Jen zřídka lze potkat evropského intelektuála, který by se o počínání Ameriky nevyjadřoval s mravním rozhořčením a na kvality jejího ducha nereagoval úsměšky. Za návštěv v rodné zemi slyším pohrdání a v nejlepším případě politování a podiv, že život mrhám mezi tak prázdnými nekulturními tvory a proč jsem toho ještě nenechal.

          Ejhle, tak primitivní národ, bez kořenů jednoho zřetelného kmene, bez tradice feudální přihrblosti, jen ono demokratické plebejství, pouhá 4 procenta světové  populace, a  rok co rok posbírá většinu Nobelových cen. „To přece byli vesměs Evropané nebo aspoň potomci přistěhovalců!“ zpravidla odpoví typický evropský znalec Ameriky, aniž by se obtěžoval námitkou, že národ vytvořený z takového materiálu, nezřídka zdroj mnohé závisti a nenávisti, by pak tolik zprimitivněl. V červnu 2003, zrovna za svého pobytu v Praze, tisk uveřejnil hodnocení nejprestižnějších univerzit světa  a vítězná desítka vypadala takto: 1.Harvard (USA); 2.Stanford (USA); 3.Caltech (USA); 4.Berkeley (USA); 5. Cambridge (Velka Británie); 6.MIT (USA); 7.Princeton (USA); 8.Yale (USA); 9. Oxford (Velká Británie); 10. Columbia (USA). S dvěma výjimkami samí ti amerikánští zabedněnci a nikde v dohledu věhlasné starobylé instituce – Sorbonna, Bologna, Heidelberg či naše stověžatá Praha.

          Leckoho z českých a zejména moravských vlastenců aby potěšila informace, že Harvard, tato teď absolutní globální jednička, kdysi dávno nabídla funkci rektora Janu Amosi Komenskému a on nepřijal (od té doby již neopakovaná pocta do našich řad). S někdejšími zásluhami přežívá nezasloužená prestiž, jež mi osobně byla k prospěchu. Jakožto majitel doktorátu ze staroslavného Karlova učení (nar.1348) jsem byl se zájmem přijat k zopakování studia v New Yorku na Kolumbijské univerzitě, nyní na 10.místě vítězné desítky, učilišti historickém, měřeno-li americkým metrem: založena před 250 lety (1754) jako kolej krále Jiřiho II., původních studentů deset. Tedy úplný benjamínek v porovnání s naší Karlovou univerzitou, která oslavovala své 600. výročí už v roce 1948, zrovna když se národ rozhodl budovat beztřídní společnost a tito budovatelé promptně vypudili rektora Engliše z úřadu a nám se na právnické fakultě dostalo vzdělání v podobě hanebně zpolitizovaného paskvilu. Však to byla doba plnotučného stalinismu a když jsme se potýkali s posledním semestrem, JVS, největší génius všech věků, se konečně projevil lidsky a vypustil svou černou duši, a v den promoce dorazila radostná zpráva o odhalení a odpravení zloducha Beriji. V New Yorku jsem však profesorskému blahořečení Karlovy univerzity mdle přikyvoval a nevyvracel bludnou, i v případě hodnocení vína nezcela platnou premisu, že věkem přibývá na kvalitě, a mohl se nadále holedbat pofidérní pověstí zásluh,  přivezených z rodné země.

          Američané hodnotili učiliště s vervou sportovních fanoušků, znalých statistik v baseballové lize, kdo kdy a jak vrhl balonkem nebo se do něj trefil. Divil jsem se takové vášni porovnávat školy nejen starší a mladší, víc známé, víc slavné, zda adresou v zářivé metropoli nebo v hodně vzdáleném zapadákově. Lokace, reputace,  výlohy, možnosti získání stipendia, kritéria pro přijetí žadatelů, vyhlídky uplatnění pro graduanty. Je to škola veřejná nebo soukromá, drahá či laciná (či aspoň méně drahá), lepší či horší. Což může existovat univerzita nedobrá, divil se příchozí u těchto břehů.

          Žádný tedy úřední příkaz zapsat se tu či onde, žádná umístěnka, ale břemeno rozhodování, vždy s tísnivým pocitem nejistoty, že finální rozhodnutí nebude to nejlepší. Zájemci o studia žádají o přijetí na několik škol najednou a pak si vyberou. S výjimkou privilegovaného přednostního zacházení v případech affirmative action, šance uspět na prestižních adresách bývá míň než desetiprocentní. (A takové přijetí se pokládá za velkou výhru v loterii. Fenomenálně nadaný syn mého kolegy byl nedávno přijat na Caltech - Califonia Institute of Technology - spolu se štědrým finančním zaopatřením, a on takovou poctu a peníze odmítl. Škola se tuze podivila, něco takového se jim dřív ještě nestalo.)

          Po získání amerického doktorátu se mi poštěstilo dostat kantorské místo v žírné Iowě, tisíc mil daleko. Čtyřletá Grinnell College, ta nejstarší na západ od Mississippi, pyšnící se graduanty  jako byli Harry Hopkins, jeden z nejbližších poradců Franklina D. Roosevelta, a též Gary Cooper, legendární hollywoodská hvězda. Žel, měl jsem to tam jen na jeden semestr a tedy se začal rozhlížet. Napsal jsem sedmdesát žádostí a nedostal ani jednu nabídku. Zmocňovalo se mě podezření, že pouhý fakt podání žádosti devalvuje šance žadatele – že kdyby za něco doopravdy stál, nebude se přece muset takto domáhat a naopak o něho budou projevovat zájem jiní. Trošku Catch 22 – jak může rozdmychat zájem osoba neznámá? (Ivanu Svitákovi pomohl Leonid Brežněv. Ten v odůvodnění bratrské internacionální pomoci v srpnu 1968 Svitáka několikrát jmenoval, zatratil ho jako jedovatou kontrarevoluční hlízu a tak měl zkázonosný ideologický diverzant o kýženou publicitu postaráno. Místo aby Mohamed šel k hoře, bylo tomu naopak. Aniž se sháněl po živobytí, dostal nabídku z rurálního campusu v severokalifornském městečku Chico, centru mandlových plantáží, kde si ho pak pěstovali jako celebritu a on dokonce uvažoval o založení vlastního nakladatelství jménem Chicoslovak Press.)

          Může pomoci slovo, doporučení známého, třeba i neznámého, což byl můj případ. Obdržel jsem totiž dopis z města Binghamtonu ve státě New Yorku, na půl cesty mezi New York City a Niagárskými vodopády. Tamější, do té doby mi zcela neznámá Harpur College projevila zájem. Odletěl jsem se tam představit, pohovor dopadl příznivě a tak jsem tedy začal a celou akademickou kariéru absolvoval v částečně slovanském městě. Začátkem dvacátého století se tam stěhovali zájemci, hodně z východní Moravy a západního Slovenska, za živobytím v továrně vyrábějící boty – i průkopník Baťa tam zavítal seznamovat se s metodami práce. Dodnes máme v telefonním seznamu nespočetně Nováků, čtyři Zápotocké, a jeden můj bývalý kolega se docela vážně jmenoval Stanley Motowidlo. Dvojité W.

          Prohlížím si letecký snímek campusu z roku 1958, toho mého zcela posledního, stráveného pod bolševiky – však hned v tom příštím se mi podařilo upláchnout. Všeho všudy tam stálo pět a půl budov v poněkud zalesněné pustině, 600 akrů včetně přírodní rezervace – nature preserve. Tedy doba, kdy Karlova univerzita již měla šest století tradice za sebou a stále ještě několik desetiletí bolševického temna před sebou.

          Ta naše školička započala v roce 1946 pro navracející se veterány z druhé světové války a v roce 1953 se stala součástí SUNY systému – State University of New York, dítě zejména Nelsona Rockefellera. Tento výtečný guvernér se pokusil konkurovat Kalifornii vytvořením státem financovaného systému vyššího vzdělání, dát tak příležitost co největšímu kruhu zájemců. Po skrovných začátcích, projekt se pořádně rozjel, má již přes padesát campusů, roztroušených po státě větším než Česká republika (122.310 versus 78.864 čtverečních kilometrů), s celkovým počtem něco kolem půl milionu studentů. Mezi učitelské kádry se podařilo přilákat řadu kapacit, ovšem ani Rockefeller, jakkoliv zámožný, a žádný z jeho nástupců v úřadě nedovedou zařídit, aby stát konkuroval Kalifornii v přitažlivosti jejího počasí, převážně modré oblohy, jíž se říká, že je blankytná a pomáhá přehlédnout nepříjemnosti v podobě početných požárů a občasného zemětřesení. Mezi těmito campusy se zejména zviditelnila čtyři univerzitní centra, na nichž lze získat doktorský klobouček v různých oborech a mezi nimi  nejúspěšnější je právě to naše v Bighamtonu.

          Čímž se oklikou dostávám zpět k onomu hodnocení, zařazování podle všemožných kritérií. Media se začala o Binghamtonu vyjadřovat jako o „crown jewel“-rodinném klenotu SUNY systému, že z převážného soustředění na undergraduate education (výchovy mládeže usilující o získání bakalářské hodnosti) již s víc než 500 členným kantorským sborem získalo celonárodní reputaci solidního vědeckého výzkumného centra. Tamější absolventi docilují stoprocentního přijetí na studium práv, z 80 procent se dostanou na medicinu. Většina – 55% -  obdrží aspoň částečnou finanční pomoc. Rovněž většina z nich absolvovala předchozí high school mezi deseti procenty nejlepších žáků. V celonárodních zkouškách SAT (Student Aptitude Test) dosahují 250 bodů – z možných 1600 – nad národním průměrem. „Binghamton Lures Talented Students with Low Tuition“ , s velkým titulkem oznámily The New York Times (19.11.1985), s podrobnostmi, že školné v té době bylo osmkrát nižší než na privátních školách. V roce 2003, SUNY-B obdrželo téměř 25.000 žádostí o přijetí a vyhovělo téměř polovině (44%) uchazečů – což se ani zdaleka nerovná oněm méně než 10 procentům na Harvardu, Yale či Princetonu, ale přece jenom prokazuje jakousi, náročnost v porovnání se skutečností, že 90 procent škol přijímá 90 procent zájemců.

          Dvě třetiny studentů jsou běloši, nejpočetnější menšinou jsou Asiaté (19%), těch s latinskými kořeny je 7%, černochů 5%, Indiánů (tzv.Native Americans) 1%. Cizinců je pouhých 300 z celkem 45 států, nejvíc z Indie, Číny a Koreje, též pár jedinců z končin jako je třeba Jemen či Tadžikistán. Binghamton nevyniká ve sportu, což bývá forte zejména v jižanských oblastech (americký fotbal, basketbal), a na Středním Západě. V Kalifornii značně kvete atletika a plavání, a u nás se spíš daří evropské kopané, jíž se tu, jak známo, říká soccer.

          Hodnocením škol podle všemožných kriterií se  zabývá řada publikací, též zdůrazňujících vyjádřený záměr slovy BEST BUY čili NEJVÝHODNĚJŠÍ  KOUPĚ, takovýto  přízemní, vulgárně materialistický aspekt, doporučení zájemcům zákazníkům, kam se obrátit za lácí a kvalitou. Kniha The Best Buys in College Education  uvádí náš Binghamton jako jedno z 22 nejlepších koupí mezi veřejnými univerzitami. U.S. News World Report, ve svém 16.výročním hodnocení „America´s Best Colleges“ uvádí Binghamton na 35.místě veřejných univerzit (kde o první místo na řebříčku se dělí kalifornská Berkeley a virginská univerzita v Charlotesville, jejíž pozoruhodné centrum campusu stvořil sám Thomas Jefferson). Lichotivě nás hodnotí ve svém 2004 vydání The Fiske Guide to Colleges, jakož i Kiplinger´s Personal Finance Magazine. Zdroj Money Guide to the Best College Buys in America nás v roce 1991 povýšil na sedmé místo tabulky a Money Magazine v roce 1994 dokonce na třetí místo, daleko výš nad ostatními větvemi košatého  SUNY stromu. Jak hodnotitelé vážili a přehazovali která z mnohých kriterií?

          Ohromila mě zpráva, kterou v lednu 2004 vydala London School of Economics and Political Science, hodnotící stav politologie podle rozsahu a obsahu publikací za posledních pět let. V celosvětovém poměřování více než 200 institucí zvítězila Kolumbijská univerzita, na druhém místě Harvard, třetí Stanford – a ten náš Binghamton se umístnil na 19.místě, spolu s nebetyčně proslulejším Oxfordem v Anglii a s Australian National University v hlavním městě Canberra. K nevíře.

          Notné opatrnosti aby si též vyžádalo ono totální hodnocení 500 univerzit světa. Institut vyššího vzdělání univerzity Jiao Tong v Šanghaji (www.sjtu.edu.cn;  www.jtu.org) . Proč zrovna tam, v někdejším nejradikálnější centru za Velké kulturní proletářské revoluce, se pustili do projektu tak náročného a mamutího rozsahu? Práce jim trvala dva roky, dokončili ji v roce 2003. Hodnotitelé připouštějí nemožnost precizního poměřování kvality a prestiže, obtíže s kvantifikací řady ukazatelů. Vycházeli z pěti kriterií: 1. Nobelovy ceny (fyzika, chemie, lékařství, ekonomie), jejichž přiznaná váha se však časem snižuje -  nelze se tedy pyšnit příliš starým peřím; 2. Přední, značně citovaní vědci v 21 oborech; 3. Průměrný počet publikací v Nature and Science v období 2000 – 2002; 4. Záznamy  jednak ve Science Citation Index a Social Science Citation Index  za stejné období; 5. Academic Performance per Faculty (www.usnews.com/usnews/edu/eduhome.htm), měřítko pramálo precizní a použité pouze pro americké a čínské instituce.

          Výsledky dosaženy tyto: Převládají učiliště s anglickým vyučovacím jazykem. V tabulce 100 nejlíp se umístnivších univerzit Evropa uspěla 31krát. Nejlepších výsledků docílili Britové (Cambridge, Oxford a dalších 7), Němci (5 – jako nejlepší Mnichov a po něm Heidelberg), tři školy ve Švýcarsku (Curych 2x; Basel) a  Holandsku (Utrecht, Leiden, Groningen), dvě ve Francii a Švédsku, po jedné v Norsku, Dánsku, Finsku, Belgii, Rakousku a Italii.

          Jinde ve světě se zdaleka nejlíp daří Japoncům (19.Tokio; 30.Kyoto; 53.Osaka) .

          Učiliště na jihoamerickém kontinentě již tradičně poskytují vyšší vzdělání problematické výše. Časté jsou stávky, studenti nezřídka vyrukují s revolučními požadavky před začátkem zkouškového období, k němuž pak nedojde. Africký kontinent na seznamu 500 reprezentuje pouze Jihoafrická republika (Kapské město a Witwatersrand v Johannesburgu).

          Zastoupena není ani jedna arabská země včetně těch nejbohatších a nelze se divit. Státy ať už s teokratickým režimem nebo sekulární diktaturou vedou v analfabetismu, mají ty nejhorší výsledky v přístupu k informacím (Information and Communication Technology) a ve vynaložených nákladech na vědecký výzkum: pouhých 0,4% výdajů všech arabských zemí dohromady (v porovnání s Izraelem, který tomu věnuje 2,35% čili víc než padesátkrát tolik). Minimální investice do vzdělání, vylučovat ženy a tak se ochudit o potenciál poloviny populace a navíc nezřídka mrhat potenciál mužské mládeže memorováním textu celého koránu – a výsledky pak jsou, jaké jsou.

          V separátním hodnocení pouze evropských učilišť nejlíp uspěli Britové (16), po nich Němci (10) a Holanďané (5). Následují čtyři školy ve Švédsku a Francii, tři ve Švýcarsku, dvě v Belgii, Dánsku a Itálii, a po jedné v Norsku, Finsku, Rakousku a Rusku. Tam se prosadila Moskevská státní univerzita (pořadí 32-52). Nedostalo se na ani jednu ze zemí bývalého tábora míru a socialismu. Z větších evropských zemí rovněž neuspělo Španělsko. Například jeho staroslavné učení v Salamance, kde v lavicích vysedával Cervantes, a náš Binghamton s ní řadu let udržoval výměnný studentský program, dopadlo až v poslední desetině hodnocení (451-500 místo).

          Z postkomunistických zemí se nejlíp umístnila maďarská univerzita v Szegedu (201-250), kdežto česká Karlova univerzita se belhá až ve skupině 301-350. Jistěže by se byla vyšvihla výš, dojít po sametovém listopadu k návratu renomovaných jmen z exilu. Kapacity jako třeba pražský rodák Jiří Klír, jeden ze zakladatelů oboru General Systems Theory, mnohonásobný autor a též bývalý prezident Society for General System Research. Některým se patrně nechtělo a zcela určitě by nebyli vítání u domácího prahu. Dočasně navrátivší se setkali se závistí a rovněž s obavou, aby se nestali konkurencí, tlačící se na pevně obsazené židle. (Však proto nepřekvapilo, že Josefu Škvoreckému čestný doktorát udělila brněnská univerzita a nikoliv jeho pražská alma mater. Ten by určitě po takové kariéře dychtil!)

          S nějakými statistickými údaji, které měly co společného s Karlovou univerzitou, jsem se před lety setkal. Týkalo se to výsledků zkoušek kandidátů na nostrifikaci jejich lékařského vzdělání. Pouze se pamatuji, že absolventi bratislavské univerzity měli lepší výsledky než jejich pražští kolegové.

          Snažil jsem se postřehnout známky čínské patriotické zaujatosti. Čínských škol je tam v nižší polovině tabulky vyjmenováno asi tucet, některé z nich z Hongkongu a tato šanghajská autorská Jiao Tong až v druhé nejnižší kategorii  (401-450).

          I když třeba neuspěje podezření z předpojatosti, lze však postřehnout jiné nedostatky tak pracného úsilí. Například ono mé učiliště v Binghamtonu, ve všemožných domácích tabulkách oceňované na prvním místě celého SUNY systému, se na rozdíl od méně úspěšných campusů vůbec nevyskytuje. Několikrát jsem se k zveřejněným údajům vrátil a nenalezl. Vypadli jsme jim.

          V českém tisku z června 2004 se vedle oné tabulky s desítkou nejprestižnějších univerzit světa objevila tabulka deseti českých nejžádanějších škol. Na prvním místě v počtu zájemců je Masarykova univerzita Brno, předčivší Karlovu univerzitu Praha. V té době jsem měl schůzku v Senátu a při té příležitosti zašel i do sněmovny, kde se zrovna projednával návrh o zřízení jihomoravské univerzity v Jihlavě. Aby se zřejmě na každý kraj dostalo. Názory pro a proti. S přibýváním škol a tím i nevyhnutelné problematiky, lze pak rovněž předpokládat používání všelijakých hodnotících tabulek a sváru o jejich užitečnosti.