V západní Africe Nigerie bez váhání a varování deportovala sto tisíc příslušníků sousedního státu a svět ani nepípnul. Když se Velká Británie mínila zbavit několika tuctů vetřelců, budova OSN v New Yorku se otřásala velikánským rozhořčením.

          Mezinárodní konvence zaručuje právo jedince ze své země odejít a odebrat se kterýmkoliv směrem. Tím ale nedotčeno zůstává právo kteréhokoliv suverenního státu rozhodnout, koho si na své území pustit. Někde (například v Japonsku, Singapuru či Nauru) je získání občanství cizincem téměř či zcela nedosažitelné. Jinde převládá tradice přistěhovalce vítat a nikde jich nepřijali víc, než v USA. A jak daleko a vysoko to mnozí dotáhli! Z maďarského uprchlíka George Sorose je miliardář, víme, odkud přišla Madeleine Albrightová-Korbelová, dřívější ministr či ministryně zahraničních věcí. Jejím nástupcem se stal černošský Colin Powell, syn přistěhovalců z Jamajky.

          Již řadu let si ověřuji platnost rovnice, že s rostoucí intenzitou zatracování Ameriky, s nenávistí, ne vždy snadno odlišitelnou od závisti, rovněž roste počet zájemců, kteří se tam chtějí dostat. V roce 2002 vystaveno bylo 1,3 milionu víz k dočasnému pobytu a  475.000 tzv.green cards, které vůbec nejsou zelené a opravňují k trvalému pobytu. Po pěti, respektive třech letech (v případě uzavření manželství s americkým občanem) může žádost být korunována naturalizací a nabytím občanství.

          Všemožnými cestami do země  pronikají zejména hispánské hordy vetřelců, s batohy a batolaty se valí ke kýženým cílům a tam se dál tuze katolicky množí, s výsledným účinkem, že v porodnicích v oblasti Los Angeles většina robátek vychází z lůna ilegálních rodiček. Účet a mnoho dalších účtů nechť hradí stát. Daňovým poplatníkům-voličům se to nelíbí. Úřady odhadují počet ilegálně přítomných v rozmezí sedmi až čtrnácti milionů – nic přesnějšího se nedá zjistit. Odhadem nejvíc - přes dva miliony - jich je v Kalifornii, přes milion v Texasu a k půl milionu se blíží Florida, New York a Illinois, každý z nich. Ilegálů příbývá aspoň 350.000 ročně čili v průměru jeden tisíc, den co den.

          Dva tisíce mil čili přes tři tisíce kilometrů dlouhá hranice je neuhlídatelná. Přepracovaná pohraniční služba pochytá a zpět pošle miliony ilegálů, kteří se znova pokusí, až se jim to přece jen jednou povede. Přebrodí řeku či spíš říčku Rio Grande, překážku nikterak grandiozní, místy s vodou jen po kolena. V oblasti nejvyššího náporu (Tijuana, směr na San Diego) započalo budování zdi, stěžující přechod ale jen těm, kterým se nechce zeď obejít. Ač jsem tou končinou podél hranice nedávno jel, do podrobné inspekce se nepouštěl. Prohlížel jsem si fotografie bariéry čtyř metrů vysoké, z neprůstřelného, neprovrtatelného materiálu a přitom se záměrem dělat vlídný dojem. Je totiž provedena v pastelových barvách s okénky, jimiž se lze dívat tam, kam není dovoleno se přestěhovat. Toto novum se prozatím vyskytuje jen na krátkém úseku, zatímco nikterak přátelská šedivá zeď z oceli, z řetězy a ostnatým drátem se táhne na postupně přibývající kilometry. Odhady výdajů (z roku 1996) na  vybudování překážky podél celé hranice se značně liší: od 4 metrů vysoké chain link fence, jíž se lze prostříhat - cena 166,8 milionů dolarů, až po luxusní vybavení o tlouštce 6 metrů, zužující se na jeden metr do výše 8 metrů - cena 45,2 miliard dolarů. Tak extravagantní investici ale Kongres  neschválí.

          Kritici zatracují jakékoliv hraniční opatření, s tvrzením, že to je stejná hanebnost jakou byla berlínská zeď, právem již zlikvidovaná.  Nemíní připustit fundamentální rozdíl v tehdejší východoněmecké praxi bránit v odchodu vlastním lidem a v americké snaze uplatnit právo suverenního státu na vlastním území kontrolovat ty, kteří tam chtějí proniknout. Příhodnější by byla analogie s velkou čínskou zdí – stát bránící se před vetřelci. Jak již dřív poznamenáno, taková opatření jsou zcela v souladu s mezinárodními konvencemi o lidských právech. Ty zaručují tu kterou zemi opustit, aniž by ale zaručovaly právo vynutit si přístřeší a potřebné přijetí v zemi své volby.

          Dlužno dodat, že i když američtí pohraničníci nekladou miny a nepálí za tmy kule do poskakujících stínů, takové expedice nejsou bez nebezpečí. Profesionální převaděči zvaní coyotes své klienty nezřídka okradou, třeba i povraždí, nebo aspoň pošlou dál pěšky pouští na americké straně (Arizona, Nové Mexiko, Texas), kde v zoufalém horku a prázdnotě se lze dočkat smrti vyčerpáním a žízní.

          Přibývá obětí, jimiž nejsou Mexičané,  ale příslušníci jiných národností - nejen ze střední Ameriky, ale ze vzdálených končin jako třeba Somálsko a Čína. Ti se totiž musí z jihu, z Guatemaly, do Mexika napřed dostat a pak mají před sebou obtížnou, nebezpečnou cestu 1.500 mil, než dorazí k americké hranici. Pokud vůbec dorazí. Hrozí oloupení, znásilnění a případná smrt z rukou pašeráků, početných banditů a též policistů či pohraničních úředníků, mizerně placených, ke korupci za všech okolností náchylných.

          Podle prozatím nejposlednějších  zpráv (NYT, 5. a 8.8.2004), počet ilegálů, usilujících dostat se do USA via Mexiko, vzrostl v roce 2003 o 144 procent. S výjimkou pašování drog je pašování lidí do USA ten nejvýnosnější byznys - jedna miliarda dolarů ročně. Tu profesionální pašeráci získají za službu od zákazníků, jejichž  počet se odhaduje na deset tisíc denně.  Početní stav pohraniční kontroly na americké straně také vzrostl, ztrojnásobněl, již je o síle 14.000 mužů a žen. Ve srovnání, Mexiko na své 700 mil dlouhé hranici s Guatemalou disponuje všeho všudy 329 hlídači. Například přes tuto hranici autobusem přijela z Nikaraguy Etiopanka via Egypt, Moskva a Havana, na cestě do Mexico City a pak dál se záměrem do New York City.

          Mnozí zájemci přistávají na mezinárodním letišti v Mexico City, kam je dopravují transoceánské boeingy a airbusy z Frankfurtu, Madridu, Paříže, Amsterodamu a z řady jihoamerických míst, jeden za druhým. Po teroristickém útoku 11.září, mexické úřady, pod zvýšeným tlakem z Washingtonu, musely přidat na bdělosti, s výsledkem, že už v roce 2001 zadržely 150.000 podezřelých pasažérů a letos jich bude ještě víc. Nejpočetnější jsou Jihoameričané, a mezi nimi zejména držitelé brazilských cestovních pasů, kteří smějí do země bez viza. Dostaví se údajní turisté z Arménie, Bosny, Polska, Pakistánu, aniž by mohli prokázat sebemenší zájem o turistické pozoruhodnosti Mexika. Přiletěl Číňan turista se zájmem seznámit se se zemí po dobu jednoho dne. Následovala  spěšná deportace na letadle zpět do Amsterodamu, odkud se dostavil. Extra pozornost se poslední dobou věnuje držitelům jihoafrických pasů. Došlo totiž ke krádeži většího množství nevyplněných dokumentů, jichž se údajně zmocnila Al-Kájda. Jedna teroristka takto podezřelá již byla lapena.

          Spor, zda mít dveře nadále otevřené či zda je přibouchnout, nelze redukovat na přímočarý konflikt mezi konzervativci a liberály. Dveře míní držet otevřené podivná aliance kapitalistů, mluvčích menšin (které se leckde, jako například v Kalifornii, stávají většinou),  církví a politicky korektních intelektuálů z lepších kruhů. Však kdo by jim byl ochoten vařit, uklízet, posluhovat – k takové práci rodilého Američana těžko dostanete. Církve se zastávají politických uprchlíků. A proč kapitalisté, vykořisťovatelé se přidružují? Právě proto, že jsou vykořisťovateli. Z hlediska jejich zájmu, přebytek pracovních sil nikdy nebyl dostatečně velký, stejně jako poskytovaná mzda nikdy nebyla dostatečně nízká.

          V předchozích prezidentských volbách jen 35 procent Hispánců hlasovalo pro Bushe a on potřebuje jejich 40 procent hlasů, aby vyhrál. V prvním týdnu  roku 2004 prezident se proto představil s první svou předvolební iniciativou - další imigrační reformou zavést tzv.guest workers program. Je to výzva k ilegálně přítomným osobám, aby vylezly z přítmí  obdržet doklady hostujícího pracovníka, což ho bude opravňovat k tříletému pobytu, během něhož bude mít plná zaměstnanecká práva, spolu s právem z USA odjet a zpátky se vrátit. Bush ujišťuje kritiky, že tato vstřícnost ale vůbec neznamená nějakou amnestii, že porušovatelé zákonů nebudou odměněni následnou šlechetnou legalizací, vrcholící udělením amerického občanství. Též navrhl sestavení tzv.job registry, seznamu druhů práce, která Američanům nevoní: v zemědělství, stavebnictví, hotelech, drůbežárnách, práce služebné, nekvalifikované, málo placené.

          Tím ale neuspokojil opozici Demokratů, odborové předáky, nikterak nevítající konkurenci pracovních sil. Jeden druh kritiků Bushovy iniciativy protestuje, že v době terorismu, zvýšeného nebezpečí a potřeby kontroly hranic, brány se tak ještě víc otvírají.

          Do nekonečna se zřejmě potáhnou hádanice odborníků o plusech či minusech, které ilegálové přinášejí této zemi. Nakolik využívají a zneužívají systém sociálního zabezpečení, nakolik je ekonomie potřebuje. Bylo by k většímu prospěchu země je legalizovat nebo raději deportovat tam, odkud se vetřeli? Kolik lidí bude ochotno vyjít z permanentní ilegality za cenu dočasné legality, bez záruky, že by se stala trvalou, bez hrozby deportace? Otázky, otázky.

          Na ně Bushova iniciativa odpovědi nemůže poskytnout. Však to je jen prezidentův návrh, on zákony nevytváří, od toho máme dělbu moci. Bude na Kongresu, jak ten rozhodne, pokud se dohodne.