Takové počínání má dlouhou tradici. Začnu se Súdánem, státem na africkém kontinentu nejrozsáhlejším – téměř dva a půl milionu čtverečních kilometrů. Počet obyvatel se v roce 1999 odhadoval na 28 milionů, jichž však spíš ubývá zásluhou nepřízně přírodní a zejména politické. Občanská válka, v níž dominující muslimové arabského původu dost úspěšně ubližují černošskému živlu – křesťanům či animistům – na jihu, začala v roce 1955, téměř před půl stoletím, aniž by se svět o ní donedávna zajímal.

          Občas jsme se přece jen něco dočítali – též o aplikaci přísných islámských předpisů. Například Amnesty International Newsletter  v únoru 1984 přinesl podrobnou zprávu s titulkem „Amputation in Sudan“o výkonu spravedlnosti v Chartúmu, ve věznici Kober. Za přítomnosti tří tisíc diváků výlučně islámského světonázoru dva členové vězeňské stráže v chirurgických pláštích swiftly and skillfully („svižně a zručně“) uřízli v zápěstí pravou ruku dvěma mladým zlodějům a jí zamávali nashromážděným davům. Dotyční zkracovaní ani nemukli, stalo se tak v anestézii.(Jinak tomu v Iráku za Saddama Husseina, kde tisíce rukou, nohou, nosů a uší bylo utnuto bez umrtvení, aniž by se úřad OSN pro lidská práva v Ženevě příliš vzrušoval.)

          Došlo však k reakci na dokument – výsledek vyšetřování protiotrokářské společnosti (Anti-Slavey Society) v Londýně, a vypracování vlastní studie o méně než radostném stavu věcí: že totiž otrokářství dosud není na leckterých místech (například v Mali a Nigeru) odzvoněno a nejznamenitěji se mu vede v Mauretánii, bývalé francouzské kolonii. Arabští spoluobčané zotročují černochy zejména z jihozápadního cípu země, sousedícího se Senegálem. Nejčileji se tam obchoduje s dětmi. Takový panuje obyčej, že děti otrokyně patří otrokáří, jsou automaticky jeho vlastnictvím. Svobodu lze docílit pouze útěkem. V tom případě policie a úřady asistují při snaze otrokáře dostat svůj majetek zpět.

          A co na to OSN úřad, zabývající se dodržováním lidských práv?  Tehdejší představitel Theo C. van Boven vysvětlil, že organizace nemá oprávnění vyšetřovat a ověřovat oprávněnost takových sttížností.(„has no power to investigate and verify complaints“). Však vlády zejména despotických států tvrdí, že princip národní suverenity vždy musí vždy mít přednost před humanitárními ohledy.

          Nic však nebránilo zabývat se apartheidem v Jižní Africe. Ten ale v roce 1994 zanikl. Přesně v té době v Ženevě Dr.Gaspar Biro, odvážný reprezentant Maďarska, si troufl kritizovat počínání súdánské vlády, jejíž vojáci se dopouštěli únosu černošských dětí a jejich prodeje na otrokářském trhu. Tento druh obchodování přetrvává i v Beninu a Nigérii. Podle The New York Times, 10.8.1997,  v chudých rurálních oblastech lze takto nakoupit za pouhých 20 až 40 dolarů.)

          S pádem apartheidu v roli fackovacích panáků máme ovšem Izrael a USA. Na celosvětovém shromádění v jihoafrickém Durbanu, těmto dvěma se dostalo zatracení za všemožné hříchy: nedostatek demokracie, podupávání lidských práv, rasismus, kolonialismus, imperialismus, vměšování do vnitřních záležitostí, utlačování, vykořisťování, takovéto a ještě další zločiny.

          USA (4% světové populace) poskytuje víc zdrojů na potírání AIDS než zbytek světa (96%) dohromady, nicméně na nedávné konferenci v Bangkoku ( 15^th International Conference on AIDS and HIV) nejvíc nemilosrdné kritiky se sneslo právě na tuto hanebnou americkou hlavu.

          Čímž se tedy oklikou dostávám zpět k hororům občanské války v Súdánu, o níž jsem se jako příkladu tohoto selective indignation zmiňoval studentům v kurzu mezinárodního práva už před víc než čtvrt stoletím. Od té doby se to tam ale vyvinulo v dějiště dvou občanských válek současně.

          V té hodně starší, arabští muslimové ze severu se snaží potlačit údajně separatistické nutkání nemuslimských černochů na jihu. Konflikt si již vyžádal dva miliony lidských životů a další čtyři miliony přišly o přístřeší. Teď se konečně obě strany blížily ke klidu zbraní, jakési dohodě včetně podílu na výtěžku z tam objevené ropy.

          Tento krok rozumným, nekrvavým směrem ale dal podnět k té druhé občanské válce v oblasti jménem Darfur, teď ve světě známém. Je to západní část země, sousedící s Čadem, o velikosti Francie. Jeho obyvatelé, rozdělení do přemnoha kmenů,  jsou rovněž černoši, ale téměř výlučně muslimové jako jejich útočící nepřátelé ze severu. Takže v tomto případě náboženská motivace odpadá.

          Vloni (2003) vláda v Chartúmu vyzbrojila arabskou milici, známou jako janjaweed (takto anglicky psáno) a ta se pustila do kruté etnické čistky. Milicionáři se věnují loupení, vraždění, znásilňování. Spálili stovky vesnic za asistence bombardujících vládních letadel. (Připomíná mi to osud Východního Timoru, kde indonéská armáda přenechala největší podíl hrůz neregulérním jednotkám.) Víc než jednomu milionu domorodců se podařilo uprchnout – a případně zahynout v pouštních podmínkách.

          Americký ministr zahraničních věcí Colin Powell a generální sekretář OSN Kofi Annan zavítali do zasažené oblasti. Pár dní po jejich návštěvě, útočníci přepadli dívčí školu a skupinu žákyň, přivázaných řetězem, za živa i se školou upálili.  Převládá odhad, že v Darfuru do konce tohoto roku zahyne 300.000 až jeden milion lidí. Co tedy dělat? Situace urgentní, kritická, leč OSN se do nápravné akce nikterak nehrnula. Pak přece jenom (4.července) odhlasovala rezoluci, vyzývající Súdán do 30 dnů odzbrojit onu řádící milici a kdyby tak neučinila, že dojde k „uvážení dalších opatření“ (will consider measures .) Washington se domáhá uvalení sankcí. V tom případě ale hrozí veto Francie a Číny, které příliš investovaly do rozvoje tamějších ropných polí.

          Lze legálně zasáhnout bez mandátu Rady bezpečnosti? Na něco takového máme několik precedentů, například Kosovo. Americký kongres se vzácnou jednomyslností (422 : 0) odhlasoval rezoluci,  obviňující súdánskou vládu z genocidy. Bushova administrativa se ale použití tohoto slova vyhnula. Nikdo nespěchá s intervencí v terénu tak vzdáleném, nehostinném, kde teď brzo s přicházející sezónou dešťů bude ještě hůř. Nejméně nejhorším řešením by byla expedice afrických vojenských jednotek, pokud by je někdo mínil zorganizovat.

          V muslimských zemích (a předpokládám, že i mezi mnohými Čechy) neodolatelné je přesvědčení, že údajné humanitární ohledy Američanů jsou vždy jen záminkou pro jejich imperialistické zálusky zmocnit se  ještě víc území, ukrást ropu, šířit spoušť. Člen súdánské vlády obvinil Washington, že takto jedná pod tlakem sionistů. Súdánský prezident Omar Hassan Ahmed al-Bashir obvinil celé světové společenství z nezákonného zasahování do vnitřních záležitostí (samozřejmě) a z nepřátelství vůči islámu a případné interventy zatratil jako „Křižáky“. To by ale znamenalo, že Washington nezavinil všechno, že není odpovědný za všechno strádání světa. Aspoň nějaký to pokrok.