Zejména finanční a mediální centrum, hlavní adresa světové organizace, cíl zahraničních turistů a teroristů. A to všechno začalo v roce 1626 čili pár let po Bílé  Hoře a rozpoutání Třicetileté války, když Holanďané od Indiánů koupili ostrov Manhattan za pár korálků - tretky v dodatečně odhadované hodnotě 24 dolarů. I když to třeba není úplná pravda, hezky se to poslouchá. Na jižním cípu ostrova založili Nový Amsterodam, jehož se v roce 1664 čili po skončení oné dlouhé války zmocnili bez boje Angličané a přejmenovali na New York, k poctě vévody s takovým jménem. New York mohutněl a v roce 1835 svým rozsahem uzmul Filadelfii její primát největšího města v zemi.

          Všeho všudy 831 čtverečních kilometrů s hustotou 10.000 obyvatel na každý z nich, celkem tedy přes 8 milionů člověčenstva, které podle posledního sčítání v roce 2000 vypadalo takto: běloši 44,66%, černoši 26,59%, Hispánci 26,98%, Asiaté 9,83%, Indiáni 0,52% a zbytek všemožní ostatní. S výjimkou Indiánů každý s kořeny z velké dálky, město imigrantů, víc židovské než Jeruzalém, mnohonásobně víc irské než Dublin.(Ale ještě víc přistěhovalců teď má Los Angeles zásluhou mexického a asijského přívalu.)

          New York City není pouhý Manhattan (obyvatel 1,53 milionu), ale čtyři další jeho součásti: Brooklyn (2,46 mil.), Queens (2,23 mil.), Bronx (1,33 mil.), a Staten Island (0,44 mil.) Za čtyři roky pobytu jsem trošku nahlédl do Queensu, ale žil výlučně na Manhattanu, aniž si kdy onu pozoruhodnou končinu zamiloval. Začátky spíš kyselé než sladké. Přílet v letě (horkém,vlhkém, slizkém), na letišti mě jménem sponzorující organizace American Friends for Russian Freedom (ano, ruskou svobodu) přivítala hraběnka Tolstá, vnučka Lva Nikolajeviče, a odvezla do hotýlku v intimním sousedství nejen Kolumbijské univerzity, mé budoucí Alma Mater, ale též Harlemu, bělochům nepříliš nakloněného. Tam mě odložila, měla naléhavější starost. Ve stejném letadle se totiž dostavila polská rodina s nastávající rodičkou, ve stavu akutního těhotenství.

          V New Yorku jsem vůbec nikoho neznal, žádný americký strýc, který by poskytl radu či dokonce pohostinné přístřeší. Bloumal jsem ztracen v kaňonech mrakodrapů. Pocit trosečníka na atolu, ale přece jen s podstatným rozdílem: od toho je atol atolem, aby byl opuštěný, s tím se musí počítat. Ale tím mým bylo mnohamilionové mraveniště, s nímž jsem se začal jen pozvolna, obtížně seznamovat. Bez stipendia, jakékoliv finanční pomoci jsem všelijak přežíval. Nepopírám velikánskost metropole, pro mnohé té nejznamenitější, nejvíc vzrušující na světě. V mém případě, ovlivněn zkušeností oněch nikoliv nejsnadnějších roků, nedovedu ji bouřlivě obejmout, natož se do ní zamilovat a proto dávám přednost adrese 300 kilometrů vzdálené. Tolik tedy na vysvětlenou mé nezcela příkladné nestrannosti.

          Návštěvníků z České republiky přibývá. Navštíví Empire State Building, sekretariát OSN,  Wall Street, Chinatown a Greenwich Village, podívají se na spoušť, kterou způsobili teroristé 11. září. Pryč odtud, směr Broadway, kulturní  komplex Lincoln Center, Central Park, větší než Monako, a několik okolních vynikajících muzeí.

          Metropolitní, Guggenheimovo a dát se na procházku po Páté avenue jižním směrem, podél Muzea moderního umění, katedrály svatého Patrika a Rockefellerova centra až ke 42.ulici, kde uprostřed nevelkého parku trůní veřejná knihovna jako jakási pohanská katedrála. Chodíval jsem na nejvyšší poschodí do čítárny, poslední dobou zrenovované – teď prý opravdový evropský palác, Versailles New Yorku, jak nehorázně přehnal fantazírující publicista. To vše je k dispozici komukoliv a zadarmo. Přijdou vandráci a vědci a přednostně bude obsloužen ten, kdo přišel dřív. Žádný důkaz totožnosti, majetkové potence či inteligenčního kvocientu. To je ten pravý důkaz demokracie, pochvaloval úvodník The New York Times. Již jsem tam ale pár roků nevkročil a předpokládám, že nynější novověk terorismu si vynutil pozměněné vstupní podmínky.

          Příležitostí k rozptýlení ve městě přemnoho. Neděle jsem vesměs trávil (a stále tak činím) četbou oněch The New York Times, uloupivších všechen čas: však to v průměru bývá přes 700 stran. Dochází i k jiným škodlivým výsledkům. Četl jsem o nepříjemnosti, že z poštovního letadélka vypadl jeden takový výtisk a na prérii zabil dobytče. V metropoli naprostá většina novinových stánků patří Indům a Pakistáncům. Předpokládám, že mezi výjimkami je The Uzbek Newsstand na Brighton Beach v Brooklynu, prodávající šestnáct druhů novin v ruské řeči. V třiceti různých řečích vychází 143 novin a časopisů, v provozu je 22 televizních a 12 rozhlasových stanic. Inu, jazykový zmatek, babylón, ve školách se vyučuje od albánštiny po zulštinu.

          Kdo se nemíní stále rozhlížet k nebesům, k nejvyšším poschodím mrakodrapů, s mnohými neobvyklostmi se setkává dole v ulicích. V posledních dvaceti letech stále přibývá cizího živlu. Přispěl k tomu zákon o amnestii (The Immigration Reform and Control Act of 1986) pro osoby ilegálně přítomné, čímž byl ovšem poskytnut popud dalším zájemcům o ilegalitu, v očekávání opakované štědrosti státu. Navíc Washington vymyslel podivnost v podobě loterie, jíž se mohou účastnit občané mnohých států včetně České repuliky. Netřeba mít zvláštní zásluhy, pouze štěstí. Přibylo hodně Poláků a ještě víc Rusů (a též jejich kriminality). Ti valnou většinou směřují do Brooklynu, oné končiny Brighton Beach, běžně zvané Little Odessa, kam si takto přivezli kus původní vlasti. Odhadem 80 procent imigrantů v New Yorku ale přichází z končin jiných než Evropa.

          Ti momentálně nejpočetnější jsou z Dominikánské republiky. Vstupem do taxi lze za volantem jen zřídka spatřit rodilého Američana. Před víc než třiceti lety to byli vesměs přistěhovalci irští, italští a židovští. Po nich převládla vlna z Karibiku a teď to patří jižní Asii: Indie, Pakistán, Bangladeš. U čerpadel benzinu to jsou Indové, převážně Sikhové z Pandžábu (a ještě vyšší procento Indů ze státu  Gužarátu se uplatnilo jako vlastníci či nájemci motelů v celé zemi). Aspoň polovina maloobchodu je v rukách Korejců, kteří v rezortu zeleniny a ovoce mají de facto monopol. Většina Filipínek se zdá mít kvalifikací nemocničních ošetřovatelek a příchozí z Guayany se značně uplatňují v lékárnách.

          Nájemné na Manhattanu dosahuje obludné výše, méně majetní starousedlíci, pokud ještě nevymírají, se raději stěhují pryč a tím i vymírají staré etnické čtvrti. Little Italy na jižním konci již není italská, maďarské sousedství severním směrem již pominulo, stejně jako někdejší české, u 1.avenue a 72.ulice. Vznikly ale jiné enklávy: například bosenská a albánská v Bronxu, kam jsem všeho všudy zavítal jen jednou podívat se do tamější velikánské zoologické zahrady. Rovněž jsem se vyhýbal Brooklynu a neměl nic společného se Staten Islandem. Dost často jsem ale vlezl do metra na cestě do Queensu, kde v příjemné končině Jackson Heights sídlili tuze zajímaví našinci jako například Ferdinand Peroutka, Karel Steinbach a rodina Waldesových.

          Dochází k etnické proměně tamějších sousedství z důvodů socio-ekonomické transformace. Připomeňme si například italská jména proslulých politických předáků La Guardia, Cuomo, Guiliani. Vzdor jakémusi pokračujícímu imigračnímu přírůstku, obyvatel italského původu ubývá.V roce 1980 jich bylo víc než milion, teď už je jich míň než 700.000. Oblast Bentonhurst v Brooklynu, ta nejitalštější v metropoli, ztrácí svůj latinský punc. Děti lopotících se přistěhovalců si totiž polepšily a stěhují se z města ven, od betonu k zeleni, na lepší vzduch, k většímu pohodlí. A jejich  opuštěná místa přebírají zejména Rusové a Číňané. V italském pekařství už zaměstnávají čínsky mluvící prodavačky, v katolickém kostele pro nedostatek původních farníků slouží mše v čínském jazyce. Nedochází sice ke srážkám či dokonce pogromům, ale někdejší komunální duch pomíjí. Marná sláva, lidé tak odlišní sdílejí méně společných zájmů a hodnot.

          Číňanům se v asijském světě všeobecně říká „Židé Asie“, což není míněno jako poklona, že jsou příliš pracovití, spořiví až chamtiví, s loajalitou, nepřesahujcí vlastní práh – tento druh generalizací, aplikovatelných i na jiné asijské přistěhovalce. Subjektivní generalizace je jedna věc, kdežto objektivní, měřitelná, snadno spočitatelná fakta je něco jiného. Žáci z asijských rodin mají daleko vylepší studijní výsledky, získávají nejvíc soutěžních cen, stipendií, v různých matematických a dalších olympiádách již předběhli židovské konkurenty, dosavadní šampiony. Na rozdíl od jiných etnických skupin tráví většinu času studiem, rodiče je pohánějí k ještě náramnějšímu výkonu a nezřídka docházejí do škol s požadavkem, aby učitelé jejich ratolestem nakládali ještě větší porce úkolů. V důrazu na vzdělání a pachtění za materiálním úspěchem jim ale nezbývá zájem podílet se na politické moci, domáhat se funkcí v exekutivě či legislativě, tak jak tomu mezi černochy a tradičně i mezi Irčany. Zatímco už začátkem devadesátých let došlo v New Yorku k politickým volebním vítězstvím přistěhovalců z Jamajky a Dominikánské republiky, nikdo z Asie si takto nepospíšil. Předkládám ale, že k tomu brzo dojde a k váze ekonomické přibyde ta politická.

          A jak jsou na tom nynější potomci Indiánů, kteří prodali Manhattan za pár korálků? Tématem jsem se dost podrobně zabíral v článku „Současnost původních majitelů Ameriky“ (NP, 14.1.2003), jejich právně podivnými nároky na suverenitu a sebeurčení. Oficiálním, politický korektním přejmenováním se z nich stali Native Americans. Jejich počet v době prvního evropského příjezdu se odhadoval na 2,5 miliony. Následná, hodně disharmonická doba ( bitky, skalpování, přivezené neduhy včetně syfilidy) zredukovala jejich počet na pouhou desetinku při sčítání roku 1890. Poté se situace obrátila, Indiánů začalo přibývat. Vzdor nadprůměrné úmrtnosti zásluhou tuberkulózy, cukrovky, alkoholu a vraždění ve vlastních řadách, jejich porodnost je ještě nadprůměrnější.  Při sčítání v roce 2000 jich byly napočítány 2,4 miliony, k nimž se přidal 1,8 milion rudokožců částečných či zcela fiktivních, rovněž však kvalifikujících na všelijaké vládní požitky. Nejpočetnější je kmen Cherokee (autentických 281.000, spolu s problematickými 729.000). Je značný rozdíl mezi národem Navajo s vlastním územím o velikosti téměř celé České republiky, větším než  devět států USA, s vlastní identitou a řečí, v porovnání například se skupinkou Paugussetts, kterou převážně tvoří černoší vyrostlí v městě Bridgeportu, stát Connecticutt.

          Před dvěma stoletími Indiáni vlastnili tři čtvrtiny území dnešních USA a teď jim patří pouhá dvě procenta (56 milionů akrů). Leckterý Čech si představuje indiánskou rezervaci všelijak. „Bodejť, vždyť je to úplnej koncentrák, neříkejte, že ne!“ tvrdil mi v Praze znalec, napěchovaný poznatky z Roku stranického školení. Pominul rozdíl, že Indián na rezervaci žít může, ale nemusí. Není však známo, že obyvatelé skutečných koncentráků, od Osvěčími po Vorkutu, se mohli svobodně odstěhovat třeba na Riviéru.

          Většina (27 států) má nějakou tu rezervaci, jichž je celkem 314. Nevztahuje se na ně daňová povinnost a dostává se jim řady bezplatných požitků (školy, lékařské péče, všelijaký poradenský servis, řada podpůrných programů). Odhadem na nich žijí a nezřídka pouze živoří asi tři čtvrtiny indiánského obyvatelstva. Neindiánům je pobyt odepřen. Rezervací jsem navštívil několik, dojem tristní.  V pracovní dny ani stopa po budovatelském úsilí. Na rezervaci v jižní Arizoně mě zaujala výzva k návštěvě semináře na téma Spouse abuse – instruktáže, jak nemlátit manželky. Vládní štědrost připomíná vybudování komunismu – rozdávání zájemcům podle potřeb a nikoliv zásluh: tímto směrem dostanete poukázky na peníze, oním směrem šatstvo, jídlo, za rohem cokoliv. Roh hojnosti, perfektní sociální síť, leč s notnými trhlinami. Život v totální pasivní zahálce je značně kratší než jejich soukmenovců pobývajících mimo rezervace.
Smrt cirhozou jater je čtyřikrát a tuberkulóza sedmkrát vyšší než národní průměr.

          Tak jako lze vydělat na pozitivní diskriminaci (Affirmative Action) tvrzením o jednom kádrově správném dědečkovi, teď se naskytly báječné příležitosti prezentovat virtuální kmeny jako nástroje k tuze reálnému obohacení, v nebetyčném kontrastu s jinde převládající chudobou. Příklad (Time,16.12.2002): černoška Maryann Martin, vyrostlá v Los Angeles, se ve věku 22 let dozvěděla, že její matka byla vlastně poslední mohykánka skupinky Augustine Band of Cahuilla Mission Indians. Obrátila se na Washington, kde vyškemrala potvrzení, že ona spolu s dvěma mladšími bratry jsou kmen. Tři šťastlivci odjeli s maringotkou do pouště na někdejší, dávno již neobydlenou rezervaci. V roce 1994 kmen tří byl zredukoán na kmen jednoho, poněvadž z obou bratrů se po přestřelce staly mrtvoly. Přeživší sestra od federání vlády inkasovala víc než milion dolarů podpory na ubytování, výlohy ekologické povahy a na kmenovou samosprávu. Výtečně též prosperuje 100 příslušníků kmene Table Mountain Rancheria. Každý člen měsíčně inkasuje 15.000 dolarů a na Thanksgiving Day (Den Díkůvzdání, připomínka příjezdu bledých tváří na tento kontinent – a teď jsou zdrojem takové prosperity). Navíc ročně obdrží výslužku 200.000 dolarů, jež nepodléhá dani. 

          Na rozdíl od Číňanů – ale také Čechů - se Indiáni prosadili na poli politickém.

          Ve Washingtonu reprezentuje stát Colorado senátor Indián Ben Nighthorse („Noční kůň“) Campbell a v druhé sněmovně zákonodárkyně s jménem něco jako „Hořící prsa.“

          Indiáni tradicionalisté sdílejí obavy ortodoxních Židů a fundamentalistických Amišů, že americký svět bude natolik infikovat jejich děti, že zradí hodnoty předchozích generací.

          Závěrečná otázka: ve kterém americkém městě je Indiánů nejvíc?

          Odpověď: v New York City, k nevíře. (Tak tvrdí podrobná zpráva v The New York Times, 29.8.2002.) S těmi částečnými či zcela falešnými Indiány se jich v censu 2000 napočítalo 87.241. Roztroušeni z různých kmenů, ke svému původu se hlásí, někteří navštěvují bezplatné jazykové kurzy řeči Cherokee a každý měsíc se koná powpow – národopisná opeřená událost se zpěvy, bubny a tanci.

          Takové folkloristické šibřinky, indiánská Strážnica, Lúčnica, se konají i ve velkém rozsahu. Na Otsingo Powpow v místě, kde mám svůj hlavní wigwam, přijeli delegáti až z Arizony. Značnou mou pozornost upoutal náčelník Joseph Bruchac - Pepík Brucháč či Břicháček z kmene Abenaki ve státě Maine. Na tiskové konferenci tvrdil, že vzdor bělošství a češství svého otce to dotáhl na náčelnickou funkci a těší se důvěře abenackého lidu.