Volby s účastí 100 milionů občanů ve více než 170 tisíc okrscích pravidelně postihují zádrhely, ale v listopadu 2000, prozatím nejposlednějším utkání o nájemnictví Bílého domu skončilo výsledkem, kterému odborníci přisuzují statistickou pravděpodobnost blesku, zasáhnuvšího třicetkrát touž osobu v týž den.

          Svět kroutí hlavou, jak je možné, aby v zemi prý tak důsledně demokratické mohl zvítězit kandidát, který obdržel méně hlasů než jeho oponent. Tak se stalo už třikrát v minulosti (1824, 1876, 1888) zásluhou tzv.electoral college, kolegia celkem 538 volitelů, systému  připsanému do ústavy na poslední chvíli. "Většina Američanů tomu nerozumí a je zcela nemožné to vysvětlit cizincům," tvrdí významný historik Arthur Schlesinger Jr. (Time, 20.listopadu 2000). Inu, pokusme se. Šlo o kompromis mezi požadavkem, aby prezidenta volil buď kongres nebo občané. Před víc než dvěma stoletími voliči nebyli příliš gramotní a informovaní a tedy jménem národa vážení gentlemani oficiálně stvrdili výsledek. Jejich počet se rovnal součtu senátorů a kongresmanů toho kterého státu, což pak tvořilo další kompromis mezi státy velkými a malými. Počet členů sněmovny representantů závisí na počtu obyvatelstva, ale každý stát - jak značný New York, tak miniaturní Rhode Island - má jen dva senátory. Zřejmé tedy zvýhodnění trpaslíků.

          V americkém volebním systému není místo pro poměrné zastoupení. Princip  winner takes all, kdy nezáleží, zda bylo dosaženo vítězství většinou jen jednoho hlasu nebo mnoha milionů, pak ovšem znicotňuje tvrzení, že záleží na každém hlasu - však stačí se podívat na statistiky. Irelevantní jsou hlasy Republikánů v Massachusetts, tradiční bází Demokratů, tak jako hlasy Demokratů v Republikány dominovaném zbožném Utahu či kovbojském Wyomingu. Celonárodní volby jsou ve skutečnosti utkáním v padesáti státech současně.

          A v onom kolegiu s támtéž principem, že “vítěz bere vše”,  kandidát se sebemenší většinou hlasů voličů obdrží všechny hlasy elektorů. Na první pohled něco důkladně nespravedlivého, ale ve svých důsledcích přispívá k zachování užitečného systému dvou politických stran. Zabraňuje tříštění, fragmentaci politického spektra v tak veliké, heterogenní zemi. Tuze obtížně se mohou prosazovat tzv.single issue candidates, nezřídka ekcentričtí multimilionáři, hlásající a financující jen tu svou jednu kauzu (izolacionismus; vyhnání OSN; ekologii; potraty, atd.). Též se nedaří ideologům, extrémistům, uplatňování vlivu regionálních kandidátů, kteří by mohli získat značnou podporu v jedné oblasti, ale s nulovým dopadem pár mil za humny. Zavedení jednotného, celonárodního hlasování by změnilo strukturu volebních kampaní. Kandidáti by již nemuseli pobíhat po kontinentu, od Alabamy po Aljašku, ale soustředili by se a miliony utradili na mediální viditelnost pouze v oblastech se značnou hustotou obyvatelstva - severní atlantské pobřeží,  trochu u velkých jezer a Kalifornie. Střed země, od Oklahomy po obě Dakoty, by byl zanedbatelný. Rovněž by na pozornosti a politickém vlivu tratily menšiny. Černoši, s největší koncentrací v několika veledůležitých státech - a proto  jim politici věnují značnou pozornost - by se zrušením kolegia elektorů ve všenárodním hlasování rozmělnili na oněch pouhých, snadněji již pominutelných 12 procent obyvatelstva.

          Méně odůvodnitelný je chaos v mechanismu, jímž se vůle voličů uskutečňuje. Ve státě New Yorku, kde jsem se už devětkrát účastnil prezidentských voleb, procedura je jednoduchá: vejít do budky, zatáhnout za sebou záclonu, před sebou jména  kandidátů za tu kterou stranu a o jakou funkci usilují a u každého jména je páčka. Tou pohnu směrem dolů u vyvoleného kandidáta a vše se automaicky, spolehlivě sečte.

          Volby pro téhož prezidenta se uskutečňují i jinými způsoby: optickým snímáním (27%), elektronicky (9%), jakousi mixáží (9%),  starodávným vložením papíru do urny (2%) či s použitím tzv.punch card - "děrným štítkem" (34%). Taková je praxe i na Floridě. Najednou se národ začal seznamovat se slovem CHAD (vysloveno "čad"), nenalezitelným v obsáhlém slovníku The Oxford Universal Dictionary. Takovému počínání se již dostalo nelichotivé charakterizace “voodoo democracy.”

          Co brání zavedení jednotného, užitečného metru? Jsme federace, v přemnohém se lišící, uniformitu odmítající. Taková je americká pionýrská tradice apriori nedůvěřovat centrální moci a pokud možno dávat ve všem přednost lokální iniciativě. Navíc, většina odborníků, zabývajících se ústavním právem, se domnívá, že kongres ve Washingtonu postrádá pravomoc něco takového celonárodně nadekretovat. Poté, co se teď jediná zbylá supervelmoc ve světě tak důkladně ztrapnila, zesměšnila, ke kýžené změně snad dojde. Vzorem se stává Brazilie, součást Třetího světa. Uspořádala volby s výlučným použitím A.T.M. systému, který teď používá i ta nejposlednější bankovní filiálka. Víc než 186 tisíc takových novot bezkonfliktně spočítalo hlasy víc než 100 milionu voličů na území obrovského rozsahu.

          Teď v předvečer prezidentských voleb se znovu ozývají hlasy zbavit se archaického kolegia. Tak se například v úvodníku 29.srpna 2004 vyjádřily velevlivné The New York Times. V cestě k úspěchu ale trčí důkladná ústavní překážka - státy s malým počtem obyvatelstva. Není v jejich zájmu se oslabit, 34 senátorů postačí zabránit změně ústavy, víc než 17 států chce udržet status quo a stačí pouhých 13 států, aby jejich parlamenty ratifikaci znemožnily.

          Úplně na  závěr zmínka o potřebě reformy té nejakutnější:  zkrátit dobu volební kampaně, zavést pořádek a limity do jejího financování. Letos se již utratilo dosud nespočítané množství miliard dolarů. Severní sousedé v Kanadě týž úkol dovedou zvládnout za pouhých 50 milionů.