V Kanadě jsem slyšel o konfliktu přistěhovalce, který doma v neděli na vlastní zahradě mínil popíjet vlastní pivo a ctnostný soused mu hrozil, že zavolá policii. S tak krizovou situací jsem se v USA sice nesetkal, ale pít na veřejnosti v parku cokoliv alkoholického je rovněž proti předpisům, řečeno mi bylo. Na pláži sebemenší dětičky se nesmí ukázat nahaté, neboť by zasáhl šerif. Ten zasáhl v New York City, kde skandinávská návštěvnice zaparkovala kočárek s batoletem před restaurací, kam si zašla vypít kávu. Opuštění dítěte jakkoliv stále v dohledu, další neprominutelný přestupek, byl z toho soud. Však jsme země s britskou protestantskou, puritánskou tradicí, občas absurdně přeháněnou.

          Proti Angličanům, kteří v bývalé kolonii zanechali řeč, se vedla revoluce a tvrdé boje. V roce 1875, při stoletém výročí jejího zahájení v Concordu a Lexingtonu, se oslav zúčastnil prezident Ulysses S. Grant se svým kabinetem a řečnily významné osobnosti jako Ralph Waldo Emerson. Ty vzdávaly hold památce padlých hrdinů, u nichž neopoměly zdůraznit, že všichni měli anglická jména.

          V téže době sedmdesátých let devatenáctého století již ale přibývalo přistěhovalců z jiných, zejména severních  končin Evropy, a na prériích Středního Západu vznikaly německy mluvící enklávy. Benjamin Franklin nebyl ten jediný, kdo vyjádřil obavy z plížící se germanizace. Skandinávci aspoň byli protestantského vyznání, což byl  případ jen části Němců a už vůbec ne Irčanů. Těchto hojně se rozmnožujících katolíků s malou kvalifikací přibývalo,  soustřeďovali se v městech u východního pobřeží, rádi se napili, s alkoholem též přibývalo zločinnosti, doprovázené nelibostí původních osadníků.

          Rozmáhající hospodářství ale tyto laciné pracovní síly potřebovalo a přijíždělo jich stále víc – z jižní a východní Evropy. Koncem devatenáctého století až do začátku první světové války se uskutečnila ta nejpočetnější evropská emigrace – tři čtvrtiny všech takových nových příchozích. Bez znalosti anglického jazyka, tudíž i s omezenou mobilitou a o to víc ekonomicky zranitelní. Mladí svalovci z chudičké jižní Itálie, rovněž katolíci, se hodně zasloužili o výstavbu měst a silnic. Z carského Ruska přijížděli zejména Židé a z rakousko-uherského mocnářství všelijaké národnosti s různými jazyky, zvyklostmi, oblečením, počínáním.
          Rusové a Italové se koncentrovali na severovýchodu země. Ve státě New Yorku rovněž přibylo hodně Maďarů. Ukrajinci a Slováci spíš mířili do sousední Pennsylvánie.
          Skandinávci dávali přednost Střednímu Západu, rovněž tak Češi (Illinois, Iowa, Kansas, Minnesota, Nebraska, Wisconsin).

          Pospěšme si téměř o století vpřed. V archivu jsem vyštrachal doklad (NYT,16.5.1982) z Census Bureau, který by Benjamina Franklina určitě nepotěšil: že totiž největší procento (28,8%) Američanů se aspoň částečně hlásí k německým kořenům. Druzí jsou Irčané (24,4%) a teprve třetí Angličané (22,3%). Tohle byl výsledek studie z roku 1979.

          Sčítání lidu v následujícím roce 1980 přineslo ale jiné výsledky. Celkem se tehdy napočítalo přes 226 milionů, z nichž nevelká většina se svým původem hlásila jen k jednomu národu. Na prvním místě se tenkrát znovu objevila Anglie (49,5 milionů čili 26,34% čili víc než tehdy vlastního domácího obyvatelstva Albionu) a na druhém místě, těsně v závěsu, Německo (49,22 mil.; 26,14%). Tabulka pokračovala takto: 3.Irčané (40,16 mil.); 4.Černoši (20,96 mil.); 5.Francouzové (12,89 mil.); 6.Italové (12,18 mil.); 7.Skoti (10,04 mil.; 8.Poláci (8,22 mil.); 9.Mexičané (7,69 mil.); 10. Indiáni – původní obyvatelstvo (6,71 mil.).  Následovali Holanďané (6,7 mil.), Švédové (4,34 mil.), Norové (3,45 mil.), Rusové (2,78 mil.), Češi (1,892.456), Maďaři (1,77 mil.), další a další, mezi nimi i Slováci (776,806).

          Někdo je spíš pecivál, kdežto jiný má boty z toulavého telete. Snad lze trochu i generalizovat o národech, z nichž některé se daly do pohybu z důvodů, zaviněných lidmi nebo přírodou nebo obojím. V případě Irska víc než nevlídné počínání britských vladařů to byla skutečnost, že rodný emerald island („smaragdový ostrov“) je nedovedl uživit, zejména v době hladu, způsobeného bramborovým morem. Arméni prchali za moře před tureckou genocidou, Židé před Hitlerem, antikomunisté před komunisty. Vystěhovalci převážně či výlučně buď ekonomičtí či političtí. Na Aljašce se mi svěřoval mladý, libující si Švýcar: neprchal mimo dosah hodinek a ementálského sýra, ale před nedostupnými cenami nemovitostí.

          Značné kontrasty poskytuje porovnání počtu odešlých (za všechny předchozí generace) a neodešlých (podle posledního sčítání lidu): odliv zhruba 14 procent v případě již zmíněného Švýcarska, na naši rodnou část Evropy – Češi, Slováci, Poláci, Maďaři – to zhruba vychází na 20 procent, Holanďané dosahují 40 procent, Švédově 50 procent, Norové 80 procent, Angličané 100 procent, a skoro tucetkrát víc Irčanů (40,16 mil.) se rozloučilo s domovinou, kde podle prozatím posledního sčítání (1996) pobývaly pouhé 3,62 miliony.

          Nebyla to a stále není pouhá záležitost motivace odejit, ale i příležitosti k americkým břehům přijít. Někdy stačilo změnit interpretaci, i když ne zákon sám. Například mnoho uprchlíků z baltských zemí se snažilo začátkem studené války dostat do Ameriky, ale jim přidělená kvota byla pramalá. Konzuláty si tedy vypůjčily nevybrané kvoty favorizovaných národností a pak též začaly vydávat vstupní víza z přídělu na příští leta. (Moje manželka uspěla v čínském pořadníku – roční kvota 100, nic víc – čerpaném na desetiletí dopředu.) Mnoho našich poúnorových  uprchlíků se nedočkalo a tak zamířili k vačnatcům do Austrálie.

          V šedesátých letech začal Vietnam a sílil tlak ve prospěch přistěhovalectví z nebělošských částí světa. Rovněž se ozývali Jihoevropané, zejména Italové a Řekové, jejichž nízká kvota působila komplikace při slučování rodin. Turci měli potíže, leckdo se zlobil. Výsledkem bylo v roce 1964 odhlasování nového zákona, který znamenal přechod od národnostních kvot k jiným kriteriím, odklon od severozápadní k jihovýchodní Evropě, a odklon od Evropy vůbec, ve prospěch jiných částí světa. Přistěhovalectví tak značně vzrostlo. 

          Místo kvot dle národností, západní hemisféra (tedy od Kanady po Patagonii) a východní hemisféra (nejen Evropa, ale i Asie a zbytek světa) dostaly svůj podíl. Pak tedy došlo k bouřlivému slučování taliánských strýců a tetiček, nesčetných bratranců a sestřenic. Šidilo se i v minulosti. Poté co zákon povýšil rodinný vztah na první preferenci, pokušení k liché hře značně vzrostlo. Zejména začalo přibývat případů podvodných manželství, zejména z karibské oblasti, Mexika a Filipín.

          Několikrát jsem se ocitl před imigračním úřadem v roli údajného znalce – expert witness – v otázkách práva komunistických zemí. Prokurátor, který si mě většinou obeslal, se jmenoval Bobek. Byl to Bobek z třetí našinecké generace. (Případ: Slovenský lékař měl problém se svou stranickou příslušností. Vstoupil totiž do KSS v Bratislavě už v roce 1945 a americký úřad tento spěch podivoval. Kvapný straník tvrdil, že "musel"“ a obrátil se na mě, abych mu báchorku potvrdil. Prokurátor Bobek se též obrátil. Lžu, jen když musím. Tohle nemusím. Nicméně jsem odsvědčil, že nařízená deportace by způsobila příkoří, neboť tu jde o důstojníka v záloze a bolševici by s ním třeba zacházeli jako s dezertérem a zrádcem. Nebezpečí tak bylo odvráceno, lékař dále si lebedil a bohatl v Kalifornii a zapomněl mi poděkovat.)

          Mnohé se změnilo a nadále mění. Už v osmdesátých letech 80 procent všech legálních přistěhovalců pocházelo z latinské Ameriky a z Asie. Prozatím nejposlednější census (2000) se dopočítal k 281,42 milionům obyvatel. Těch z Asie přibylo 48 procent (počet 10,24 milionů) a oněch Latinos, zvaných též Hispanics, se vzedmulo o 60 procent. Už je jich 35,3 milionů, víc než černochů, jichž je 34,65 milionů. Jim uzmuli početní a politicky významný primát, Hispánci se tak stali tou nejznačnější menšinou..

          I angličtina, to nejviditelnější a nejslyšitelnější britské dědictví, ztratila svůj monopol.

          Podle výsledků sčítání obyvatelstva v roce 1990, bělochů (mezi něž statistici započítávají i každého Araba) bylo 199,868.370 a tvořili 80 procent mnohotvárného celku. V roce 2000 jejich počet vzrostl na 211,480.826 a poměr klesl na 75 procent. Víc než tři čtvrtiny z nich se usadily v šesti státech (z padesáti) a polovina nových příchozích zamířila do osmi metropolitních oblastí. Běloši se již stali menšinou v Houstonu (49,3%), Los Angeles (46,9%), Philadelphii (45%), New Yorku (44,7%) a Chicagu (42%). V hlavním městě Washingtonu se scvrkli na pouhých 30 procent.

          S každým novým příchozím se jeden původní rezident s místem loučí. A leckdo se strachuje, že běloši vyklízejí pole. Jsme svědky přesunu nejen z měst do zelení krášlených předměstí (suburbia), ale do běloštějších končin. (Takovou prozatím zejména zůstává podvyvinutý stát Maine s přírodou málo dotčenou -  97,9% usedlíků je evropského původu.) Pesimisté tvrdí, že dochází k vytváření jakoby dvou národů – jednak onoho pobřežního, od San Franciska po Houston, od Bostonu po Washington a Miami, a jednak toho vnitrozemského. Že místo někdejší asimilace přibývá balkanizace. Tak chmurné perspektivy jiní experti s nemenší vervou vyvracejí.

          Dychtil jsem po informaci o celkovém počtu všech pozemšťanů dohromady a internetem se mi dostalo tvrzení, že 17.srpna 2004 v 17 hodin a 54 minut zdejšího času (EST) nás bylo 6,387,168.768. Týž zdroj sebevědomě tvrdil, že v onen den, hodinu a minutu v těchto USA sídlilo 294,029.663 lidí.

          Planá to ovšem hausnumera. Kdo spočítal ty nespočítatelné ilegály, odhadované v počtu tří až deseti milionů? Nikdo to neví a nikdy vědět nebude, včetně naší Immigration and Naturalization Service (INS), těšící se oprávněné reputaci té nejméně schopné složky federální byrokracie, tam kam si mě občas volali, abych odborně svědčil.