Ne že by si tito tuze pilní hlodavci stěžovali na lidské pokolení, ale je tomu naopak. Hned úvodu se přiznám, že říše zvířat mi příliš neimponuje. Národních parků v Africe jsem projel celou řadu, což pak vedlo k otázce: kolik zeber v jednom odpoledni je mi třeba ke štěstí? Jen málokrát jsem se posadil na koně, který se pak téměř úspěšně pokusil mě vyhodit ze sedla. Krkolomně se mnou pádil, takže jsem dal přednost poklidnému, téměř majestátnímu pohybu na hřbetu slona ve Srí Lance. V pořádném nebezpečí jsem vlastně byl jen jednou, když na fidžijském ostrově Viti Levu jsem se dotkl tuze jedovaté ryby jménem stone fish, která doopravdy vypadala jako kámen, leč s potencí zásahu kobry. Obtížně jsem se z této zkušenosti vylízal a později, v Indii, tuze opatrně našlapoval při setkáních s autentickou kobrou a podobně jedovatými potvorami.

          A navíc jsem částečný neurotik, který nesnáší štěkání psů. Němí, bezhlasní voříškové mi nevadí. Běsnící psiska mě dokonce přiměla ke koupi druhého domu v přírodě,s vlastním lesem, kam se příležitostně uchyluji. Jenže tam mi lahodný klid narušují zvuky jiné zvířeny – šakalů, něčeho takového.

          K našemu univerzitnímu campusu patří několik set hektarů lesů, přírody, jíž se vytrvale říká, že je panenská. Občas tam bloudím a snažím přemýšlet. Jednou jsem se tam potkal s převážně mlčenlivým medvědem, či spíš medvídkem. Tedy žádný King Kong, který ztopořen by se zlověstně bušil do plecí. Plaše jsme si jeden druhého prohlídli a pak se vzájemně odporoučeli. Od té doby se tam setkávám s rostoucí spouští, kterou působí Castor canadensis, neúnavný pilňáček, ničitel, ekologický prznitel. Peň o průměru patnácti centimetrů prohryže a skolí za patnáct minut. Pokud musejí stále hryzat, proč si své choutky neukájejí na obětech, jimi již skolených?

          Týdeník Time (28.3.2004) tvrdí, že s výjimkou nás lidských tvorů největší zásahy do životního prostředí činí právě bobři. Žili a zaplavili  severoamerické pláně dávno před příchodem člověka. Na rozdíl od něj, stráví 80 procent života ve vodě, stále v úsilí vytvářet hráze, přehrady, mít té vody stále víc. Což nám, tvorům nikoliv převážně akvatickým, vyhovuje méně. Docházelo tedy ke konfliktu a lovci kožežiny se činili. Místy se bobří kožky dokonce staly přijatelnou měnovou jednotkou.

          Před zhruba padesáti lety většina amerických států se přestala o tyto záležitosti zajímat a bylo pak na jednotlivých majetnících půdy, jak zareagují. Pokrokový stát Massachusetts, který teď jako první legalizoval manželství homosexuálů a lesbiček, v roce 1996 zakázal kladení pastí, s výsledkem, že bobří populace se od té doby ztrojnásobila. V Severní Karolině jich už mají půl milionu a v kanadské Manitobě dvakrát tolik. Od státu Maine po Aljašku, od pobřeží k pobřeží, zaznamenána je exploze těchto neunavitelných budovatelů. Ti se stávají strůjci záplav, ba i vykolejení vlaků.

          Zasáhli i hlavní město Washington, kde přehryzáním třešňových sadů ohrozili konání každoročního Cherry Blossom Festival.

          Majetníci lánů s perspektivou proměny v močály brání své stromy ochranným písečným nátěrem, odrazujícím hlodavce. Jenže tahle procedura stojí dost peněz. Ještě dražší jsou soukromí experti, vybavení příslušnou státní licencí. Pokusy zbavovat se bobřích hrází dynamitem se příliš nedaří a stejně tak ve státě Mississippi neuspěl pokus pověřit řešením hladové aligátory.

          České republice takové svízele nehrozí. Zato má jiné starosti.