Alternativě přistání na mezinárodním letišti, i když třeba s falešnými papíry, dá přednost každý racionálně uvažující tvor se zaječími úmysly. V nejhorším případě mu hrozí deportace tam, odkud se dostavil. Přemnozí ale příležitost k takové cestě nad oblaky nemají. Číňané, zejména z jižní fukienské provincie, po mnohé již generace se rozhodují pro život v zámoří a volí riziko pobytu na palubě či spíš v podpalubí lodí problematické odolnosti zejména v bouřlivých podmínkách.

          Jde o drama o několika jednáních a děj se opakuje jen s pramalými obměnami. Začíná transakcí s reprezentantem zločineckého pašeráckého syndikátu. Tento takzvaný snakehead („hadí hlava“) zaručí dodání do Mei-kuo („Krásná země“ čili USA) za krutě vysokou cenu ve výši mnohaletého průměrného platu. Na něj se složí rodina, příbuzní, část vesnice, za předpokladu, že jim to šťastný absolvent cesty bude splácet.

          V určený den po soumraku se dostaví, řekněme, sto pasažérů na obstarožní loď s jakousi registrací a podivnou posádkou. Před sebou mají asi tak patnáct tisíc kilometrů zaoceánské plavby, trvat to bude pět, šest týdnů. Utrpení pobytu v kontejnerech, které přepravci zvenčí zamknou a bude jen na jejich blahovůli, kdy zas odemknou. K jídlu poskytován příděl vody, rýže, burských oříšků a trocha zeleniny.  Spaní na kovové podlaze a k vyměšování bývá k dispozici jeden kbelík pro muže a druhý pro ženy. Za kymácení ve velkých vlnách pak ledacos vyšplouchá. Průměrně jednou za týden smějí nešťastníci z hanebné kobky k zalknutí vyjít v noci na čerstvý vzduch a umýt se ve slané vodě.

          Hlídači, nezřídka Kambodžané, veteráni jednotek Polpotových hrdlořezů, se chovají způsobem, příhodným jejich reputaci. Po večerech popíjejí pivo na palubě a k občertsvení si přiberou některou z pasažérek, kterou pak po několika hodinách radovánek navrátí. V kontejnerech bez oken a dostatečné ventilace nezřídka dochází ke smrti udušením a též hladem. Pohřeb se řeší odhozením do vln.

          Americké pobřeží je sice hodně dlouhé, ale rovněž značná je výkonnost střežící pobřežní služby. V současné době tato Coast Guard pochytá snad každou pašeráckou loď, dostatečně pošetilou, že by se pokusila proniknout do přístavu. Proto kapitán zastaví v mezinárodních vodách a náklad přeživších pasažérů svěří rychlým člunům, které pak s nimi pílí ke břehu. Ale ani toto řešení se již příliš nedaří a proto loď raději pokračuje v plavbě jižním směrem, podél Mexika a zastaví  až ve vodách Guatemaly, kde dojde k vylodění.

          Vstupem na pevnou půdu anabáze nekončí. A může trvat ještě další dva, tři měsíce hodně nepříjemné zkušenosti v rukách místních gangsterů téhož syndikátu. Napřed pobyt v bezpečném domě v Guatemale. Poté krušná cesta přes celé Mexiko, zpravidla v nákladních autech, v úkrytu pod dodávkou zboží, nejspíš ovoce. Konečně příjezd k americké hranici a tam vyčkávat třeba týden na správný okamžik, než dojde ke kroku na opačnou stranu. Když to dobře dopadne, tam bude čekat  minivan  se začerněnými okny a nastává poslední etapa s dodáním na konečnou zastávku do Los Angeles.

          Teprve pak hadí hlavy inkasují svou vyděračskou cenu. Poněvadž cestou došlo k některým úmrtím a nebožtíky, jak známo, nelze přinutit k platbě, o to víc se se účtuje přeživším, aby původně plánovaný zisk mohl být dosažen. Zdráhající dlužník je snadno přinucen, jak potvrzují četné hrůzné precedenty. Tedy i takto se množí řady ilegálů, 300 tisíc jich ročně, nikdo přesně ani nepřesně neví.

          Došlo k pochytání lodí i na opačném konci Ameriky, u Atlantického břehu. I tam se prosadila čínská mafie s plavidly nevalné kvality.  Jak se tam vůbec dostaly? Předpokládám, že neriskovaly - a pokud riskovaly, tak nepřežily – přespříliš bouřlivou trasu kolem Hornova mysu, a tak jim nezbývalo, než se rozhodnout pro cestu panamským průplavem a přitom uniknout podezření.

          V roce 1993 loď jménem Golden Venture (čili"zlatý odvážný podnik") objela zeměkouli a po 120 dnech dorazila s 300 pasažéry až do New Yorku, kde v písku uvízla pár kroků od konečné stanice metra. V podpalubí napěchovaní chudáci, krmení jednou denně poloshnilou rýží, s všeho všudy jedním záchodem k dispozici, za tento servis zaplatili gangsterské organizaci jménem FukČing 30.000 dolarů na osobu. A teď je u newyorského břehu pochytali a k zadlužení jim přibyly vyhlídky deportace.

          Hledají se méně strastiplné varianty. Například zakoupit letenku na Bahamské ostrovy, teď již i adresu některých významných českých tunelářů. V hlavním městě Freeport vyčkat na příjezd lodí společnosti jménem Discovery nebo Sea Escape, které tam dorazí čtyřikrát týdně z Floridy. Ty jsou totiž zdrojem snadného zisku. Dostaví se pašerák s kumpány, každý z nich zaplatí za cestu něco přes 100 dolarů. Odjezd v osm hodin ráno, příjezd do Freeportu v jednu hodinu odpoledne. Pasažéři se odeberou na souš se žlutou cedulkou, opravňující k návratu na loď. Jeden z takové skupiny s tuctem cedulek se odebere a zájemcům odprodá - až dva tisíce dolarů za kus. Návrat na loď, zpáteční cesta a je to. Zástupce imigračního úřadu vyzve, aby se k němu dostavili k přešetření neobčané USA. Zájemci o ilegální vstup se ovšem nedostaví. Počet pasažérů není kontrolován, všichni dostanou celní prohlášení. Když dorazí do amerického přístavu, vyplněný formulář odevzdají, nikdo se jich na nic nebude ptát a jsou tam, kde chtěli být. Tak to fungovalo ještě v nedávné minulosti a třeba cesta zůstává otevřená dodnes.

          Ostrovy Karibiku jsou ovšem značně blíž než je Čína, neputuje se v nedýchatelných kontejnerech, ale pěkně na čerstvém vzduchu. Směrem k Floridě míří přeplněné bárky, dokonce i předpotopní vory. I zde ovšem hrozí nebezpečí, obtíže, zklamání, častá nepoctivost a třeba i zločin.

          V Dominikánské republice, poslední teď dobou oblíbené adrese českých turistů, se tento druh pašování stal kvetoucím byznysem. Je to hlavní zdroj obživy pro tucty pobřežních usedlostí, podílí se na něm politici, senátoři, zákonodárci inkasují svůj podíl, takže nelze realisticky předpokládat upřímnou snahu státu takový zdroj příjmů utlumit.  Z celé latinské Ameriky Dominikánská republika se stala největším importérem motorů k pohonu rychlých člunů. Ve vzdáleností pouhých 110 mil úžinou jménem Mona je totiž Portoriko, které sice nemá status státu USA, ale do této federace patří. (Takže tam stačí vlézt do letadla a domácí linkou dorazit do New Yorku.) Žel, tamější vody jsou značně zrádné, obtížně zvládnutelné zejména pro malé čluny. Nezřídka se stává, že lišácký kapitán, poté co inkasoval peníze za přepravu, okruhem – takzvané desecheo - se vrátí k původnímu břehu a pasažéry vysadí, s lživou informací, že cesta se povedla.

          Odhadem deset až dvacet procent těchto lodí ztroskotá. Video, pořízené portorikánskými celníky, zaznamenalo hrůzu, jak žraloci pozřeli padesát takových trosečníků.

          Americká pobřežní služba (ona Coast Guard), hlídající vody Karibského moře, má plné ruce práce. Jednak pídí po pašerácích drog, jednak po ilegálně pronikajících cizincích. V porovnání s USA, životní úroveň ostrovanů je  vesměs podstatně nižší. Zejména v případě černošské republiky Haiti, té druhé nejstarší a stále zdaleka nejchudší v západní hemisféře, se nelze divit iniciativám ubožáků odplout za zlatou vidinou. Bídné bárky, zflastrované vory se ne vždy úspěšně potýkají s velkými vlnami a rovněž s hladovými žraloky. Americké střežící lodě vyloví přeživší trosečníky a odexpedují je zpět: těžko může negramotný ostrovan uplatňovat nárok na poskytnutí azylu z důvodů politického pronásledování, zejména když diktatura na ostrově už pominula, na rozdíl od setrvávající bídy. Postoj Washingtonu ostře kritizovaly různé organizace, obviňující vládu též z rasismu: černí Haiťané musí zpět, kdežto uprchlíci z Kuby mohou zůstat. Teď už ale ani tato výjimka neplatí. Ve snaze zabránit opakování krize z léta 1994, kdy 30.000 Kubánců připlulo na Floridu, Washington zrušil dosavadní praxi udělování automatického azylu a v květnu 1994 uzavřel dohodu s Castrem, který se zavázal nedobrovolně navrátivší běžence netrestat. Už došlo k navrácení několika set osob. V roce 1997 americká pobřežní služba zadržela ukradené plavidlo a donutila posádku k návratu. Doma se jim Castrův soud revanžoval výměrou trestu v trvání od 8 do 20 let vězení. Přitom zmíněná americko - kubánská vládní dohoda obsahuje klausuli o výjimce v případě odůvodněného předpokladu (deemed likely - "mohlo by dojít") pronásledování. K uplatňování výjimky dochází prapodivně, zejména v případech celebrit, rockových tajtrlíků, hráčů první basebalové ligy. Též dlužno dodat zajímavost, potvrzenou rozhodnutím Nejvyššího soudu, že na rozdíl od trosečníků, vylovených z moře, ten, jemuž se podaří nohou dotknout amerického břehu, automaticky tak získává právo na tzv.due process,  justiční proceduru, kterou lze pořádně protahovat.

          Cestou přes Dominikánskou republiku se snaží emigrovat nejen místní domorodci či sousední ostrované, ale i zájemci z celé jihoamerické oblasti, z všemožných končin světa, včetně Evropy  východní i západní.  Pokud je americká pobřežní služba pochytá, udílí jim pokutu ve výši dvou dolarů na osobu. Dotyčné ovšem nominální poplateček neodradí, pokusí se příště.