Už třicet let se do norské státní pokladny valí příjmy z ropy, získané z okolního studeného moře. Značný to roh hojnosti, lidem se vede medově, leč nepěkné mouchy se slétají k takové medovině. Národ začíná být přirovnáván k rozmazleným potomkům náhlých zbohatlíků. S plnými peněženkami se prý značně vytratily tradiční hodnoty – spořivost, píle,  solidní pracovní morálka, někdejší skandinávské kvality potomků Vikingů, zvyklých na nepřízně života a přírody.

          Norové teď přetrumfli sousední státy, vyšplhali se na první místo v evropské tabulce absentismu: v ten který průměrný den čtvrtina se jich neuráčí přijít do práce. To se stalo populárním zvykem zejména mezi státními zaměstnanci, kteří tvoří polovinu veškeré pracovní síly. V roce 2002 to vyšlo na téměř pět týdnů (4,8), před Švédy (4,2), v kontrastu k Italům (1,8) a Portugalcům (1,5). K tomu připočtěme pět týdnů dovolené pro většinu národa plus jedenáct placených národních svátků a vychází to na 170 dní, tedy téměř půl roku, vykalkulovaly noviny Bergens Tigende (dle The New York Times, 25.7.2004). Osoba ať chorá nebo simulující, postižená neduhem autentickým či jen virtuálním, pobírá sto procent svého platu v době své nepřítomnosti po celý jeden rok. Takový špás pak přijde stát na přemnoho miliard peněz. Občasné snahy parlamentu na taková zneuživání zareagovat, odboroví předáci zatracují jako „brutalizaci“, útok na práva pracujících či, přesněji, nepracujících. Kritici zdůrazňují, že hýčkaný národ si ale stěžuje s rostoucí vehemencí a stále víc se míní spoléhat na stát než sám na sebe – druh uvažování, nezcela cizího značnému procentu Čechů.

          Norové dosud vedou v tabulce hodnocení zemí s nejvyšší  kvalitou života. Taková kvalita je hodně vzdálená jiným národům, rovněž obšťastněným bohatstvím pod domácím povrchem. Dosahuje se tristních výsledků, že nejen soukromý sektor, ale i Světová banka, financující produkci ropy, zemního plynu, uhlí, všemožných nerostů v takzvaně rozvojovém Třetím světě, místo aby se tím přispívalo k potirání chudoby, ona spíš roste.

          Příval peněz, příležitost dělá zloděje, a není úrodnější půdy než v tradičně zlodějské Nigérii. Rozkrádání, kleptokraté diktátoři se posilují nákupem zbraní, s nutkáním je použít ať už proti sousedům či vlastnímu, právem málo spokojenému obyvatelstvu. S prosperitou naplňující vlastní kapsy, vládci nemají zájem pouštět se do budování jiných průmyslových odvětví a ropa se tak stává i brzdou rozvoje.

          Jde o početná fiaska jako třeba počínání v potenciálně bohaté, nicméně žebrácké Angole, též i v latinsko-americkém světě, v Ekvádoru či Venezuele. Před třemi roky James Wolfensohn, přezident Světové banky, pověřil skupinu odborníků, aby zjistila nejužitečnější způsob asistence tomuto druhu hospodářské činnosti, výlučně se zabývající těžbou nerostných zdrojů. Odborníci přišli s doporučením úplně přestat v roce 2008 s  financováním v zemích, postrádajících vládu zákona a efektivní kontrolu výdajů. Což by například znamenalo konec spolupráce s Rovníkovou Guineou (Equatorial Guinea), kde příjmy z ropy inkasuje diktátor, též k potěše jeho v Paříži značně rozmařile si počínajícího synáčka. Světové bance se podařilo v Čadu přimět vládce k souhlasu, aby se příjmy pozdržely na zahraničních kontech  a z nich se financoval rozvoj školství, zdravotnictví a (dosud neexistujících) silnic, a na plnění osvíceného úkolu bude dohlížet občanských výbor (do něhož vládce prosadil svého švagra).

          Při uvážení rozsahu zdrojů, velikosti zmařených příležitostí a plýtvání, šampionát nelze upřít arabským státům. A nejde jen o obrovské hodnoty,  které promrhá pět tisíc saúdských princů či kolik těch parazitů vlastně je. Tamější lid, privilegovaný výhodami svého občanství, si odvykl vykonávat práce, jež se mu nezamlouvají a proto dochází k zaměstnávání cizinců z chudých zemí. A tak se přispívá k domácí ekonomické a politické zranitelnosti. Však kolik se dá sázet na stabilitu ve společnosti se značnou menšinou, v případě Spojených arabských emirátů dokonce s absolutní většinou (68%) cizinců bez občanských práv?  V Kuvajtu je jich 49%, Omanu 26%, Saúdské Arábii 24% (NYT, 1.8.2004).

          Práce vykonávají gastarbeiteři z Bangladeše, Pákistánu, Srí Lanky, Thajska. Z Indie jich tam jsou 3 miliony, z Filipín 1,3 milionu. V Iráku jich pracuje 4.000 a o jednom z nich se dozvěděl celý svět, když se stal obětí únosu a fundamentalisté mu hrozili uříznutím hlavy. Filipínská vláda kapitulovala, z Iráku stáhla svou nepočetnou vojenskou jednotku a tak přispěla teroristům k povzbudivému precedentu, že tak hrůzná  hrozba a případná její realizace se vyplácí. A proto těchto únosů přibývá.

          Melancholická ironie: Filipíny, souostroví, postižené značnou kriminalitou už řadu let, trápí únosy s vymáháním výkupného. Činnost je to tak rozšířená a častá, že ji lze pokládat za autonomní hospodářské odvětví. Teď ji navíc popularizuje úspěšný precedent z Iráku. Současně se stažením filipínské jednotky jako podmínky, aby k uříznutí hlavy nedošlo, na Filipíny přijíždějí američtí vojáci s pověřením trénovat místní bojovníky v úsilí potlačovat terorismus.