V paneláku v Nových Butovicích jsem se potkal s tam pobývajícími Číňany a zeptal se, jak se jim v Čechách líbí. A oni si tu mou rodnou zem nemohli dost vynachválit. “Tohle je přímo ideální stát!“ tvrdili a specifikovali důkazem, že „Tady neplatí žádné zákony.“  Má reziduální patriotická pýcha jaksi splaskla.

          Dopouštíme se někdy až bezbřehých generalizací, u každého národa nás něco dovede pořádně překvapit. Například v Německu ta maximální tempa na dálnici a jakákoliv snaha aspoň trošku tlumit tyto šílenosti se tam považuje za útok na nejzákladnější teutonská práva a principy. Evropan po příjezdu do Ameriky má na vybranou podivností celou řadu. Momentálně pomíjím americký právní systém, výkon justice,  a soustředím se na dva národní sklony – lásku ke zbraním a nenávist k občanským průkazům.

          Říká se tu, že na otázku, zda by byl ochoten oželet manželku, typický Američan odpoví „ano“, v případě vlastního psa „možná“ a zbraně „nikdy!“. Historie, zkušenost předchozích generací, dobývajících divoký západ, tu nepochybně zanechala svůj punc. National Rifle Association je tou nejmocnější lobby, i jinak racionální lidé se zuby nehty brání registraci a evidenci zabijáckých nástrojů, s tvrzením, že stát jim míní pošlapat jejich svaté ústavní právo. Kariéra politika, který by příliš hlasitě nesouhlasil, dlouho nepotrvá. V nedávném televizním interview (Meet the Press, NBC-TV, 29.8.2004) senátorka Hillary Clintonová si sice troufla nesouhlasit s absurditou prodeje a vlastnictví  tzv.assault weapons, chrlících tucty kulí ve vteřině, aniž ale odpověděla na otázku nutnosti celonárodní kontroly zbraní.

          Neméně bizární mi připadá americký odpor vůči registraci obyvatelstva, tradiční nedůvěra vůči celonárodní moci, proti „Washingtonu“. O to značnější je důraz na decentralizaci jako údajné záruce svobod – a rozhodně i záruce mrhání zdroji, nedostatku spolupráce, konkurenčních šarvátek, vzájemné si šlapání do jurisdikčního zelí. Američané prostě evidenci neradi. Něco takového páchne policejní diktaturou za rohem, v tom si jsou liberálové s konzervativci zajedno. Začátkem devadesátých let padlo slovo ve prospěch evidence na půdě Kongresu. Vyvolalo hurikán rozhořčení a osočení, že občanské průkazy by vedly k totalitní tyranii, že by to bylo jako tetování obětí v nacistických koncentrácích (The New York Times, 1.4.1990).

          Míníte získat novou identitu, zbavit se starých dluhů, starého manželského partnera, nudného života? Řešení až dětinsky snadné. Firmy, vyrábějící falešné osobní doklady, inzerují své služby v tisku.  Nemusím se však obracet k padělatelům, ale přímo k úřadům, aby mi falešné papíry vydaly. Vyhovět mi musí, zadarmo, bez poplatku.

          Již zmíněné The New York Times, zdroj z nejsolidnějších, doporučily 14.prosince 1980 v článku Living Underground Presents No Identity Crisis („Život v podzemí nevede ke krizi totožnosti“) tento postup: Začít procházkou po hřbitově vyhlédnout vhodný náhrobní kámen, vybrat si nebožtíka vyhovujícího jména, věku, pohlaví, místa narození. Poté si za pakatel opatřit vládní publikaci Where To Write For Birth and Death Records in the United States and Outlying Areas čili na kterou ze 7.000 odboček se obrátit, aby vydala duplikát rodného listu vyvolené mrtvoly.

          Osmdesát procent této agendy – osm milionů případů ročně – se vyřizuje poštou. Některé státy se drží předpisu, že „vital records“ (záznamy narození, sňatků, úmrtí) jsou veřejné listiny, o jejichž kopii má kdokoliv právo zažádat. A úřad má povinnost vyhovět. “Neobjevili jsme jediný předpis v jediném státě, který by opravňoval úředníka listin nevydat duplikát, i když se žadatel odmítne na žádost podepsat“, zjistilo ministerstvo spravedlnosti v málo známé zprávě o šizení (The Report of the Federal Advisory Committee on False Identification).

          Což nelze porovnat matriky osob narozených a zemřelých? Nelze. Na to Amerika vybavena není.

          S nabytým dokumentem získáme řidičský průkaz a tzv.Social Security card, několika centimetrový papírek bez podobenky. Vláda odhaduje, že víc než pět milionů osob má průkazy víc než jedné totožnosti. (Snadno se pak šidí a veřejná podpora vybírá na mnohá jména. Jedna černoška v Chicagu se proslavila používáním tuctů jmen a výsledným inkasem v dvojnásobné výši platu amerického prezidenta. Činila tak po řadu let. Washington odhaduje výši tohoto druhu šizení částkou 16 miliard dolarů ročně.)

          Marocký občan Youssef Hmimsa je typický příklad snadného získávání dokladů (NYT, 9.9.2003): od Portorikánce koupil rodný list a SSC (Social Security card). To mu umožnilo nejen přijetí na studia inženýrství, ale i získání amerického cestovního pasu k občasným cestám do rodné země a též získání taxikářské licence. Výtečně se obohacoval daty kreditních karet svých zákazníků. Pomocí internetu se též pustil do výroby falešných dokumentů.

          Vyšetřovací výbor Kongresu zjistil, že jeden stát vystavil řidičské průkazy na jména osob na seznamu zemřelých. Vyšetřovatelé návštěvou dopravních inspektorátů (Motor Vehicle Department) v řadě států neměli potíže neoprávněně získat řidičské průkazy.

          State Department připustil, že každý rok desítky tisíc osob neoprávněně získávají americké cestovní pasy. Jen zlomek případů se vyšetřuje.

          Odhaduje se, že velká většina pašeráků omamných drog cestuje na podvodně získané doklady.

          Každý rok do USA dorazí milióny návštěvníků, vybavených časově omezeným vizem. Nikdo ale dosud nekontroluje, zda kdy ze země odjeli. Odhaduje se, že 4 miliony cizinců nadále zůstanou. (Což byl také případ oněch devatenácti sebevražedných teroristů.) Není systém, který by to zvládl. (Nikdo se ani nepokusil, taková byla moje osobní zkušenost. Přijela k nám příbuzná z Rokycan, pobyla půl roku, vizum jí vypršelo, chtěli jsme pobyt prodloužit. Já bloud se pustil do komplikovaného telefonování, aniž našel osobu, která by se nedivila, proč se s tím obtěžuji.)

          V roce 1996 Kongres přijal nová opatření, která měla zvýšit výkonnost imigračních procedur, což ale ztroskotalo na nedostatku spolupráce vládních složek. Koordinace aktivit F.B.I., C.I.A. a I.N.S. (Immigration and Naturalization Service) je chabá.

          A pak došlo k 11.září 2001 a velikému masakru, o který se zasloužili teroristé do země legálně vstoupivší, držitelé studijního viza, aniž by byli studovali. Šejk Omar Abdel Rahman, se zpožděním obdařený definitivou pobytu ve federální káznici, mohl přijet do USA s teroristickými zálusky, ač byl na seznamu nežádoucích osob. „Snadnost, s jakou únosci využili laxního uplatňování imigračních zákonů je vskutku alarmující“, krátce poté (5.10.2001) se v úvodníku rozhořčily liberální The New York Times , jakákoliv zpřísnění v minulosti břitce kritizující.

          Zákon (Foreign Intelligence Surveillance Act, 1978) zakázal odposlouchávání jakýchkoliv komunikací na území USA, a to i v případě osob, oprávněně podezřelých z kriminální činnosti. Vraždící sebevrahové se vyučili pilotnímu umění v amerických školách. „V minulosti jsme neškolili japonské kamikaze, kteří pak potopili 34 našich lodí a poškodili stovky dalších,“ utrousil televizní komentátor. Vyšetřující služba F.B.I. zjistila, že Francií hledaný terorista je v Minnesotě, kde projevil zájem o výuku, jak ovládat velký boeing. F.B.I. ho nejen nesměla zatknout, ale nadřízená složka (Attorney General) zamítla žádost o povolení podívat se teroristovi do kompjútru. Případ bin Ladenem pověřeného muže jménem Nabil al-Marabh fungovat v USA: Policie v Bostonu na něj vydala zatykač, nikoliv ve věci konexe s bin Ladenem, ale pro nedodržení podmínek podmínečného propuštění, poté co nožem pobodal svého přítele. Dotyčný násilník uprchl do Kanady a při zpáteční cestě po předložení padělaného pasu byl na hranicích zadržen, ne však zatčen. Vrátili ho zpět do Kanady, kde advokát úspěšně prosadil jeho propuštění do péče údajně velmi nábožensky založeného strýce.

          Poplašné zprávy z terénu, některého z víc než padesáti pracovišť, v ústředí ve Washingtonu zůstaly bez reakce. Nikoho tam například nevzrušila informace z Phoenixu v Arizoně o podezřelých muslimech s podezřelým zájmem stát se piloty. Louis Freeh, šéf  F.B.I. v době prezidenta Clintona, svědčil, že vzdor předchozím útokům teroristů (1993 World Trade Center, 1998 velvyslanectví v Keně a Tanzánii, 2000 loď Cole v Jemenu), vláda odmítala situaci pokládat za válečný akt, což i znemožňovalo  zákaz vstupu tak nebezpečným osobám na americké území! Lapit bin Ladena by vyžadovalo dodržení všech právních ohleduplných nuancí, jejichž nedodržením by sebevětší zločinec byl neodsouditelný - čili ideální výsledek podle představ těch nejpokrokovějších ochránců lidských práv.

          Těmto sebedestruktivním nesmyslům je teď za Bushe konec. “Jsme ve válce,“ prohlásil po 11.září a po slovech následovaly činy. Poté co se podařilo v Jemenu vypátrat skupinu pachatelů, která zasáhla loď Cole, letadlo Předator, bez pilota, ale s raketou Hellfire, zasáhlo jejich automobil a posádku spěšně odexpedovalo na věčnost. Mezi nimi byl i americký občan, což vyvolalo úzkostlivé reakce, že aspoň on měl se těšit ústavním zárukám a předchozího poučení k ničemu se nepřiznávat.

          Rovněž už konečně dochází na odstranění všelijakých zákonných překážek komunikace mezi organizacemi, jejichž úkolem je – či, přesněji, měla by být – bezpečnost země. C.I.A., zabývající se špionáží v zahraničí, nesměla F.B.I., s jurisdikcí na domácí půdě, předávat informace o teroristech, do USA právě mířících.

          Nejsnáze realizovatelné bude zavedení druhu bezpečnosti v letecké dopravě podle vzoru izraelského El Al, jehož ani jednoho letadla se nikdo nikdy nezmocnil, ač mnohá snaha tu věru byla. Na rozdíl od všeobecné praxe v Evropě, americká vláda původně přenechávala bezpečnost letišť jednotlivým leteckým společnostem, které pak uzavíraly smlouvy s privátními bezpečnostními firmami. Smlouvu získal ten, kdo byl nejlacinější a podle toho kvalita služeb bídně placeného personálu vypadala. Zavádí se federální jurisdikce, stejně jako návrat ozbrojeného doprovodu na palubě (tzv.sky marshals) a zabezpečení vchodu do pilotní kabiny.

          Obtížněji se budou prosazovat opatření, která zvýší bezpečnost veřejnosti na úkor některých, až frivolně bezbřehých, přesnadno zneužitelných občanských práv, totiž instalace skrytých kamer, namátkové kontroly či ono údajně fašizoidní „profilování“, šmahem zatracované jako rasismus. Jestliže téměř či zcela výlučnými pachateli moderního terorismu namířeného proti západním zemím jsou mladí Arabové, budu se přece ohlížet po mladých Arabech a nikoliv po polynéských babičkách. To není rasimus, ale racionální, statisticky ověřená opatrnost.

          V této zemi většina veřejnosti se už snad přiklání k  zavedení jednotných, celonárodních průkazů totožnosti. Technologie pokročila natolik, že na případnou national electronic identification card lze napěchovat spoustu užitečných informací, včetně otisku prstů majitele. Krátce po 11.září, Larry Ellison,šéf (CEO – Chief Executive Officer) významné firmy Oracle nabídl zdarma poskytnout potřebný software na takový projekt. American Civil Liberties Union (ACLU), organizace proslulá obhajobou nejabsurdnějšího zneužívání občanských práv ke škodě společnosti, se dostala do dočasné defenzívy. Vzdor zkušenosti, že většina států na světě, včetně těch nejsolidnějších demokracií, má zaveden systém všeobecné občanské identifikace, aniž by tam vypuklo totalitní inferno, Kongres ve Washingtonu se ještě k akci nerozhoupal, že prý doba ještě není zralá pro vážnou debatu.