Jaké jsou asi jejich mentální pochody, etické horizonty? Otázkou jsem se zabýval v době, než se mi podařilo z takového světa permanentně zmizet. Každý si tehdy třídil – musel třídit - kádrovat své okolí, kde a jak nešlápnout na nastraženou minu. Většina národa se hrbila, kývala, chtěla přežít, aniž by ale dychtila udávat, ničit jiné – aspoň taková byla má někdejší zkušenost. Pod praporem budovatelů zářných zítřků pochodovali jednak ustrašenci, jednak kariéristé, oportunisté, cynici, též tvorové zlí, zatrpklí, mstiví, těšící se z jimi napáchaných škod a pokud možno i tragedií. A k tomu pár autentických bloudů, sveřepě věřících nesmyslné ideologii vědeckého komunismu. Čímž bychom to měli komplet. Jakkoliv jsem se odrůd tak nevábných štítil, přece jen mě poněkud přitahovali - podobně jako kanibalové, pozdější předmět mého studijního zájmu.

          Už uplynulo víc než tucet let od sametové změny. Lidé zvláštního ražení znovu povstali, nikoliv nepodstatná část národa v nich nachází zalíbení, už jsou druhou nejsilnější politickou stranou ve státě a příznivců jim stále přibývá.  Za občasného pobytu v rodné zemi se zajdu podívat na jejich shromáždění, vyslechnout předsedu Grebeníčka, docenta vědeckého ateismu, a další rudou elitu.

          S názory jejich severočeského senátora Jaroslava Doubravy jsem se poněkud seznámil v Ústeckém deníku 24.července 2004 v článku nzvaném „Senát se rozhodl vyznamenat vrahy,“ a přetištěném na titulní straně těchto dalších novin: Děčínský deník; Deník Chomutovska; Deník Litoměřicka; Deník Lučan; Deník Mostecka; Deník Směr. Pokrokový předák komentoval doporučení senátu prezidentu Klausovi, aby udělil šesti členům protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů státní vyznamenání Medaili Za hrdinství. Doubrava je označil za ostudné, se slovy „Vždyť to schvaluje dvojnásobnou vraždu a tím jako bychom se dostali na úroveň teroristů. Když v Iráku došlo k prvnímu zavraždění občana USA, svět tento čin odsoudil a my s ním.“ Odboj v době stalinismu, po letech – mnoha letech – zatraceném jako zločinný, a nedávné utnutí hlavy unesenému bezbrannému civilistovi náboženskými fanatiky totožné jest. „Život člověka je nejvyšší hodnota a není žádný důvod, aby někdo postavil právo na svoji svobodu nad právo na život,“ tvrdí reprezentant strany, která proti svým politickým protivníkům, skutečným či jen smyšleným, zaměstnávala šibenice s výsledným počtem mrtvol větším, než v ostatních zemích tábora míru dohromady. Bratři Mašínové, Josef a Ctirad, ve věku šestnácti a osmnácti let se pustili do nerovného boje, v němž zahynuli ozbrojení obránci totalitního režimu. Jim dvěma se podařilo přežít, na rozdíl od daleko většího počtu obětí totalitního útlaku.

          „Je v tom zapšklost těch, kterým kdysi komunistický režim právem či neprávem šlápl na kuří oko,“ vyjádřil senátor Doubrava. ZAPŠKLOST, ŠLÁPNUTÍ  NA  KUŘÍ  OKO – lahodná slova., jaký to epitaf nad uvězněním víc než dvou set tisíc politických vězňů, ještě většího počtu lidí v exilu, nespočetně zničených existencí, vylučování ze škol, vyhazovy ze zaměstnání, násilná vystěhování z domovů – takováto šlápnutí na kuří oka, oprávněná či neoprávněná! Takovéto uvažování reprezentanta rostoucí politické síly s prozatím poněkud tlumenou rétorikou, bez důrazu na třídní boj a vedoucí úlohu strany – monopolistku moci, jako kdysi dřív.

          Leč přece tento významný soudruh již odhaluje své bolševické ledví závazkem:
           „ Zvýším své úsilí ve snaze zrušit senát.“

          Ano, jako už v minulosti zrušit, zlikvidovat nepohodlnou instituci a všechny nepohodlné živly kolem.

          A obtížně poučitelnému národu se to třeba bude znovu líbit.