Po mnohaletém, téměř již beznadějném přežívání v thajském uprchlickém táboře, do USA začíná přijíždět větší počet bezprizorních horalů z Laosu, příslušníků kmene Hmong. Pomáhali Američanům ve vietnamské válce a pak Čas na ně zapomněl. Teď se jim dostává instruktáže o překvapeních v západním světě. Mnozí budou mířit do Minnesoty, státu s obyvatelstvem hodně skandinávského původu a s pořádnými zimními mrazy. Jak si protinožci z tropů mají představit sníh? Instruktoři se svěřili s potížem, například s vysvětlením splachovacího záchodu, proč že takový bizární vynález. V této souvislosti jsem si připomněl interview s antropology a jejich zkušenost v severochilské poušti Atacama, rekordně vyprahlé, kde nikdy nezapršelo. Marně se tam snažili vysvětlit domorodcům úkaz deště, jak že vzácná voda odněkud z hůry padá. Však já bych také nevěřil tvrzení, že ze zamračené oblohy se na mou hlavu budou řítit třeba dětské kočárky.

          Tito hmonští imigranti mají značný problém s ponětím času – novinkou, na kterou si nutno zvyknout, jí se řídit a podřídit. Nejsou ovšem ti jediní na této planetě. Za mého dost dlouhodobého pobytu na lahodném jihopacifickém ostrově Rarotonga jsem byl konfrontován tvrzením a přesvědčením, že hodinky nejsou od toho, aby sloužily v roli biče, že od budíků si poroučet nedáme. Kromě pozdravu Kia Orana nejčastěji slyšeným slovem je tam Apopo ve smyslu „někdy příště, až se to bude hodit.“ Na dveřích obchodů visely cedulky s dvojí informací o otvíracích hodinách: European Time, což tedy mělo platit, a též Maori Time, jedna hodina nebo dvě, plus, minus, však on se svět nezboří. Tytéž instrukce obsahovaly pozvánky na oficiální recepci. A pak si přivezte chronometricky nezotročeného ostrovana, aby on si snadno zvykl na dodržování pracovní doby a jízdního řádu.

          Maorské Apopo je obtížně odlišitelné od mexického Maňana. V USA španělsky mluvící menšina těchto Hispanics, zvaných též Latinos, hojně se katolicky rozmnožujících a navíc mohutnících přistěhovalectvím legálním i ilegálním, již svým počtem přetrumfla místní americké černochy. Za deset let vzrostla o 60 procent a při prozatím posledním sčítání lidu v roce 2000 jich už bylo napočítáno 38,8 milionů.( Dle původu: Mexiko 26 mil., střední a latinská Amerika 5,4 mil., Portoriko 3,2 mil., Kuba 1,4 mil., ostatni Hispánci jako např.z Dominikánské republiky 2,4 mil.). Již se stali tím nejpočetnějším etnikem v Kalifornii a Texasu. Na úplně nejnižším stupni socio-ekonomického řebříčku jsou ilegální příchozí ze střední Ameriky – zejména to El Salvador, Nikaragua a Guatemala. Naprostá většina se dostaví bez znalosti angličtiny a jakéhokoliv užitečně použitelného vzdělání.

          Dochází k disharmoniím, o jedné takové s titulkem „Cizinci v cizí zemi“ podává zprávu týdeník Time(1.5.2000): Stát Colorado, kraj Eagle, kde tito Hispánci tvoří téměř třetinu obyvatelstva, městečko Edwards, doba nočního klidu. Moc se ho ale nedostává, poněvadž ulicemi se řítí auta s vyřvávající hudbou, s posádkou pivem nasáklých mladíků, z nichž ani jeden nemluví anglicky a nezdá se, že by pociťoval potřebu takové znalosti. Každý z provinilců již absolvoval nějaký ten konfklikt se zákonem: řídí auta opilí, bez řidičského průkazu a bez povinného pojištění, policii se představují falešnýmni jmény, předvolání k soudu ignorují. V naprosté většině to jsou ilegálové, jimž ale deportace nehrozí. Zastávají totiž práce zahradníků, posluhovačů, myčů nádobí, což rozeným Američanům nevoní. Nezbedným vetřelcům ale taková kariéra vyhovuje, denně si vydělají sto dolarů, kdežto doma by jim to vyšlo na dolarů pět. Co si s tím počít? Dochází k pokusům vysvětlovat předěl mezi jejich předchozí zkušeností a nynější situací. Že teď vskutku nelze spoléhat na řešení konfliktu úplatkem na místě, že uzavírání se v kruhu, bez zájmu se seznamovat s místními pravidly a s angličtinou, je z místa  nepohne.

          Harvardský profesor Samuel P.Hungtington, který se v roce 1996 proslavil svou přímo prorockou knihou o střetu civilizací, teď způsobil novou kontroverzi ve vlivném časopisu Foreign Policy tvrzením,  že tito přistěhovalci, zejména z Mexika, se odmítají stát součástí amerického společenství. Huntington  vznesl fundamentální otázku, zda Spojené státy zůstanou zemí s jedním národním jazykem a přetrvávající anglo-protestantskou kulturou.

          Jestliže dochází k disharmoniím s většinovou společností (která se ale postupně stává menšinovou), jak vypadá vztah mezi menšinami? Černoští předáci skutečnost mohutnících hispánských řad zprvu vítali, propagovali tzv.Rainbow Coalition – jednotnou frontu „lidí barvy“ jako protiváhu vládnoucímu bělošskému establišmentu.

          Tyto dvě nejpočetnější menšinové skupiny – Hispánci (12,5% celkového počtu obyvatelstva), kteří již uzmuli primát černochům (12,3%) – mají společná některá negativa: vysokou kriminalitu a nezaměstnanost, zejména mezi mládeží, řádění jejích gangů, a vesměs ubohé výsledky ve vzdělání. Hispánské rodiny jsou ale soudržnější, děti se vesměs rodí do a nikoliv mimo manželství. Odlišuje je ale zásadní hodnotící pojítko: zatímco pro černochy nejdůležitějším společným jmenovatelem je rasa, pro Hispánce to je jejich španělská řeč, tento nástroj komunikace jak pro spíš konzervativní, antikomunistické Kubánce na Floridě, tak pro Portorikánce v New Yorku a Mexikány v jihozápadních oblastech země. Španělsky mluvící bankéři z Kuby, stejně jako negramotní bezzemci, plahočící se na plantážích.

          Na jižní Floridě, s metropolí Miami, v šedesátých letech Hispánci tvořili pouhých pět procent obyvatelstva. Teď tam mají většinu a leckdo, včetně černochů, si stěžuje, že se tam občas nelze anglicky domluvit. Černoši, donedávna ta nejpočetnější minorita, je stále preferovaná mediálně i politicky – však k důkazu postačí řady černošských starostů, kongresmanů, a pozornost, jakou jim věnují tisk, rozhlas, televize.

          Otázky imigrace jsou v centru politického zájmu Hispánců, kdežto pro černochy to spíš jsou preferenční požadavky v rámci Affirmative Action a neutuchající nářky o údajně nevymýtitelném rasismu. Přednostní zacházení vedlo k nepoměrně vysokému procentu černochů ve vládních službě v hlavní městě Washingtonu, nyní již jen z 30 procent bělošském. (Zájemci nechť se přeptají kteréhokoliv federálního byrokrata - pokud ovšem bude ochoten odpovídat – o jeho zkušenostech se zaměstnáváním líných, neschopných černošek, notně arogantních, vědomých si své nedotknutelnosti. Však na jakoukoliv kritiku jejich výkonu reagují obviněním z rasismu.) Hispánci si rovněž činí nárok na výhody Affirmative Action a těch by se jim ovšem dostalo na úkor preferencemi již obdařených černochů. Část krajíce lze získat jen ukrojením od nynějších zvýhodňovaných.

          Zatímco počet těchto španělsky mluvících Latinos se za posledních deset let víc než zdvojnásobil, padesátiprocentní vzrůst zaznamenala minorita asijského původu –  Korejci, Vietnamci, Filipínci a zejména Číňané. Ti se poprvé do Ameriky dostali v polovině 19.století, době zlaté horečky, jako důkladně diskriminovaní a vykořisťovaní kuliové na stavbě transkontinentální železnice. Tvorové stejného vzhledu (všichni ti žlutí v očích ostatních vypadají stejně, že ano), ale nikoliv stejného jazyka. A všichni se do Ameriky dostali s notným handicapem – potýkat se s anglickou řečí.

          A také se potýkat s všelijakými nepříjemnostmi. Vietnamci, kteří mínili v Louisianě pokračovat se svou dřívější existencí rybářů, se mnohdy stali obětí násilí místní konkurence. Pilní Korejci, kteří se úspěšně prosadili zejména v maloobchodě s ovocem a zeleninou, nashromáždili hodně nepěkných zkušeností se zejména černošskou částí veřejnosti. Ta jim v Los Angeles spálila - a v případě prodejen lihovin napřed vyrabovala - jejich majetky. Pogrom v tradici těch protižidovských na šíré carské Rusi.

          Asiaty a černochy nejvíc odlišují kulturní hodnoty – tvrdá práce, šetrnost, rodinná solidarita a zejména důraz na vzdělání. Zatímco mezi mnohými černochy se snahou vyniknout ve škole opovrhuje, je dokonce pokládána za „výprodej“ (sellout) většinové společnosti, v asijském ponětí hodnot to je ta nejsprávnější cesta vpřed a vzhůru. Těmito nebetyčnými rozdíly se kriticky zabývá několik odvážných vědců  ( například černoch Thomas Sowell), kdežto převažující názor liberálních intelektuálů spíš charakterizuje Lawrence H.Fuchs (v knize The American Kaleidoscope,1990:138), racionalizací, že Asiaté - kteří se, na rozdíl od černochů, musejí potýkat s jazykovou bariérou - mají obrovskou výhodu („tremendous psychological advantage“), že vlastně zásluhou v rodinách pěstovaných hodnot zvýhodňováni jsou. Jakoby nebylo preferenčního zacházení v rámci Affirmative Action, teď už v platnosti čtyřicet let, dobu dvou generací. Sluší se poznamenat, že Asiaté nárok na tyto preference nemají, podle kritérií AA menšinou vůbec nejsou. (Badatelé například tvrdí, že nebýt systému AA - pro některé preferenčního a tudíž pro jiné diskriminačního - na nejnáročnějších kalifornských univerzitách by většina studentů byla čínská.)

          A ne že by se přednostního zacházení domáhali, takových berliček jim netřeba. Srovnávací studie inteligence potvrzují, že jejich I.Q. je vyšší než u jiných rasových kategorií. Na studiích zdaleka předčí všechny ostatní a polovina této mládeže dokončí aspoň bakalářská studia. Dopad tohoto úsilí se odráží na materiálním stavu pilných Asiatů. Centrální statistický úřad (Census Bureau) zveřejnil výsledky o průměrném ročním příjmu domácností: v roce 2000, Asiaté 57.313 USD; běloši 46.896, Hispánci 34.094, černoši 30.495.

          Ve státě Hawaii jsou Asiaté většinou obyvatelstva.. V Kalifornii, státě s největším počtem (33 milionů) obyvatelstva z celé unie, je jich 12 procent. V regionu San Franciska tvoří víc než třetinu (35%) a největší jejich soustředění je v jižní části státu, v oblasti Los Angeles. Východním směrem, v San Gabriel Valley, Monterey Park se stalo prvním městem v USA s většinou asijského obyvatelstva.. Žádný to pitoreskní Chinatown s hospůdkami, prádelnami a výrobou nudlí. Hrnou se tam mnohamiliardové investice, zejména z Taiwanu, Hongkongu a též z Číny, té lidové. Investují její novodobí milionáři a chudobou rovněž nepostižení vládní činitelé země, socialismus oficiálně stále budující. Víc než dvacet bank je tam v asijském vlastnictví. Na rozdíl od dřívější vlny japonských nákupů, způsobivších značný mediální rozruch (třeba případ Rockefellerova centra v New Yorku, filmových studií v Hollywoodu či exkluzivního golfového klubu Pebble Beach – investic, z nichž nejedna skončila fiaskem), Číňané jsou opatrnější, konzervativnější, publicitě se vyhýbající. Roste jejich nabývání činžovních domů, nákupních středisek, skladišť, supermarketů, do nichž přiváží mnoho zboží z domoviny.

          V okolních  městech s jmény Alhambra, Arcadia, Rosemead, Walnut, Hacienda a Diamond Bar asijský živel se zdárně rozrůstá.. Nejen černoši a Hispánci, ale i někdejší bělošská většina nemůže reagovat s nadšením.

          Antonín  Novotný neblahé paměti doporučoval řešení nacionalistických rozmíšek v manželské posteli. Češi a Slováci nechť se vzájemně žení a vdávají. V současných USA již tak učinilo aspoň deset milionů zájemců. Důraz na etnické výlučnosti a loajalitě prošel mnohými změnami, které poskytují příležitost k celoživotnímu zaměstnání řady analyzujících mudrců. Zjišťovat například, proč většina osob židovského vyznání vstupuje do manželství s outsiderem. Proč značná tradice ale přetrvává v korejské komunitě. Zcela odmítavou, intolerantní výlučnost  projevují nábožensky posedlí extrémisté. To je pak spíš případ islámských komunit v západní Evropě, kde integrace jako cíl je  rezolutně odmítána a naopak se dokonce občas prosazuje arogantní nesmlouvavý požadavek takové menšiny vnucovat své mohamedánské hodnoty dosud se nepodrobivší většině. Při pohledu do budoucna, důvod k optimismu mohou mít nejspíš jen ti, kteří věří v racionalitu lidského plemena.