze svého lůžka. Doporučuje soustředit se na domácí témata a osobní útoky na Bushe.

          Výsledky se objevují. Kerry se již o Bushovi vyjádřil, že to je lhář. Rovněž ho nyní 12.září obvinil, že v roce 2000 zabránil milionu černochů, aby mohli hlasovat. (Bez vysvětlení, jak něco takového mohl docílit, že páchání tak značné kriminální machinace tehdy nikdo nepostřehl, vždyť by bylo Bushe diskvalifikovalo a prezidentem se byl stal Kerryho spolustraník Gore.)

          Nejmocnější a nejvlivnější media nejsou ovšem Bushovi nakloněna a jednu televizní společnost právě postihl skandál, jehož dopad teprve začíná vrcholit. Kolos CBS, který v konkurenci NBC nezískal právo přenosu olympiády z Řecka, ale posléze získal právo přenosu amerického tenisového mistrovství (U.S.Open), kde se do finále jak mužů tak žen dostali jen cizinci a zájem diváků  příslušně upadl, ve svém značně sledovaném programu 60 Minutes uvedl dokument, očerňující Bushe: že před třiceti lety se provinil proti svým vojenským povinnostem a jako důkaz se na obrazovce objevily dopisy, psané jeho komandantem, který ale již řadu let nežije. Televizní hvězda Dan Rather ve své dychtivosti zasáhnout Bushe ale pominul základní pravidlo poctivé žurnalistiky, vyjádřené požadavkem „I když vlastní matka prohlásí, že miluje své dítě, je nutno si opatřit dva nezávislé zdroje k ověření.“  V tomto případě se nikdo neobtěžoval kontaktovat vdovu a syna, kteří vyvrátili pravdivost tvrzení a pravost předložených dokumentů. Experti navíc potvrdili, že druh použitého písma v té době ještě neexistoval. CBS a Rather, po původním se zaručování o autentičnosti odvysílaných materiálů, slevili v tom smyslu, že i když důkazy by to byly falešné, obvinění jsou pravá. Racionalizace takového kalibru jen těžko může prospět k vystrnadění Bushe z Bílého domu.

          Americké volby jsou souhrnem utkání v padesáti státech. Kandidáti soustřeďují své úsilí na vítězství jen v několika státech (zejména Ohio, Pennsylvánie, Illinois, Florida). V systému winner takes all pak nezáleží, zda vítězství bylo dosaženo většinou jen jednoho hlasu nebo mnoha milionů. Mezi stoupenci Kerryho lze slyšet doporučení, aby se zbavil poradců z původního Clintonova týmu jako je například velmi schopný James Carville. Že totiž není v zájmu Hillary Clintonové, aby Kerry zvítězil a tak jí zhatil šance na její zvolení v roce 2008, kdy Bush – na rozdíl od Kerryho – už pak kandidovat nemůže.

          Někteří věštci prognostici a analytici upozorňují, že žádný kandidát, který po Labor Day (americkém svátku v každé první pondělí v měsíci září) je v průzkumech tolik pozadu jako Kerry, dosud nikdy nevyhrál. Důležité budou jejich televizní debaty. Volby by mohla značně ovlivnit či dokonce rozhodnout událost, jaká postihla školu v ruském Beslanu. Zopakování teroristického útoku na americké půdě by islámští fanatici milerádi uskutečnili, jenže s nepředvídatelným dopadem.