Před zhruba sto lety ve vídeňském říšském sněmu po zvuku trumpety, na kterou zadul radikální nacionalistický profesor, jeho stoupenci začali metat kalamáře směrem ke slovanským poslancům. Nacisté vyřešili roli parlamentu žehem, komunisté přeměnou v drezuru jednomyslně paže zdvihajících kašpárků. Před několika lety v japonském zákonodárném shromáždění došlo na podiu k propíchnutí a tím i usmrcení významného předáka. Demokracie věru není jen pouhá diskuse.

          Dlouze a razantně se diskutuje v Americe, mnoho střeliva již vyčerpáno a na intenzitě kanonády bude nepochybně přibývat. Například Terry McAuliff, předseda Demokratické strany (funkce ale nevýznamná), obvinil prezidenta Bushe, že v době vietnamské války, kdy pohodlně vojákoval na domácí půdě v jednotkách tzv.National Guard, se dopustil AWOL – aktu dezerce. A od tohoto naprosto neprokázaného obvinění se odmítl distancoval Bushův protivník, senátor John Kerry. Aniž postřehl zapnutý mikrofon, Kerry charakterizoval nespočetné množství Republikánů jako ty největší podvodníky a lháře, s nimiž se kdy setkal (the most crooked, lying group I´ve ever seen). Když poté požádán o omluvu, Kerry odmítl vyhovět. (Nemohu neporovnat se stavem věcí v České republice, s mimořádnou popudlivostí politiků, jejich častými žalobami pro urážku na cti, s nároky na milionová odškodnění. Takovou aktivitou by se ve veřejném životě angažující osoba v Americe, zemi jinak posedlé vzájemným souzením, značně znemožnila, zesměšnila.) O Bushovi se Kerry vyjádřil, že to je lhář, který úmyslně zmátl národ tvrzením o Saddamovi a zbraních hromadného ničení - ač totéž tvrdily  všechny zpravodajské služby západní (včetně Francie), východní (Rusko), arabské (Egypt).

          „Kdo nesnáší horko, ať jde z kuchyně pryč,“ doporučuje politické mudrosloví. Nelaskavé vyjadřování kandidátů není produktem nejposlednější nemravné doby. Bahno s ošklivým nařčením na sebe vrhali otcové vlasti od prvopočátku. Ve volbách roku 1800 Thomas Jefferson byl očerňován jako agent francouzské revoluce a jeho oponent John Adams zatracován jako údajný monarchista.

          Volební kampaň, kterou zákon ve Velké Británii omezuje na pár týdnů, se za opačným břehem Atlantiku vleče nekonečně a je hrůzně nákladná. Kandidáti aby byli pořád na cestách žebronit o peníze, mávat davům, líbat kojence. Zamyšlení si zaslouží takzvaný Broderův zákon. Formuloval ho David Broder, vážený veterán žurnalista: Kdokoliv usiluje stát se prezidentem USA, tím dokazuje své povážlivé mentální slabiny, které ho jako kandidáta automaticky diskvalifikují.

          Americké politické strany, Demokrati a Republikáni, jaký je v nich vůbec rozdíl, jak se v tom vyznat? Do Ameriky jsem kdysi připutoval s představami, že jedna ta partaj je za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou. Na místě jsem se pak ztrapňoval otázkami, kdo že k jaké straně patří, jak velká je jejich místní organizace, jak vysoké platí členské příspěvky, ať mi ukáží členskou legitimaci, rád bych si v ní zalistoval. Postupné pak seznamování se skutečným stavem věcí: případná příslušnost k politickým stranám je věc self-identification. K volbách občan buď chodí nebo nechodí, může, ale nemusí se registrovat jako Demokrat či Republikán, což ho opravňuje volit v primárkách (ale v některých státech osoba, napsaná na seznamu jedné strany, může volit v primárkách druhé strany). Snažte se v tom vyznat.

          Strany to jsou sice amorfní,  časem absolvují i značné hodnotové posuny, ale natolik lze generalizovat tvrzením, že Demokraté (se značnou podporou mezi menšinami, přistěhovalci, vzdělanci) směřují k levici a Republikáni (byznys, tradicionalisté, ale také hodně modrých límečků) k pravici standardního politického spektra.

          Slovy bývalého senátora Daniela Patricka Moynihana (Demokrat - stát New York), ústředním principem konzervativců je přesvědčení, že kultura a nikoliv ekonomie rozhoduje úspěch společnosti. Občan způsobí, jaký je stav ekonomie a není tomu naopak. Role státu versus odpovědnosti jedince je pak dalším jablkem sváru. Zatímco Demokraté zdůrazňují roli státu na prosazování rovnosti a sociální spravedlnosti, Republikáni zdůrazňují svobodu a osobní odpovědnost. O předácích Demokratů tvrdí, že kromě sexu jejich nejnáruživějším pudem je rozdávat cizí peníze, s přesvědčením, že zvýšeným zdaňováním, přerozdělováním zdrojů, vláda se tak stává zárukou prosperity. Republikáni zdůrazňují píli, osobní odpovědnost, odmítají snadné výmluvy na jakési vnější sily jako příčinu všemožných neúspěchů, a varují nevydat se na evropskou cestu státu sociálního zabezpečení a tím i hospodářské stagnace.

          Společnost je značně polarizovaná v otázkách politiky jak domácí (ekonomie, daně, školství, zdravotnictví), tak zahraniční (zejména terorismus a Irák). Prezidentovi se ve veřejném povědomí přisuzuje odpovědnost a třeba i nezasloužené zásluhy za stav hospodářského zdraví země, vzdor skutečnosti, že v této globální ekonomii může mít jen omezený vliv. Bush však svou politikou snížení daní – a tak rozproudění hospodářské iniciativy – se zasloužil  o  obrovitý ropočtový schodek, utrácení s vervou opilého námořníka v přístavu (slova republikánského senátora John McCaina).

          Sice převažuje principiální přesvědčení, že lidé hlasují podle stavu své šekové knížky („It´s the economy, stupid!“), ale k nelibosti mnohých liberálních myslitelů (například Thomas Frank v knize What´s the Matter With Kansas) lid v onom ekonomicky málo prosperujícím Kansasu značně se i zabývá otázkami homosexuálních manželství, potratů, registrace zbraní, a dává přednost tradiční morálce před multikulturalismem, novotami vzdělaných elit, pohrdajících vlastenectvím.

          Zásluhou značné politické polarizace americké společnosti, většina potenciálních voličů je již rozhodnuta, koho volit – nebo, přesněji, proti komu bude hlasovat – a proto stratégové obou táborů vymýšlejí, jak utratit mnohé miliony na přesvědčování oné dosud váhající menšiny, která utkání rozhodne. Osobnosti kandidátů, jejich dřívější počínání a charakter přicházejí pořádně na přetřes.

          Vlivný časopis The Wilson Quarterly se v letním čísle 2004 zabývá otázkou, zda nám vládnou chytří lidé, a dokumentuje, že vysoká inteligence či dosažené formální vzdělání nejsou zárukou úspěchu. Lincoln byl pouhý samouk, Truman končil ve střední škole. Reagan byl zdrojem posměchu a pak to porovnejme s jeho historickou zásluhou na demontáži světového komunismu. Generál Eisenhower, žádný úchvatný řečník či velemyslitel, získal víc podpory u voličů než brilantní intelektuál Adlai Stevenson. Nixon měl vyšší I.Q. (143) než Kennedy (119) a víme, jak jejich střetnutí dopadlo. Nikdo si nesplete George W.Bushe s Albertem Einsteinem, rovněž to není žádný Demosthenes. Nicméně podceňování oponenty mu vyhovuje a v předvolebních televizních debatách s konkurentem Al Gorem v roce 2000 u většiny diváků vítězil.

          Bush, zejména v evropských mediích prezentován jako nebezpečný primitivní kovboj, 9.září 2001 rozpoznal, že útok na USA znamená válku, že nelze jen čekat, až tento nepřítel bez adresy znovu zasáhne. Věděl, že to bude obtížné a nebezpečné počínání, prakticky bez spojenců a sympatií světa, nicméně riskoval svou prezidentskou roli a politickou budoucnost.

          Nominaci Demokratické strany vystrnadit Bushe z Bílého domu získal John Kerry, vnuk Fritze Kohna, rodáka z Horního Benešova. V propagačních materiálech je představován jako válečný veterán, manžel, otec, lovec, pilot, i hráč hokeje, s daleko menším však důrazem na jeho již devatenáct let trvající činnosti senátora, který převážně hlasoval pro zvýšení daní a proti výdajům na obranu země. Prezentován jako válečný hrdina z Vietnamu, kde pobyl všeho všudy čtyři měsíce a za sporných okolností získal tři medajle za chrabrost. Ty posléze jako protestující civilista demonstrativně odhodil (ve společnosti bojovníků za mír typu hollywoodské Jane Fondové, která se obracela k národu se slovy „Kdybyste doopravdy věděli, co to je komunismus, po kolenou byste lezli a domáhali se ho mít“ – v tomto smyslu tvrdila, nikoliv ovšem česky.) Kerry šmahem obvinil  všechny Američany ve vietnamské válce z válečných zločinů – úmyslného vraždění civilistů, včetně uřezávání uší. Posléze připustil, že nic takového neviděl, že šlo o „mladistvé přehánění“.

          Zeď, kterou Izrael vystavěl proti pronikání teroristů na své území, Kerry v projevu k muslimům v Detroitu zatratil a v interview pro Jerusalem Post pochválil.

          Kritici tvrdí, že Kerry v roli senátora se při hlasování o závažných věcech zahraniční politiky téměř vždy mýlil. Načež případně poskytl komplikované důvody úplného opaku původního tvrzení. Taková prý je Kerryho doktrina, že opačné stanovisko proti správné odpovědi je rovněž správnou odpovědí.

          Nominujicí sjezdy, vždy jednou za čtyři roky, jsou součástí amerického politického folkloru se směšnými klobouky delegátů, s pathosem překypujícími řečnickými výkony, líbání manželek a dětiček na podiu, až nakonec tisíce různobarevných balonků se snášejí na vyčerpané účastníky. Kerry ve svém 46 minut trvajícím projevu věnoval 26 vteřin – toliko 73 slov z počtu 5,343 vyslovených – zmínce o svých devatenácti letech strávených v senátu. Místo aby se soustředil na kritické otázky domácí politiky, mnohé to Achillovy paty George W. Bushe, kandidát Kerry přistoupil k mikrofonu, vojensky zasalutoval a začal se slovy „Hlásím se do služby.“  Zdůrazňoval své zásluhy ve Vietnamu, aniž se slovem zmínil o zásluhách a obětech amerických vojáků v daleko aktuálnějším Afghánistánu a Iráku. Záměr prezentovat se jako budoucí nejvyšší velitel se ale zvrtl v pochyby – tzv.character issue – zda v této nebezpečné době svěřit kormidlo do rukou takového zájemce.

          Věštci prognostici a analytici jsou si zajednou v názoru, že šance soupeřů jsou prozatím rovnocenné. Důležité budou jejich televizní debaty. Volby by mohla značně ovlivnit či dokonce rozhodnout událost, jaká postihla školu v ruském Beslanu. Zopakování teroristického útoku na americké půdě by islámští fanatici milerádi uskutečnili, jenže s nepředvídatelným dopadem. Bush by mohl tratit (protože útoku nezabránil) nebo získat (on je commander-in-chief,  v okamžicích útoku a ohrožení národ se kolem něho semkne). Katastrofální teroristická exploze nebo naopak lapení Osamy bin Ladina by mohly způsobit náhlý posun veřejného mínění tím či oním směrem.

          A ještě tento důležitý bod: v listopadu 2004 to nebude jen volba prezidenta, ale i třetiny senátorů, všech 435 členů sněmovny representantů, a na početní převaze té či oné strany bude záviset směr a kvalita  vládnutí. Nový či starý, v úřadě zachovaný prezident bude mít příležitost se přičinit při nominaci nových členů Nejvyššího soudu, což by mohlo mít dopad ten nejzávažnější pro příští generaci, jednu nebo dvě.