Dnes již zesnulý pražský týdeník Reportér před tuctem let (čili 1992) uveřejnil „Můj neúspěšný pokus stát se estébáckým fízlem“ -- provokativně tak nazvané sdělení o zkušenosti s Václavem Králíkem, špionem profesionálem, s oficiální vizitkou prvního tajemníka mise ČSSR při OSN v New Yorku. Po fiasku vědeckého socialismu a rozkladu tábora míru, v bývalé Dederónii došlo k otevření archivů – kilometrů udavačských fasciklů, které STASI, tamější tajná policie, nashromáždila s pověstnou teutonskou pečlivostí. Nahlédnuvší veřejnost pak zažila mnohá nemilá překvapení o iniciativách manželů, udávajících jeden druhého, o dětech udávajících rodiče a též naopak.

          V naší sametové otčině se nikdo k takovému kroku neměl. Ale ani národ, zdá se, po odhalení takových tajemství příliš nedychtil. Řada lidí se mi dušovala, že vědět to nechtějí, špinit s něčím takovým se nebudou. Lepší nedotčené iluze než realistické zklamání. Já se ale tuze zajímal zvědět o jedovatých iniciativách kamarádů, kdo se jak přičinil o mé přidělení k jednotkám Černých baronů, ověřit si podrobnosti s provokatéry, které na mě soudruzi nasadili během mé milosrdně krátké kariéry okresního soudce v českém pohraničí.

          A co stát měl za lubem po mém úspěšném ilegálním vykličkování ze země, když jsem “zradil v plné nahotě“-- téměř to poetickými slovy estébáka Buřiče, který se mému bratrovi zaručoval, že budu lapen, zpět si mě přivlečou a přísný, leč spravedlivý trest mě nemine. Kolik takové snahy se tehdy vyvinulo, to mě také zajímalo.

          Po značně dlouhém váhání, sametový stát se rozhoupal a vydal zákon č.140/1996 o zpřístupnění svazků bývalé Státní bezpečnosti. Svazky údajně vedla StB na podezřelé osoby (PO) a nepřátelské osoby (NO). Osoba oprávněná si mohla podat žádost o zveřejnění šest měsíců po 1.prosinci 1996, když zákon nabyl účinnosti. Což jsem hned (1.června 1997) učinil.

          Do Prahy na Ministerstvo vnitra jsem odeslal kopii rodného listu, doklad o někdejším státním občanství, notářsky ověřeno -- což ovšem nestačilo, další tedy papírů shánění a dodávání, jak zřejmě nelze jinak.

          V říjnu 1997 jsem obdržel odpověd: „K Vaší osobě je Ministerstvem vnitra evidován osobní svazek, který však již není v současné době k dispozici, neboť byl v minulosti zničen.“ Registrační číslo 20059, datum registrace 02.11.1976, krycí jméno „Obchodník III“ – dost tedy nepatřičné krytí. Datum zničení: jen tečky, prázdný prostor.

          Takže jsem namydlen. Co se pokusit o nahlédnutí do tvrze méně než regulérní cestou? Právě to jsem učinil kontaktem na známého, který vysedával v komisi vyšetřující komunistické zločiny (dřív než po opakované zkušenosti o nezájmu cokoliv užitečného vyšetřit, dalšího tam vysedávání zanechal). Dotyčný v mém případě zjistil, že StB na mě založila sedm svazků, z nichž šest bylo buď zničeno nebo odklizeno neznámými osobami neznámo kam. Sedmý svazek vytvořila rozvědka, z něhož ochotný všetečný přítel se ledacos zajímavého dozvěděl.

          Jenže tehdy se na svazek rozvědky odtajnění nevztahovalo. Načež uplynulo pět let a zřejmě došlo ke změně, neboť v roce 2002 se mi stát znovu ozval: „Sděluji, že k Vaší osobě je Ministerstvem vnitra evidován a archivován osobní svazek, který Vám bude na základě tohoto zákona zpřístupněn.“

          Znovu jsem tedy zažádal a potřebné (nepotřebné) papíry předložil. Dopis MV odeslaný letecky doporučeně 27.června 2002 dorazil do USA 29.července, s vyrozuměním, že přesně ten den se mi umožňuje v Pardubicicích do mého svazku nahlédnout. Ejhle, Kafkův Zámek, řekl jsem si a e-mailem zareagoval s vysvětlením,že ono předmětné odpoledne se nemohu dostavit na opačný břeh Atlantiku a ještě dál.

          Přišla ale promptní ochotná odpověď -- podepsán Ing.Václav Slejška, MVCRP Pardubice -- že to nevadí, uskuteční se to někdy příště, až zas přijedu do ČR, ať den předem jim zavolám.

          Dle oficiální zprávy (kterou jsem opsal z Lidových novin, 29.8.1997), od 1.září 1997 je zpřístupněno zvláštní pracoviště Sekce ochrany utajovaných skutečností a spisové služby Ministerstva vnitra. Svazků je zachováno 60.000, žádostí prozatím podáno 10.000, zpracováno jich je 3.000, u 410 zjištěna existence svazku, z toho 140 skartováno či zničeno, takže k nahlédnutí jich je jen 270.

          Předpokládá se, že denně bude moci do svazků nahlédnout 20 žadatelů. Prozatím jich denně přijde 7 – tedy třetina kapacity. V provozu tohle bude asi šest let. Mohl jsem se tedy dostavit až po předpokládaném vypršení tohoto termínu.

          Proč Pardubice -- město proslulé perníkem a posléze i třaskavinami, teroristy oblíbeným semtexem, z nedalekého sousedství? Rozhodně nedošlo k vybrání takové adresy se záměrem rozproudit co největší zájem veřejnosti.

          Pravděpodobnější byl předpoklad, že lokace spíš odradí. Neodrazen, na Florenci jsem si ověřil, že neexistuje přímé autobusové spojení z Prahy, nutno přesedat v Hradci Králové. Vlak ale jede přímo. Na nádraží bylo k dispozici taxi, to mě dost dlouze vezlo do předměstí. Anonymní budova, zvonek, vpuštěn dovnitř, tam mně bylo potěšením jednat s dvěma příjemnými dámami.

          Jedna mě odvedla do místnosti s aspoň deseti stoly, na každém z nich počítač. Vložila do něj disketu a poskytla instrukce, jak s aparátem zacházet. Budu chtít udělat kopie -- pět korun za stránku?

          Ano, ovšem. Což znamenalo, že ona dobrá duše musela na 115 stran dát 115krát razítko „Zrušen stupeň utajení“ a připojit stejné množství svých podpisů. Tuze jsem se jí omlouval za způsobení takové nepříjemnosti.

          A pustil se do seznamování. Jako první podivnost, o níž jsem už slyšel od dřívějších návštěvníků Pardubic, bylo občasné začerňování v textu. Tahle snaha totiž nedávala smysl: napsáno, že můj otec vlastnil… a začerněno, že to byla autodílna. Uvedena existence mého bratra a odstraněn rok jeho narození. Zmíněn můj pražský spolužák na univerzitě, leč začerněno, že šlo o univerzitu Karlovu.

          Na mé fotografii dlí černá páska přes oči. Všechna jména v textu jsou uvedena velkými písmeny, včetně mého. Mnohde bylo místo pro jméno jen vytečkováno a jakási ruka připsala velké U. Kromě razítka PŘÍSNĚ TAJNÉ na několika stránkách vyšlehl rukou připsaný BLESK, což ovšem nevyvolávalo asociaci na nynější nejpopulárnější bulvár, ale spíš na americkou zkratku ASAP -- as soon as possible – fofrem, co nejrychleji.

          V textu se vyskytovaly nepřesnosti, s nimiž se ovšem dalo počítat. Tedy profesor Bušek nikoliv Václav, ale Vratislav, nebyl jsem svědkem na jeho svatbě, ale on na mé svatbě. Moje manželka není Japonka a na rozdíl ode mně si nepotrpí na alkohol. Porodila syna a nikoliv dceru. Z Egypta mi nepsal Pavel Šmok, ale Ladislav Smoček. Takovéto tedy mouchy.

          Estébácký žargon, komunikace v podivné češtině, například s použitím výrazu „podstava“ – snad kágébácký rusismus: „Americké podstavy byly tvořeny s dlouhodobou perspektivou, byly jemně dělány a také nám dávaly efektivní informace.“ Takto doslova. Tato „podstava“ se vyskytuje několikrát a třeba se tím myslí proniknutí nepřátelské rozvědky do vlastních řad. (Například obava podepsaná šifrou HB, psaná slovensky: „Vychádzajúc z vášho záznamu, je tu dosťnebezpečných momentov, které možu svedčiť o podstavě.“) Také několikrát je použito substantivum „proval“, jímž se asi míní „odhalení“. (Týž Slovák se v jiné souvislosti strachuje: „Vzhladom na minulosť Ulča, vyžaduje sa velmi obozretné jednanie s ním, aby nedošlo k provalu.“)
Matku češtinu též obohacuje výraz „fotokamufl“. (Měl jsem být skrytě fotografován se záměrem kompromitace a nějak se jim to zhatilo.)
„Nedoporučujeme tudíž násilné unikání.“ Unikání?
Navržena mi „obstávka“ korespondence, čímž pak vznikl „záchyt.“

(„Vyhodnocení každého záchytu PK zasílejte k našemu č.j….“) „Záchyty -- dopisy a pohlednice – zasílejte v originále, rozlepené na I.správu MV, 47 – správu. B-2. odbor, 1.odd., mjr.Soukal, linka 6561.“

          A nám vzniká dost věrohodný dojem o nepříliš užitečném, racionálním využívání zdrojů, jak tato velikánská organizace si počínala. Lapala , otvírala, fotografovala, do spisu zakládala a vyhodnocovala nejen dopisy mé, ale třeba i korespondenci mé švagrové s její sestrou, kterou já vůbec neznal. Kvůli mě došlo k blokaci korespondence lidí mně neznámých. Estébáci se obtěžovali s kopiemi většího množství fotografií našeho tehdy ani ne jednoročního potomka. Několikrát se tak do spisu dostal i cirkusový panák Bozo – co asi ten měl za lubem?
V mém svazku se též ocitl Záznam číslo 51, zaslaný na 1.správu FMV, který poslal operativní pracovník Vaňásek, získal ho od agenta Rejži, že „Pramen hovořil s Boženou Nesvedovou, která má syna Jaroslava Neduhu v Rakousku a že byla za ním na návštěvě.
Při této příležitosti Nesvedová pramenu sdělila, že její syn Jaroslav Neduha se snaží získat místo v Hlasu Ameriky.“ Zpráva detajlně pokračuje, podepsal ji Náčelník 1.odd. 1c odboru kpt. Kříž Václav, a vůbec nemá nic společného s mou osobou.
O mrhání zdroji nás přesvědčí nahlédnutí na způsob komunikace uvnitř estébáckého včelína. Jak lze trávit úřední dobu příděláváním zbytečné práce. Biografické vyhodnocení pro Ministerstvo vnitra 1.správa-B, 2.odbor, podepsané Náčelníkem oblastního odboru 1.SMV (pplk.Čech) se objeví ještě jednou, doslova přeložené do slovenštiny, podpis nečitelný (snad Macháček. Za správnosť výpisu: Zelenaj). Náčelník 4.odboru správy „A“ (pplk.Chládek) píše 2.odboru správy „B“ k rukám s.Zelenaje. Několikrát opakovaná žádost (vždy Bleskem, tolik se metaly) o provádění lustrace v evidencích I.SMV, SEO, ZS, GŠ, MNO, FSPV, FKÚ, ÚOE, T.S-SNB. U toho se vyžadoval čitelný podpis jednak pracovníka, jednak náčelníka – a ty všechny vždy nečitelné. S jednou výjimkou a tou byl zcela zřetelný náčelník jménem Lahoda.
Teď budeme pokračovat, od povšechného hodnocení svazku se podíváme do terénu, co a jak.