Občas se někdo z českých zájemců na mě obrátí, abych poradil s emigrací, přijetím na univerzitu, získáním stipendia.

          Mladíka Martínka jsem urazil. Sdělil jsem mu totiž, že kdyby si změnil jméno jen o jedno písmeno, jeho šance pro přijetí na studia a na finanční podporu by se podstatně zlepšily, a kdyby byl ženská, měl by téměř určitě vyhráno. K vysvětlení se dostanu poněkud oklikou. Začnu s Voltairem. Ten za svatou trojici Osudu každého z nás považoval DĚDIČNOST, PROSTŘEDÍ  A  OKOLNOSTI – ve smyslu štěstí, výhodné náhody. Ano, takový je život, v něm se daleko líp startuje z rodinného paláce než z pastoušky. Moji příbuzní našli na misionářské stanici v asijské džungli osiřelá robátka, dvojčátka, vložili je do krabic od bot, odvezli do Bangkoku a pak domů do Ameriky. Dnes jsou z nich zdravá, dospělá, vystudovaná stvoření. Nedostat se tehdy do oněch krabic, vedly by dost jinačí život, pokud by vůbec nějaký vedly.

          Kdy začít s výchovou dítěte? Oliver Wendell Holmes, asi nejmoudřejší soudce v historii této země, doporučil započít s pedagogickým úsilím aspoň o sto let dřív, než se dítě narodí. Ke zrušení otroctví došlo před více než sto lety,  legální segregaci pak odzvoněno po druhé světové válce, v roce 1954 Nejvyšší soud zavrhl princip separate but equal ve školství jako protiústavní a v roce 1964 prezident L.B.Johnson v rámci ambiciozního, hrůzně nákladného programu Great Society odstartoval iniciativu oné tzv. Affirmative Action, pomoci těm pozdrženým u startu.

          Obrázek to víc než černobílý. Bílí Portorikánci dosahovali zhruba polovinu průměrného příjmu nebílých Japonců. V zaměstnanosti v prestižních povoláních (lékaři, právníci, inženýři a pod.) jsou nad národním průměrem příslušníci nebělošských menšin – Japonci, Korejci, Číňané, Indové..

          Ona eufemisticky nazvaná „Kladná akce“, údajně zamýšlená jako dočasné, remediální opatření, získala punc permanence, je už v provozu třetí generaci, ve prospěch černochů a Indiánů, teď politicky korektně zvaných African-Americans a  Native Americans. K nim přibyla novinka Hispanics – tvorové se španělským příjmením, nikoliv tedy italským či portugalským. Rovněž výhody, privilegia, neplynou menšinám z Asie. Jejich pilní, pracovití příslušníci se jich však nedomáhají.

          Jedním z mých nejlepších studentů byl běloch s nepatrným cizím přízvukem, přistěhovalec z uruquayského Montevidea, syn advokáta. Rozhodně nešlo o rodinu  chudobnou, osudem postiženou, ale to jméno! Carlos MARTINEZ. Na konci písmeno Z. A jsme u toho, krajane Martínku. Být přijat na některou z prestižních, takzvaných Ivy League škol („břečtanová liga“) je výkon, k němuž se sluší pogratulovat. V tomto případě Mohamed nemusel s prosíkem k hoře, hora se sama ozvala. Děkanáty k nám na oddělení telefonovaly, žadoníce, abychom Carlose přesvědčili, aby se uráčil jít právě k nim. A když vyhovíme, příslušná vděčná škola se bude revanžovat přijetím jiného z našich graduantů, který by za normálních okolností šanci neměl.

          Z Harvardu, univerzity té nejprestižnější , Carlos obdržel dopis: nikoliv produkt word-processoru či výtvor sekretářky, ale psáno rukou děkanova náměstka. Příjemce mi dal text k dispozici, tady je:

     Law School of Harvard University
Assistant Dean
Admission Office

          Že oni, škola nejproslulejší, se mohou hodně učit od něho. To vše způsobilo jedno písmeno.

-   -   -

          Bělošská většina neprojevuje nadšení při aplikaci této reverse discrimination – diskriminace na ruby, ve vlastních řadách.V Bostonu došlo k propuštění jedenácti set učitelů bělochů a současnému přijetí dalších učitelů černochů. Odborový svaz podal žalobu a prohrál u všech instancí včetně Nejvyššího soudu ve Washingtonu.

          Prohráli hasiči v Detroitu a hlídači vězňů v New Yorku. Při zkouškách na povýšení na kapitána jen polovina černochů a Martinezů uspěla, v porovnání s výkony Martínků. To ovšem byl malér, neboť podle zásadního rozhodnutí federálního soudu kdykoliv dojde k takto odlišným výsledkům, příčinu nutno najít v diskriminaci, rasistické šalbě examinátora, v ničem jiném.

          Přednostní přijímání do škol, do zaměstnání, povyšování, kroky to třeba chvalitebné, ale nikoli v souladu s ústavou. Ta ve svém 14.dodatku vyžaduje posuzování jedince bez ohledu na rasu, pohlaví, etnický původ, náboženství, zda jsme pihatí či strakatí. Politicky korektní modernizátoři takto likvidují rovnost příležitosti a domáhají se rovnosti výsledku. Individuální výtečnost, úsilí o dosažení takové výtečnosti, je nutno principiálně v rámci pokroku zavrhnout. Má to tedy znamenat, že všichni budeme zpívat s Pavarottim v Metropolitní opeře? Když už rasový klíč, proč ne též v boxingu a basketballu, téměř výlučné to doméně černochů? Ano, proč k dlouhánům nepřídělit kvotu mrňavých Vietnamců?

          Kladná akce škodí i těm, k jejichž prospěchu byla vymyšlena. Vždyť připravila ty zvýhodněné o příležitost, aby soutěžili s neznevýhodněnými jako rovní s rovnými. Pocitem viny vlastní rasy posedlí reformátoři tu vycházejí z premisy o podřadnosti černochů, s nimiž se musí zacházet šetrněji, shovívavěji, že na ně nelze uplatňovat stejný metr jako na většinu společnosti. Příhodný anglický výraz pro tento postoj je paternalistic, patronizing. Vychází z předpokladu, že výkonnost menšinového ducha je – inu, menšinová, jinačí než naše, takže bouřlivě tleskáme i takovým jejich výkonům, za něž bychom našince vypískali. Když se pak předpokládá menší výkon od minorit, zvýhodněných vládním dekretem a ujištěných federálními rozsudky, trpí tím každý její příslušník, který docílil svůj výkon jen svou zásluhou. Nevěří se mu, je devalvován.

          Nepřekvapuje, když neuspěšní kandidáti na přijetí ke studiu, do zaměstnání či povýšení  se domáhají rasové překlasifikace – že nejsou běloši, ale černoši či Hispánci, že nejsou Martínkové, ale Martinezové. V Severní Karolině takto uspěl a tím i nárok na privilegia Kladné Akce získal člověk tvrzením, že je z jedné šestnáctinky Indián z kmene Cherokee.

          Historie se nám vrací s dost perverzním dopadem. V minulých dobách tuhé segregace platilo pravidlo, že pouhá kapka černošské krve vylučovala dotyčného z bělošského společenství. A teď se uplatňuje opačná, politicky výhodná praxe. Například někdejší prezident Carter měl ve svém kabinetu ministryni jménem tuším že Harris. Ta opakovaně zdůrazňovala svou menšinovou identitu, leč marně jsem se rozhlížel po jejím černošství. Však důraz na údajně otrockém původu, ztotožnění s utrpením předků, morální trumf to k nepřebití.

          Počet míšenců v Americe jde do mnoha milionů. (Však to mám i ve vlastní rodině.) Golfový šampion Tiger Woods, syn thajské matky, je důkladně rasově promíchán, k čemuž se hlásí a k nelibosti černošských předáků odmítá zdůrazňovat své černošství. Na právě proběhnuvším nominujícím sjezdu Demokratické strany v Bostonu na podiu mezi vybranými řečníky zazářil politik ze státu Illinois, nynější kandidát do senátu ve Washingtonu, sympaticky inteligentně se vyjadřující muž, téměř ještě mladík (42 roků) jménem Barack Obama, absolvent jak Kolumbijské, tak Harvardovy univerzity. A s megatonáží mediální publicity o jeho černošství - syn Afričana z Keni, údajně pasáka skotu.

          Fakt bělošství jeho matky původem z Kansasu jaksi pomíjen. Barack Obama se narodil na Havajských ostrovech, kde se jeho rodiče seznámili za studií na tamější univerzitě. Údajný keňský honák dobytka tam usiloval o získání doktorátu v ekonomii. Syn svého otce v životě viděl jen jednou, když mu bylo deset roků. Byl výlučně vychován svou bělošskou matkou a neméně bělošskými prarodiči. Leč podle politicky kýženého mustru je prezentován jako dokonalý černoch. (Ne však jeho vlastními slovy.“Jsem černoch, jsem běloch a mám sestru, která je z poloviny Indonésanka,“ říká.)

          Rovněž není jeden z těch, kteří všechny značné nedostatky černošské mládeže – rekordní kriminalitu a neméně rekordní rozmnožování, nezaměstnanost, bídné výsledky ve vzdělání, vzdor poskytovaným preferencím Affirmative Action – šmahem svádějí na  bělošský establišment.

          Stoprocentní autentický černoch, hollywoodská hvězda Bill Cosby, před několika týdny se ozval otevřenou kritikou do vlastních řad, o vysokém procentu dětí, vyrůstajících bez otce, o problémech, o nichž zejména většinová společnost raději mlčí, z obavy nařčení z rasismu. Proti poctivému odvážnému Cosbymu se nejhlasitěji ozvali ultrapokrokoví běloští liberálové. Mimořádně se rozvřeštěla (v The New York Times, 8.7.2004) publicistka Barbara Ehrenreichová, s odkazem na sociologa Michaela Malese, tvrdícího, že černošská mládež si počíná “úžasně dobře” (amazingly well), že si zaslouží respekt a nikoliv tantrums (výraz pro vzteklounské počínání nezvládnutelných parchantů). Ehrenreichová zatratila Cosbyho kritiku jako “ranting” (tirády), jako “menace” (hrozbu, nebezpečí). <

          Příjemně však překvapil tento solidně liberální zdroj NYT otištěním řady dopisů, zcela podporujících Cosbyho kritiku povážlivě nedostatečného výchovného prostředí v černošských rodinách a úpadek zájmu o vzdělání – přece té nejsprávnější cesty, jak uniknout chudobě. Tímto tématem se v podrobném článku Breaking the Silence čili “Konec mlčení” (NYT, 1.8.2004) zabývá černošský profesor Henry Louis Gates Jr.: že se zapomíná na tradiční hodnoty, snahou vyniknout ve škole se opovrhuje. Jsme teď na tom hůř než za segregace, pouze polovina černošské mládeže dokončí povinnou školní docházku, víc než polovina děvčat zatím otěhotní, a jejich počet je pětkrát větší v rodinách bez otce. “Jsou to snad bílí rasisté, kteří nutí černé teenagery nedokončit školu a otěhotnět?” ptá se profesor. Ideálem mladých je okamžitě zbohatnout v profesionálním sportu či v entertainment. Jenže to se všeho všudy povede 1.400 štastlivcům v basketballu, baseballu a footballu dohromady. I kardiologů ve vlastních řadách je víc. V Americe se uplatňuje na 31.000 černošských lékařů a 33.000 právníků. 

          Konec to hlášení o trvajícím dopadu pigmentace. V dřívějších dobách značně zdůrazňovaný cíl barvoslepé společnosti se již příliš neslyší.