Spojené státy americké jsou zemí rekordně proklínanou, obviňovanou z odpovědnosti za snad všechna neštěstí na této planetě, ale zároveň jsou zemí, kam se nadále dere největší počet zájemců. Nezřídka se stává, že nejhalasnější zatracovatelé tam rovněž baží mířit. Na mezinárodní konferenci v Mexico City například novináři zaznamenali, že tytéž, co nejvíce vřeštící radikální delegátky se o polední přestávce vytrácely cestou na americký konzulát, vyplňovat žádosti o vstupní vizum.

          Těch se ročně vystaví kolem šesti milionů. Úřady odhadují, že polovina jejich držitelů si pobyt ilegálně prodlouží a případně už zůstanou natrvalo. Zhruba stejné množství zájemců pronikne do země bez jakéhokoliv povolení: ti, kdo s žádostí o vstup třeba i krátkodobý neuspěli nebo se vůbec neobtěžovali zažádat nebo ani nevěděli, že něco takového se potřebuje. Ti se rozhodují buď pro alternativu přímořskou nebo vnitrozemskou. Připlout, doveslovat, doplavat k pobřeží atlantickému či pacifickému. Nebo jít po souši.

          Česká republika má čtyři sousedy, kdežto 116krát větší USA mají jen dva: na jihu Mexiko, na severu Kanadu. Mexiko je značně jiný, v přemnohém stále nedostatečně rozvinutý „Třetí svět“ s hrůznými socio-ekonomickými kontrasty, bídou, korupcí, a navíc se tam mluví španělsky – zkrátka, cizina. Jinak tomu na severním konci země. Tam se odjíždí s pocitem nikoliv cesty do ciziny, ale spíš návštěvy k blízkým příbuzným.

          Kanada je země velikánská – téměř 10 milionů čtverečních kilometrů, ale jen s něco málo přes 30 milionů obyvatel. USA jsou rozlohou trošku menší, ale lidí – s přičtením nespočitatelného počtu ilegálů – je desetkrát tolik. Tato disproporce 10 : 1 nemůže být pobídkou k harmonii. USA mají států padesát, Kanada má provincií deset. Frankofonní Quebec donedávna koketoval s nápadem vyhlásit nezávislost a dokonce považoval Slovensko jako model k inspiraci. Leč k tomu nedošlo – k lítosti nejednoho kanadského úředníka, od něhož se dvoujazyčnost vyžaduje třeba v takovém Saskatchewanu, kde do stomílových dálav nezavadí o osobu s francouzským rodným jazykem.

          Největším obchodním partnerem USA není Japonsko, Německo nebo Čína, ale právě tato Kanada. Ta je též nejvýznamnějším dodavatelem ropy (581 milionů barelů v roce 2002, víc než Saudská Arábie s 464 miliony) a význam ještě poroste realizací projektu zdrojů  ve vzdálené divočině u řeky Mackenzie. Mohlo by se tedy zdát, že Kanada se těší robusnějšímu ekonomickému zdraví, jenže není tomu tak. Však před lety býval kanadský dolar v porovnání s americkým značně hodnotnější a teď je tomu naopak.

          Obě země sdílejí společný kontinent a společnou historii. Državy to britské koruny, jíž jedni zůstali věrní a druzí nikoliv. Ti věrní se cítí nadále být víc evropští, též přijali různé socio-ekonomické reformy pro blaho národa, ale nikoliv k rozkvětu hospodářství – čili tatáž zkušenost nejedné evropské země. Současně ale přetrvává pocit morální superiority Kanaďanů.

          V důsledku revoluce a vyhlášení nezávislosti, třicet tisíc britskému králi loajálních Američanů  přesídlilo zejména do Ontaria. Poté, ještě před vypuknutím občanské války Severu proti Jihu, černoští otroci uprchli do Kanady ve zhruba stejném počtu. Tímtéž směrem po bitkách s americkou kavalerií se v sedmdesátých letech devatenáctého století odebrali přislušníci národa Siouxů, ale v méně než pohostinném prostředí permanentně nesetrvali a vrátili se do svých původních lovišť.

          Ve dvacátých letech dvacátého století, době absurdního prosazování prohibice, kvetlo pašování alkoholu z Kanady a nejeden pašerácký člun zásluhou americké palby putoval ke dnu Atlantického oceánu.

          Za druhé světové války mnozí Američané v době neutrality (až do prosince 1941) odjeli do Kanady, vzít na sebe uniformu a bojovat proti Hitlerovi.

          V šedesátých letech tímtéž směrem odešli Američané v odhadovaném počtu 120 tisíc, aby se vyhnuli vojenské službě a pravděpodobnosti nasazení ve Vietnamu.

          Tehdy se začala zvětšovat vzdálenost politické orientace obou zemí. Značně se tak zasloužil premiér Pierre Elliot Trudeau, na můj vkus přespříliš módní, politicky korektní premiér a intimní přítel Fidéla Castra.

          Události 11.září 2001 přispěly k dalšímu rozkolu. Ottawa neopětovala důraz Washingtonu na bezpečnosti a tedy i notném zpřísnění pohybu na hranicích. Premiér Jean Chrétien si s George W. Bushem nikterak nepadl do náručí. Kanada se kompletně distancovala od jeho válečného tažení v Iráku a odmítla dodat posily. Chrétienův pobočník charakterizoval Bushe slovem „moron“ (blbec, debil), člen parlamentu ocenil všechny Američany slovem „bastards“,  což nevyvolalo výtku a zůstalo bez premiérovy reakce. V listopadu 2003 ale Chrétien šel do důchodu a ve funkci ho nahradil bývalý ministr financí Paul Martin, který si snad bude počínat poněkud odlišně.

          Na mexické hranici nepočetní američtí strážci zadrží ročně gigantický počet jednoho a půl milionu ilegálů. Značně menší úlovek - 20.000 zatčených - dosahují ještě méně početní hlídači podél dlouhé hranice kanadské. Na jednu osobu prý tam připadá odpovědnost uhlídat 160 kilometrů, vzdálenost z Prahy do Mariánských lázní. Žel, údaje jak o délce hranice, tak počtu jejích strážců se liší od zdroje ke zdroji. Například v solidních The New York Times ze 23.listopadu 2002 se dočítám, že délka je to 4.000 mil, ale dle tvrzení tamtéž  za necelé dva roky, 4.dubna 2004,  zázračně zmohutněla na celičkých 5.525 mil.

          Není však sporu, že úřad jménem International Boundary Commission je trýzněn žebrácky nedostatečným rozpočtem - pouhých 5 milionů dolarů na rok. K dispozici má vybavení, buldozéry z armádních přebytků, leta šedesátá. Personálu pět a půl, a ten aby pečoval o údržbu zhruba 8.000 hraničních označení, všelijakých patníků, jakož i o 20 stop (čili téměř 7 metrů) širokého mezistátního pásu,  který příroda pohlcuje neutuchajícím tempem. Bující keře a stromoví ovšem podstatně snižují účinnost kontroly, pokud je vůbec nějaká. 

          Vzdor neveselým zkušenostem českého etnika, jemuž se donedávna smělo říkat Cikáni, Kanada se těší oprávněné reputaci země víc velkorysé v přiznávání práva azylu než jsou Spojené státy.  Proto rostoucí počet zájemců z jižní Asie (zejména z Indie), Středního východu, ba i z Mexika se napřed přesune tam na sever a teprve pak se vydá jižním směrem na zamýšlenou adresu. Tudy pronikají i mnohé nežádoucí živly, například mezinárodní terorista Abu Maizar, posléze v Brooklynu zatčený při výrobě třaskavin.

          Případný putovatel s mapou před sebou dumá nad alternativami. Vzít to prériemi Manitoby či Saskatchewanu do Minnesoty, Severní Dakoty a Montany? Nebo přiletět do Montrealu a vydat se do blízkého amerického státu Vermontu, vede tam aspoň sedm silnic. Do kopců New Hampshire, státu hned vedle, vede jen jedna pořádná silnice. Co třeba divočina značně prostornějšího, málo obydleného státu Maine ještě dál na východ? Odlet do Toronta s úmyslem se brodit přes velká jezera by ovšem byl značný nerozum. Toronto je ale populárním odrazovým bodem pro celé karavany, mířící k řece Svatého Vavřince, na jejímž opačném břehu je stát New York. Pašováním skupin zejména Číňanů, Indů, Pakistánců a Poláků bohatnou nejen organizátoři, ale i Indiáni - Mohawkové na rezervaci St.Regis.

          K vysvětlení musíme do historie, jež nám nadělila nepříliš logickou právní konstrukci údajně suverénních indiánských národů a jejich oblastí, které ovšem suverénní nejsou, ale v něčem přece jen jsou - neplatí daně by? od amerického eráru pobírají mnohé požitky, smí se tam provozovat kasina, jinde zakázaná, a tak dlouze dále. Na rezervaci St.Regis si policie netroufá vkročit a vojsko odmítá létat nad jejím územím, poté co došlo k sestřelení helikoptéry zdravotnické služby. Z celkového počtu 8.000 tamějších  Mohawků aspoň tisíc se jich živí pašováním cigaret, alkoholu a lidí. Vzkvétá tam životní úroveň a na rezervaci zpravidla bídného vzhledu rostou noblesní obydlí, ba i paláce. Výtečně organizovaná čínská mafie třikrát až ctyřikrát do týdne přiveze v dodávkách víc než tucet napěchovaných zájemců, rychlé čluny je za dvě, tři minuty převezou přes řeku, odkud další cesta je zajištěna spěšně za pár hodin do New York City. Za poslední dva roky tudy odhadem proniklo 3.600 klientů a ochotní příslušníci kmene od nich inkasují mnohé miliony. Indiáni poslouží i zájemcům, podniknuvším cestu na vlastní pěst. Dojedou do kanadského města Cornwallu a tam se jdou posadit do výkrmny McDonald`s. Za pár minut někdo přijde, poklepe na rameno a za 500 dolarů nabídne spěšný převoz. Po jeho uskutečnění, menší procházka po rezervaci k silnici číslo 37 a místním autobusem dojet do Masseny, tam vystoupit na stanici Big M Market, počkat na dálkový autobus Trailways a hurá do NYC, této populární Sodomy a Gomory. Kdysi za totality v našem pohraničí neznámá nejistá tvář připoutala pozornost přeochotných udavačů. Teď po útoku 11.září, místní usedlíci, nepodílející se na tomto druhu pašeráctví, si začínají počínat bděle, ostražitě, a nemají daleko k telefonu, když spatří podezřelou cizí tvář.

          Nedávná nevítaná publicita o vedlejších značných příjmech na rezervaci St.Regis poněkud ublížila tomuto mohawskému byznysu. Být v kůži předmětného zájemce, asi bych volil cestu na opačném konci země, v provincii Britská Kolumbie. Ze scénického Vancouveru to vzít autobusem k oné pramálo hlídané hranici s žádnou řekou v cestě, vydat se lesem k silnici číslo 639 kousek od dálnice Interstate 5 a po ní autostopem do Seattlu, sídla Boeingu, Microsoftu a dalších kvetoucích firem. Ještě lepší by ovšem bylo mít kamaráda, který by mě ve Vancouveru vyzvedl, k hranici odvezl a za ní mě zas vyzvedl.  Podrobnou mapu by vytáhl z CD ROM.

          Na pláních, prériích, lesech, v pralesech, divočinou a zejména prázdnotou se tak nabízí přemíra svůdných příležitostí. Už víc než stokrát jsem přejel onu rekordně dlouhou, pramálo hlídanou a věru neuhlídatelnou hranici.  Donedávna, než začal obtěžovat mezinárodní terorismus, to nevadilo, ale teď si děláme starosti.