Již nežijí žádné významné osobnosti, které se přičinily o směr, jímž se Čína v roce 1911 vydala po rozkladu svého mdlého imperia. Jako zcela poslední se na věčnost v roce 2003 ve věku 105 let odebrala Soong Mei-ling –„květina zhotovená z ocele“, vdova generalisima Čankajška. Z významné rodiny (její sestra byla manželkou Sunjatsena, první hlavy čínské republiky), žena značně inteligentnější a ve světě též vlivnější než její komunisty ze země vypuzený manžel. Absolventka prestižní Wellesley College (rovněž to alma mater Hillary Clintonové), vdova strávila posledních třicet let života v New Yorku.

          Vraťme se do historického, snadno pamatovatelného roku 1989, však přesně dvě století od pádu Bastily, když se ledy hnuly v Evropě a rozpadlo se něco neméně shnilého. 
Toho roku přijela do Číny na oficiální návštěvu tchaiwanská ministryně financí s krásným jménem Shirley Kuo. Přijela v květnu, na náměstí Nebeského míru měla možnost spatřit portrét Sunjatsena, ale ani jednoho Marxe, Engelse, Lenina, či dokonce Stalina.

          V tomtéž květnu končil jarní semestr, dopřednášel jsem kurs Politics in China, když už v tom našem učebním předmětu leccos probíhalo  -- jednak úplné novoty, jednak pokračování v tradici. Však uvažme tuto kontinuitu: již v dávných dobách poctivý úředník, ctnostný funcionář, spáchal sebevraždu na protest proti počínání nehodného vládce. Teď v Pekingu studenti drželi hladovku, rozhodnuti setrvat až do přetrpkého konce.

          Napřed začali demonstrovat studenti nižších ročníků. Vyšší ročníky, zejména kandidáti před promocí se distancovali a místo na principy se zejména soustřeďovali na získání dobré umístěnky. Jenže za pár týdnů se připojily i profesorské sbory, též vzdělanci mimo univerzity a -- důležité, důležité -- pracovníci ve sdělovacích prostředcích, příliš již zfrustrovaných dlouhodobou nadiktovanou rolí režimových kašpárků.

          Teď pozor,  následuje přímo čítankový příklad pokusu o funkcionářskou manipulaci. Tak jako v Polsku mínil Gomulka popudit dělníky proti studentům a jak se o přízeň údajně ohrožených dělníků lísali Antonín Novotný i Milouš Jakeš před konečným pádem, se stejným fíglem vyrukovali čínští soudruzi: co že je těžce pracujícím proletářům do toho, přece by nenaletěli privilegované mládeži -- tato struna průhledné primitivní závisti a třídní zášti naladěna co nejhlouběji. Jenže melodie nezabrala a v Pekingu se pracující masy připojily na správnou stranu. Neosvítil je svatý Duch demokracie, ale nežili ve vzduchoprázdnu, viděli rozdíl mezi propagandou a realitou, nakupovali v obchodech, kde se na ně šklebila pětadvacentní i víceprocentní inflace, a všude kolem sebe viděli korupci partajní hierarchie.

          To teda byl případ hlavního města. Demonstrace proskočily i do jiných center – nedaleký Tchien-ťin, vzdálenější Nanking, Šanghaj (tam zvlášť), průmyslový Wuhan, i do Kantonu, který tradičně projevoval spíš zájem o byznys než o politiku. Rostla euforie a odvaha účastníků, projevivších překvapivou komunikační schopnost. Brzy dali do provozu spojení s univerzitami ve všech provinciích, výtečně se rozjel kontakt (telefonáty, telexy, faxy) s kolegy studujícími v zahraničí. Těch jsme v té době v USA už měli víc než čtyřicet tisíc.

          Hodně pomohl zahraničních rozhlas (BBC a Hlas Ameriky zejména). Překvapení tak doputovalo do našich západních domácností v mnoha podobách: kolik že těch mladých lidí mluví dobře anglicky, co od života chtějí, jak si asi představují demokratickou správu věcí. Mnoho rasistických klišé o žlutých brabencích, spokojených s hrstí rýže, doufejme že rozdrceno.

          Zahraniční rozhlas byl pro mnohé tam na místě dramatu jediným zdrojem informací. Vyprávěla mi naše studentka, jedna z účastnic výměnného programu, který jsem v Pekingu obtížně pomáhal vyjednávat: „Byli jsme naprosto odříznuti. Věděli jsme, že se střílí, ale do centra si nikdo netroufl. Jedině zahraniční rozhlas nám pomáhal se orientovat.“ Jiný svědek referoval o své izolaci v hotelu pár set metrů od Tchien-an-men, místa masakru, který ale viděl pouze v reportáži do New Yorku a pak z New Yorku vysílané americké televize.

          Vojácí též zdemolovali mnohametrovou sochu Svobody, studenty vystavěnou. Její budovatelé nevolali po svržení komunistické vlády, ale aby vláda činy dokazovala svá slova -- tedy pryč s nepotismem, korupcí, se škrcením lidských práv. A k tomu zpívali Internacionálu. (Tak česká mládež spontánně nezpívala v roce 1968 či někdy poté. Zato ale malovala pošetilá hesla „Lenine,  probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Probuzený Vladimír Iljič by přece býval musel leninistu Leonida pochválit.)

          A smůla zapeklitá, zrovna když krize vrcholila, Gorbačov přijel na významnou stranickou a státnickou návštěvu,  a zásluhou panujícího pozdvižení se z precizního programu stala chaotická improvizace. Hostitelé ztratili tvář, přestali se ukazovat na veřejnosti, kde asi jsou? Jedna čínská paní povídala, mnoho čínských paní a pánů se rozjelo na toboganu šuškandy – že vládce Teng je v nemocnici s rakovinou prostaty, že umřel, že utekl do Ameriky. Západní experti se v televizi předháněli analýzami, jak že a proč že armáda proti lidu nezasáhne. Nepředpovídali však, co se pak stalo: střelba, mnohatisícový masakr, doslovné převálcování.

          Souhrn výpovědi svědka v hongkongských novinách: V sobotu odpoledne (3.června) jsme obdrželi telefonát, že v noci dojde k útoku. Měli jsme 23 pušek které jsme získali od vojáků. Poněvadž jsme se chtěli vyhnout krveprolití, zbraně jsme shromáždili a přímo pod portrétem Mao Ce-tunga jsme začali vyjednávat s důstojníkem, aby zbraně převzal. Ten nám ale oznámil, že má rozkaz je o nás nevzít. Jednání skončilo bezvýsledně, tedy jsme zbraně zničili, abychom se vyhnuli obvinění, že jsme zločinci plánující povstání. Tlampači jsme pak na náměstí oznamovali, že situace je velmi nebezpečná a že krveprolití je nevyhnutelné. Vzdor tomu asi padesát tisíc studentů a sto padesát tisíc spoluobčanů se rozhodlo zůstat na místě.  Následovaly velmi obtížné chvíle čekání. Ve čtyři hodiny ráno (neděle 4.června) světla na náměstí najednou zhasla a ozvaly se příkazy náměstí vyklidit. Než ale k  tomu mohlo dojít, vylétla série raket, náměstí bylo najednou v rudém světle a vojenské jednotky v plynových maskách se zbraněmi zaútočily. My jsme se drželi za ruce a zpívali Internacionálu. Kulomety spustily palbu, někteří též zahynuli pod koly obrněných vozů. V pět hodin ráno utekl každý, kdo jen mohl. Na náměstí leželo plno mrtvých a  zraněných. Ženy ze sebe trhaly kusy šatstva k ovázání krvácejících, že pak na nich téměř nic nezbylo. Vojsko zabránilo příjezdu ambulancí Červeného kříže.

          Jiní svědci potvrdili, že se střílelo i v okolních ulicích, do oken nikterak nezúčastněných lidí. Opakování historie? Krvavá neděle v lednu 1905 v Sankt Peterburgu, střelba do nebojovného procesí, vedeného popem Gaponem – výsledkem pak pád carského samoděržaví.

          Krvavá neděle v červnu 1989 byla daleko krvavější -- počet obětí se odhaduje na pět tisíc (správný počet se nikdy nezjistí -- vojáci mrtvoly odváželi a spěšně spalovali). Tak se stalo na místě Tchien-an-men, náměstí Nebeského míru. Míru nebožtíků.

          Na přepisování historie jsou ovšem komunisté machři. Zpravidla si ale dají chvilku na čas (například ze západních spojenců v druhé světové válce se okamžitě nestali úhlavní nepřátelé -- to až za pár měsíců). Čínští soudruzi si ale tentokrát s přepisem reality pořádně pospíšili. Národu a světu, který viděl fakta na obrazovkách, bez váhání oznámili orwelliánská nefakta. „Ani jeden student nebyl zabit!“ potvrdil armádní velitel. Připomeňme si tradiční váhu čínského slova: slovo, výrok, prohlášení, tím, že se vyřkne, vdechne se do něj život, získá tím svůj punc věrohodnosti či aspoň pravděpodobnosti.

          „Bylo to hrozné,“ četl můj čínský student z dopisu od rodičů.

          „Nic se tady nestalo – to je jen cizí propaganda,“ psali měsíc poté. V jejich případě ale spíš síla strachu než slova.

          V Praze v prosinci 1989, tedy již po kolapsu jakešovského nemohoucího absolutismu, čínské velvyslanectví oznámilo, že „verze o takzvaném masakru na náměstí Tchien-an-men jsou nepravdivé.“ Masakr nebyl, třeba ani náměstí nikdy nebylo.

          V televizním projevu předseda vlády Li Pcheng pochválil řezníky takto: „Soudruzi, musíte být vyčerpáni -- děkuji vám za tvrdě vykonanou práci.“ Vláda poskytla k věření informaci, že zahynulo tři sta vojáků, zabila je „hrstka špatných kontrarevolučních živlů.“ Pro zuby ozbrojení příslušníci pancéřové armády že se dali? Uspořádala se tryzna pro tyto jediné zabité. Zúčastnil se jí též náměstek ministra, jehož syn rovněž ztratil život. Syn studoval na univerzitě, co s ní máme družbu problematické kvality. Právě jsme tam měli poslat další skupinu zájemců. Už tam též dojela i ta roztomilá dívenka, jíž jsem napsal tak vřelé kádrové doporučení?

          Národ vyzván v udavačství, osmnáct telefonních linek dáno k dispozici. Udílení veřejných pochval udavačům. Zatýkání ve velkém. Záběry z rychlých procesů, tupení obviněných, popravy. Vůdce Teng, osmdesátiletí až devadesátiletí stařešinové, odění do maocentugovských blůz, se objevili ze záhrobí, aby jednali o budoucnosti víc než miliardového národa, jehož většině není vic než dvacet let. Masakrem se chlubiti. Fantómy, konspirace si vymýšleti. Tak jako v Praze normalizátoři předkládali báchorky, že všechny nepravosti dirigují zahraniční ideodiverzní centra, neboť místní pomýlený lid vlastními hlavami přece myslet nemůže, v Číně rozjeli totéž, jenže ve větším a se značnější intenzitou.

          A západní svět se divil, překvapen, zaskočen -- jak jen že ten Teng, velký reformátor, takhle hazardně míní ničit své jméno v historii. Pravda, Teng byl obětí čistky, dvou čistek, a jeho synovi za kulturní revoluce kulturní revolucionáři přerazili páteř. Jenže: poněvadž tatínek trpěl, proč by se mohl zasloužit o utrpení jiných? Což nejsou komunisté tvorové zvláštního typu? Kadára mučili v kobce jedni soudruzi (např.Farkaš), což ale mučenému nebránilo dát posléze popravit jiné soudruhy (např.Nagyho). Husák rovněž trpěl a pak se jiným značně nepříjemně revanžoval.

          Mrňavý dědouček Teng přece měl za sebou kariéru bezohledného sekerníka. Už v padesátých letech měl na starost čistky, posléze obětoval svého oblíbence Chu Jao-panga, totéž pak udělal nemenšímu oblíbenci Čao C-jangovi. V roce 1979 dal na patnáct roků zavřít statečného disidenta, s uspokojením, že svět na něj beztoho brzy zapomene.

          Žel,  je věru realistické spoléhat na krátkost paměti, zvlášť když amnésii podporují politické zájmy. Však čínským komunistům se prozatím promíjelo snadno všechno -- ať už porušování lidských práv doma, v případě Tibetu v hodně velkém. Je přece moderní -- chic -- koketovat z bezpečné dálky s nepříjemnostmi tyranií. Vlivný časopis Women´s Wear Daily uveřejnil zvláštní přílohu nové módy, střižené podle někdejších uniforem rudých gard, řádících za kulturní revoluce. Co tak střih esesácký, nebylo by libo?

          Hnutí pro demokracii, na němž se kromě studentů, proletářů, zemědělců, podíleli i byrokraté a mnozí členové vládnoucí strany, se dožilo sedmi týdnů. Je na nové generaci vůdců, aby přišla s odvahou zatratit oficiální verzi masakru. „Lži napsané inkoutem nemohou zastřít pravdu, napsanou krví,“ takto je citován levicový spisovatel Lu Xun z dřívějších dob.

          Přestárlí vůdci vyhráli bitvu a prohráli válku. Tehdy v noci 4.června komunistická strana podepsala svůj rozsudek smrti. Do ústavy země připsala záruky o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Třídnímu boji je odzvoněno, kapitalistům, vydřiduchům, brány strany otevřené. Strana do svých řad vítá novodobé milionáře, kterým garantuje práva jejich bohatství, ať už získaného prací svou nebo jiných nebo jinak. Politický pluralismus se ještě neuskutečnil, ale ten ekonomický, sociální a částečně už i kulturní v Číně již mají. Ovšem umožnit rozvoj hospodářských sil a přitom držet národ na krátké uzdě aby bylo zdrojem dilemat k nezvládnutí.

          Připomeňme si Napoleonovo varování o spícím gigantovi, jenž v zájmu ostatního světa nechť nadále raději pochrupává. Když se Čína pohne, dopad bývá ve světě značný a v domácím prostředí případně katastrofální. Například kampaň „Čtyři Ne“ -- vymýtit krysy, vrabce, mouchy a komáry -- vedla k hrůznému zmnožení housenek. Při uskutečňování šíleného nápadu s Velkým skokem vpřed (který kromě jiného způsobil hladomor a smrt desítek milionů lidí) došlo k denudaci terénu, likvidaci stromů, aby bylo čím topit v pecích při výrobě posléze bezcenného, nepoužitelného železa. 

          Nynější stranické vedení si počíná jinak. Podle vládních statistik, za posledních dvacet let se podařilo zmobilizovat 560 milionů občanů, vysázivších 42 miliard stromů. V Xinjiangu, západní provincii, se na dvou milionech akrech půdy podařilo vytvořit zelenou zeď proti postupující hanebné poušti. Jenže se nepodařilo odvrátit písečné bouře, jejichž počet se od šedesátých let zpětinásobil. Znemožňují výrobu jemné mechaniky a způsobují respirační potíže do velkých vzdáleností, až do Japonska.

          Čína s 1.3 miliardou obyvatelstva má k dispozici pouhých 7 procent orné půdy na této planetě. Jenže i tento malý podíl ujídá pokrok, modernizace prozatím k nezastavení.

          V zemi se teď uskutečňuje výstavba patnácti tisíc silničních projektů, přibyde 162.000 kilometrů silnic -- délka rovnající se vzdálenosti čtyřikrát podél rovníku přes celou zeměkouli. Přibývá továren, parkovišť, golfových hřišť. V roce 2003 Ministerstvo půdy a přírodních zdrojů vydalo zprávu o 178.000 případech takové ilegální akvizice. Nejvyšší předáci vyjádřili značné znepokojení nad poklesem zemědělské produkce. Farmářům, jejichž průměrná velikost obdělávané půdy je pouhý jeden hektar, se totiž pěstování obilí nevyplácí. Vládním cílem je získat z 95 procent soběstačnost obživy z vlastních zdrojů. Neutuchají výzvy k farmářům pěstovat víc rýže, obilí a kukuřice. Výnosnější je ale třeba česnek nebo sedlačení zanechat a zvolit ilegální odchod do měst, z nichž už sto má aspoň milion obyvatel.

          Rok co rok, čínská ekonomika roste o obdivuhodných sedm i víc procent. Započalo se s opatrnými tržními reformami koncem sedmdesátých let. V osmdesátých letech došlo k pootevření dveří západním firmám, vytváření „zvláštních ekonomických zón“ v pobřežních končinách -- v Šanghaji, Kantonu, Šenženu. (Toto nové město, necelou hodinku cesty z Hongkongu, se stalo světovým centrem oněch  counterfeit goods, padělaného tovaru slavných značek, k mání za pakatel.) Ženou se tam cizí investoři, investic již přibylo na 500 miliard dolarů a tak byl odstartován obrovský růst ekonomiky, té již údajně druhé největší po USA.  Čína do USA dováží víc než dvojnásobek zboží, přicházejícího z Německa. Japonský gigant Sony v Číně teď vyrábí víc produktů než ve vlastní zemi. I v České republice dost známý americký ekonom Jeffrey Sachs není ten jediný, kdo pokládá hospodářský vývoj Číny za nejznamenitější v dějinách: stovkám milionů lidí se již podařilo vymanit se z chudoby. Od roku 1978 objem národního produktu vzrostl čtyřikrát a počítá se s opakováním téhož růstu během příštích dvaceti let. Teď v 21.století se Číně podařilo získat členství ve WTO (World Trade Organization – Světová obchodní organizace) a s odstraňováním překážek pohybu zboží ekonomie získá, ale nadále se omezí vliv státu nad její kontrolou.

          Šanghaj, někdejší citatela přemnohých předkomunistických neřestí a pak i ultraradikálního komunistického řádění, se teď snaží znovudobýt svůj bývalý primát jako finanční centrum východní Asie. Rozsah současné výstavby je prý větší než ve zbytku světa dohromady -- k nevíře. Přibývá mrakodrapů, ten prozatím nejkolosálnější jménem Žin Mao dosahuje výše tisíc tři sta osmdesát stop. Město se snaží imitovat New York City, jednu z nejpilnějších křižovatek si tam dokonce přejmenovali na Times Square. Šanghaj rovněž drží primát v největším počtu elegantních krasavic.“Kdo byl Mao?“ zeptal se korespondent Yilu Zhao (The New York Times, 17.11.2002) své čtrnáctileté sestřenky a ona nevěděla, stejně jako žádná z jejích kamarádek. Velmi častým tématem je získání amerického vstupního víza. Domorodci čtou čínské překlady výtvorů autorky Danielle Steele a zbožňují dlouhána Qiao Dan, jinde ve světě známého jako Michael Jordan. Pro materialisticky stále víc posedlé Číňany, americký životní styl je symbolem, důkazem úspěchu, na odiv celému okolí. V centru Pekingu vzniklo kondominium s jménem Palm Springs. V severním předměstí se zrodila luxusní enkláva Orange County. Kalifornie = náš vzor.

          Nejkýženějším prestižním cílem se stalo vlastnictví automobilu, donedávna legálně nedosažitelného. Nyní se uskutečňuje prodej dvou milionů vozů ročně a toto množství nadále roste. V Pekingu jich přibyde třicet tisíc, měsíc co měsíc. Výsledkem jsou zácpy k nezvládnutí, definitivně pominula ona doba poklidného, bezhlučného pohybu tisícovek kolařů, tak jak jsem na předchozích stránkách velebil. Začátkem devadesátých let v Šanghaji přes sedmdesát procent pohybu obstaral bicykl. Teď podle sdělení tamějšího městského plánovacího úřadu to už je pouhých patnáct procent. Šanghajská městská administrativa teď dokonce zakázala, vypudila bicykly z největších avenid, přecpaných vozidly, ničícími vzduch k nedýchání. Výstavba předměstských multipanelákových čtvrtí pokračuje rekordním tempem a její obyvatelé dávají přednost vlastním autům před možnostmi hromadné dopravy. Jak dlouhé trvání bude mít taková sebedestruktivní móda? Vlastníci plechových miláčků si montují na kapotu symboly prestižnějších značek. Trojúhelník mercedesa na místní produkt, třeba i pýchu rolls royce na trabanta.

          Ford Motors právě oznámil investici jedné miliardy dolarů do tohoto nejvíc se rozmáhajícího trhu. Vznikne obrovská montážní hala v Nankingu, konkurovat s Hondou, s General Motors.  Největší poptávka je po Mercedesech a BMW. V Číně se už prodá víc vozů než v Německu a brzo se i stane tím třetím největším výrobcem na světě (1. USA, 2.Japonsko). Čína, zdroj všemožného zboží -- od hraček po nábytek -- má ambice se stát největším vývozcem automobilů. Její produkty jsou minimálně odlišitelné od svých zahraničních modelů. Honda montuje v Kantonu vozy značky Accord, totožné s těmi, co vznikají v Ohiu – ejhle, globalizace! Čínský kolos se stává nepříjemným konkurentem dosavadních subdodavatelů z Mexika, Thajska, Jižní Koreje a Filipín.

          Rozmach čínské ekonomiky, s obrovským rezervoárem bídně placené pracovní síly, existující v podmínkách, v nichž by se Dickens cítil jako doma, pohltí polovinu světové produkce cementu, téměř tolik i uhlí, čtvrtinu vší oceli, pětinu mědi. Taková poptávka vede k zvýšení světových cen požadovaných komodit, což ostatní svět stejně málo vítá, jako i skutečnost, že laciné čínské výrobky zahlcují zahraniční trhy a ničí celá domácí průmyslová odvětví jako například textilní výrobu.

          V jednom okamžiku lze Čínu považovat za velké konkurenční nebezpečí a v druhém okamžiku za užitečného partnera. Ohrožuje zaměstnanost mnohých v zahraničí a součastně je největším trhem s největšími příležitostmi.

          V roce 2003 Čína docílila přebytek 16 miliard dolarů v zahraničním obchodu (zatímco USA, s ekonomií osmkrát větší než ta čínská, zaznamenaly schodek 517 miliard dolarů). Ovšem laciný dovoz je k prospěchu spotřebitelů, a vlastně i k prospěchu celé americké ekonomie, která si tak může dovolit udržení nízké úrokové míry. Ekonomové se ale začínají strachovat, aby se to čínské hospodářství příliš nepřehřálo, aby nedošlo k ohrožení multimiliardových investic. Jak známo, jestliže mi někdo dluží pár dolarů, je to jeho problém; když jich však je přespříliš, stává se to problémem mým. A stabilita čínské ekonomie je v zájmu celého světa.

          Globální propojení: nejen mezinárodní terorismus, nespolehlivé dodávky oleje z arabských zemí, ale i čínský otesánek, nenasyta, ovlivňují růst cen, jak ucítí každý zákazník u české čerpací stanice. V roce 2003 dovoz ropy do ČLR vzrostl o 30 procent. Uzavírají se s smlouvy nejen s Kazachstánem a Ruskem, ale i s jihoamerickými státy a Kanadou. Uspokojovat požadavky energie v zemi, kde většina (24 z celkového počtu 31) provincií trpí jejím nedostatkem a udržet tempo dosavadního hospodářského rozmachu a vypořádat se potřebami energie je úkol nad úkoly. Připraveny jsou plány pro zhotovení sto nových zdrojů – dvaceti elektráren atomových, hydroelektrických projektů (s důkladným ekologickým dopadem) a těch nejpočetnějších -- dosud zdroj 75 procent vší energie – a těch nejšpinavějších, jejichž zdrojem je uhlí.

          V ani jednom velkém čínském městě jsem neviděl modrou oblohu -- všude jen šedivo a dost i smrduto. Čína, země klasifikovaná jako rozvojová, je vyňata z restrikcí kjótského protokolu a produkuje rekordní množství kysličníku uhličitého. Podle odhadu světové zdravotnické organizace (WHO – World Health Organization), maximálně jedna třetina čínských měst má k dispozici dýchatelný vzduch, který se jakžtakž vejde do mezinárodní normy. „Na co nám budou peníze, když nebudeme mít vzduch, který by se dal dýchat?“ leckdo se začíná ptát. Přibývá otázek,zda ti Číňané ve svém bažení po ekonomickém pokroku za každou cenu míní snad spáchat ekologickou sebevraždu. Což by se jim třeba mohlo podařit, pokud jejich ambicí zůstává též snaha zbavit se nepoměru v množství automobilů – 16 v Číně a 774 v USA na 1.000 obyvatel. Prozatím jich mají 10 milionů a jejich počet se bude zdvojnásobovat každé tři až čtyři roky.

          Krizová situace se též týká vody, nepominutelného zdroje. Měsíčník National Geographic uvádí (březen 2004) srovnávací údaje Číny a Spojených států, které míní dohnat a předehnat: rozloha území zhruba stejná, 4,4krát víc obyvatelstva, ale vody jen jedna čtvrtina. Jde o vodu nezáviděníhodné kvality. Víc než polovina obyvatelstva -- 700 milionů – se musí smířit s vodou kontaminovanou lidskými a zvířecími výkaly. Městské obyvatelstvo jich produkuje 200 miliard tun, z čehož 90 procent přímo pluje do vodních toků. Odborníci již zjistili neblahý dopad na růst rakoviny jater, žaludku a esofagu. Zmíněný zdroj uveřejnil fotografii z provincie Hebei: ruce popálené ponořením do vody. Však v Číně mi jeden návštěvník s vážnou tváří tvrdil, že při výměně filmu v kameře ten použitý mu v Šanghaji spadl do potoka a když se mu ho podařilo vylovit, film se v takové lázni svépomocí vyvolal.

          Ochrana životní prostředí se pokládá za hrozbu hospodářskému rozmachu. (Taktéž tomu s právy pracujících. V roce 2003, počet smrtelných důlních neštěstí byl 130krát častější než v USA.) „Tohle vidět Marx, ranila by ho mrtvice,“ citován je expert  z Akademie sociálních věd (NYT, 25.1.2004). S rozmachem hospodářství též vzrůstá nerovnost ve společnosti. Dělníci si ze své mzdy teď mohou koupit míň než v devadesátých letech a ona většina 700 až 800 milionů rurálního lidu je opomíjena.

          Marx se potkává s Darwinem: V roce 1980 Čína měla jednu z nejrovnoměrnějších distribucí bohatství v národě. Teď tam docílili víc nerovnosti, než jaká je v USA, Japonsku, Jižní Koreji či Indii. Dokonce se dostala zpět na úroveň z konce čtyřicátých let, když se Mao zmocnil moci v zemi.

          Jestliže původním cílem byla komunistická utopie, teď je jím tržní hospodářství materiální hojnosti. Všichni budeme bohatí, slíbil Teng Xiaoping -- leč ne ve stejnou dobu. Tomuto úsilí je žel třeba obětovat některé z nás. Nutno dát přednost bezohlednosti podle Darwinova receptu. Mnozí politici-byznysmani nakupují multimilionové majetky v New Yorku či Los Angeles. Opulentní sídla, nic diskrétního pro takovou buržoazií. Pro ty zpožděné pak dvanáctihodinové směny, nezřídka i v neděli, bídné bydlení v napěchovaných ubikacích. Občan zvyklý na socio-ekonomické jistoty, které poskytovala danwei, přísná matka pečovatelka, tuto jistotu ztratil. Přemnoho státem vlastněných podniků zkrachovalo, permanentně zavřelo brány, přemnozí jsou teď bez zaměstnání, živoří ve vakuu. Prosperují pobřežní oblasti, zatímco značná bída mnohde převládá ve vnitrozemí. Dochází k obrovské, nekontrolované a patrně již i nekontrolovatelné migraci z venkova do městských oblastí. Už aspoň sto milionů vnitrozemského obyvatelstva se bez úředního povolení vydalo na cestu hledat lepší budoucnost. Migranti jsou diskriminováni v přístupu ke vzdělání, ubytování, zaměstnání. Zachází se  s nimi jako s ilegálními cizinci. Když těch živořících jsou pak miliony, spoléhat na stabilitu takového stavu věcí by nebylo příliš rozumné. Pád mnoha dynastií může posloužit jako varovný precedent.

          Žebráci ve větších městech nebývali dřív k vidění. Teď se ale situace značně změnila. Obhájcům lidských práv se totiž v roce 2003 podařilo omezit pravomoci policie takové živly zatýkat a kohokoliv bez potřebných dokladů deportovat. Podle nového zákona je nutno začít s přesvědčováním vyhledat sociální pomoc.

          Demokratický způsob vládnutí funguje v západních zemích někdy dost prapodivně. Jakou tedy má šanci v zemi s tak autokratickou tradicí? Jestliže dogmatičtí starci vyhráli bitvu, je jejich  vítězství to poslední? In a long run by to mělo dobře dopadnout. Jenže dlouhodobě budeme všichni mrtví.

          Fundamentální oázkou zůstává, jak může tak energická expanze země pokračovat v režii jedné jediné politické strany. S tuze ošidným dilematem zápolí vládkyně, komunistická strana ČLR s 65 miliony majitelů rudého členského průkazu -- moloch bez obsahu, identity, legitimity. Tamější „komunismus“ je systém autoritářský, státem to kontrolovaný kapitalismus, v němž ruka ruku myje a z hlediska vládců to docela dobře funguje, jak rovněž dokazují výsledky v sousedství -- v Jižní Koreji, Malajsii, Thajsku. A všude tam je korupce vazelínou hospodářského pokroku. Organizace Transparency International zařazuje Čínu, spolu se státy jako Indonésie, mezi světové šampióny korupce (v kontrastu k nejpoctivějším zemím jako jsou skandinávské země, Nový Zéland a také Singapur -- stát s převážně s čínským etnikem). Občas si v Číně s doprovodem značné mediální publicity vybraného provinilce odstřelí a jede se dál v těchže kolejích.

          V listopadu 2002 se konal údajně historický sjezd strany, na němž došlo k důkladnému omlazení kádrů, výměně i těch nejvyšší funkcionářů zejména opatrnými technokraty. Rozhodně nebudou apelovat irelevantními moudry vousatých evropských proroků z předminulého století, ale nacionalismem, výzvou k zachování národní jednoty, zabránění chaosu, který v minulosti nejednou zemi šeredně ublížil.

          Tedy čekání na čínského Gorbačova, který by to vzal do ruky a dobře by to mohlo dopadnout, i kdyby se mu kontrola z ruky pak vymkla, jako v případě ruského nedobrovolného likvidátora. Kdo tím tedy pohnout? Studenti, intelektuálové, vždyť je to menšina, dalo by se říct. Jenže kdy vlastně většina něco rozhodovala? Kolik politické váhy mohou uplatňovat zemědělci, o nichž jsem se nedávno dočetl, že se ještě nedověděli o Maově odchodu na věčnost? Tlak pro změnu nepřijde od těch nejvíce zdeptaných, ale od nové formující se střední třídy, již majetné, se značným zájmem na zachování kurzu nynější modernizace.A značně spoléhat na mládež.

          Na naši univerzitu jsme importovali a finančně zajistili atraktivní talentovanou dívku z čínského ministerstva zahraničních věcí, aby u nás mohla studovat. Jen co se rozkoukala, s politickými vědami praštila a dala se na byznys. Jiný čínský student, můj asistent, se už natolik aklimatizoval, že přestal charakterizovat začátek Maovy éry jako liberation a rovněž se přestal zmiňovat o liberation v souvislosti s Tibetem. Nejenom to : už se vykašlal na budování vlasti v jakékoli verzi.Též nechal studií a stal se z něho makléř na burze. „Chci být brzo hodně bohatý,“ ujišťoval mě.

          Jsem téměř nakloněn k názoru, že on není zcela typickým synem svého národa. Do vlasti se dobrovolně vracejí na Západě vystudovaní, s demokracií a modernizací seznámení mladí lidé, motivovaní skutečností domácího hospodářského rozmachu a též nadějí na pokračující změnu v politickém klimatu.

          V prosinci 2003 v den voleb došlo k realizaci autentické vůle lidu v místním rozhodování na významné univerzitě v hlavním městě, kde mladý odvážný učitel kandidoval bez požehnání komunistické strany a vyhrál. Přitom v téže době v provincii Hubei ve střední Číně podobní odvážlivci se seznamovali s přetrvávající realitou – se zastrašováním a s volebními podvody.

          Stát nadále, byť nezcela důsledně kontroluje tiskoviny, filmy, všemožné cesty komunikační. Bortí se další tabu. Po desetiletích zákazu voleb jakékoliv královny krásy se Čína stala hostitelkou Miss World Pageant. V Guangzhou (Kanton) tuze populární hvězdou se stala publicistka Mu Zimei, sdělovatelka svých početných milostných avantýr a dosud se jí daří unikat žaláři. Sex vládu znervozňuje a tak nadále zasahuje. Cenzoři se zpožděním zlikvidovali sexem překypující bestseller "Šanghaj bejby."

          Poněvadž totalitě se může dařit v podmínkách atomizace poddaných, vládce postihla tuze nepříjemná novota: internet. Počet Číňanů s přístupem k internetu v roce 1996 se odhadoval na jeden milion. Koncem roku 2003 energicky povyskočil na 68 milionů, s předpokládaným dalším růstem o 30 procent. I v dalekém Tibetu v městech skrovného rozsahu se mládež shromažďuje v barech, kde elektronický pokrok jim dává příležitost seznamovat se se světem.

          Strana a vláda ovšem nelení, pravidelně blokuje webové stránky. Provozovatelé kavárniček mají povinnost upozorňovat na příliš podezřelé zákazníky. Vypomáhají diskrétně zainstalované zvědavé kamery a sbor třiceti tisíc speciálních internetových policistů. Vláda zavedla webovou stránku pro udavače. Ve webových diskusích účastníci mají příkaz používat jen svá skutečná jména, s uvedením e-mailové adresy. Již došlo k trestnímu postihu a uvěznění tzv. cyber dissidents pro propagaci křesťanství on line. Leč vzdor k těmto a dalším překážkám, jaký to pokrok! Pokrok v podmínkách dopadu politiky jednoho dítěte, zbožňování malých a nyní již zcela odrostlých císařů a císařoven, na něž rodiče teď jsou odkázáni k orientaci v takových, jim cizích novotách a jejich autorita aby trpěla.

          V jiných politických systémech by vládce potěšil tak značný zájem o modernizaci, ale vládnoucí partajní funkcionáři se právem trápí problémem, jak tento kýžený cíl dosáhnout a přitom nepopustit otěže mocenského monopolu. Jak hospodářsky mohutnit díky informační revoluci bez revoluce. Inu, bude to, a vlastně již je, značně zajímavé.

          Ke změně by mohlo dojít vojenským převratem či revolucí, ale nejspíš to bude výsledek jednak tlaku v národě a ústupky na vedoucích místech. Nebude to zítra, bude to nejspíš cesta pozvolná, tak jak se úspěšně zdařila na Taiwanu a v Jižní Koreji. Politické změny se prozatím vesměs pohybují šnečím tempem -- jeden krok vzad, dva kroky vpřed. “Bude nám to trvat dvě, tři generace, než tam přece jen dospějeme,“ vesměs uvažují odvážní místní prognostikové.

          Zahraniční politické počínání ČLR, aspoň do nejposlednější doby, nebylo to nejuváženější, delikátně řečeno. Prodej zbraní hodně neatraktivním klientům, poskytování ošklivé technologie chemické, bakteorologické,snad i nukleární. Donedávná kamarádství s leckterým podvratným hnutím -- ale současně i udržování čilých styků s Izraelem, s velkým zájmem od něho získat tu nejmodernější západní technologii.

          Rozumné zklidnění však již nastává. Konec pokušení podpořit jaderné choutky sousední, málo racionální Severní Koreje. Pominulo nutkání vyvážet ideologii revoluce, které se přece již zdaleka nedaří ani na domácí půdě. Národním zájmem Číny je prosperita. Posloužila diskrétní diplomatické doporučení, co že prospívá zdárným obchodním strykům, že není v zájmu Číny podporovat mezinárodní teroristy v podobě údajně jakkoliv pokrokové, antiimperialistické. Náboženští fundamentalisté, takoví fanatici útulek u Číňanů nenacházejí. Však je již mají na prahu v Xinjiangu a fortelně se s nimi vypořádávají.

          V roce 1997 Britové odevzdali Číně svou nejpěknější zbylou državu. Hongkong se stal součástí velké, nominálně stále  rudé vlasti, s ponecháním podivného principu „jedna země, dva systémy.“ Systémy dosud se značně lišící. V bývalé kolonii s téměř sedmi miliony obyvatel, jejíž správu Peking svěřil multimilionáři jménem Tung Chee-hwa, majiteli britského a snad i amerického cestovního pasu, nadále existuje jiný právní systém a politických stran má několik. Hnutí Falung Gong, v Číně postavené mimo zákon, je tam legální, jezdí se stále anglicky na levé straně vozovky, kdežto ve velké vlasti je tomu naopak. Hongkong nadále ekonomicky prosperuje, výstavba tam kypí, demokratický pluralismus dosud není zcela zadušen, vzdor chmurám pesimistů. Do náruče národa se v posledním roce minulého století vrátilo i maličké portugalské Macao, proslulá výspa neřesti, vývozu opia a přemnoha mafiánských lumpáren včetně té nejbrutálnější zločinnosti. Vedení lidosprávy bylo svěřeno bankéři Edmundu Ho a policie již velmi efektivně kriminálníky přiškrtila.

          Tchaj-wan, tento odhozenec, nemilované dítě světového společenství, ostrůvek o jen poloviční velikosti České republiky, ale s víc než dvojnásobným počtem obyvatelstva, hospodářsky vzkvétá a má tu snad nejdynamičtější ekonomii v Asii. V mezinárodních pokrokových kruzích, mezi státy, z nichž mnohé se při životě udržují neméně mezinárodní žebrotou, je Tchaj-wan vyvrhel. Jenže vyvrhel nadále bují, mohutní, k podivu a zejména nelibosti světa. Už jen Japonsko má nashromážděno víc cizích valut. Na burze v Tchai-peji se za den otočí víc peněz než na burze v Londýně. V ulicích se snaží pohybovat rostoucích počet mercedesek a jaguárů. Bohatci jakoby nevěděli, co s penězi počít, neváhají utratit jich tisícovky za neobvyklé hody (medvědí tlapy, například). Je to ale exploze bohatství s nejedním otazníkem. S příjmy ne vždy vzrůstá kvalita života. Přibývá na přecpanosti, mizerném ovzduší, na kriminalitě.

          Na námi dříve navštíveném ostrově Quemoy (též zvaným Kinmen), který komunisté tuze bombardovali a kvůli němuž málem nukleárně vypukla třetí světová válka, se právě zavádí mírumilovná námořní doprava tam a zpět do přístavu Amoy (Xiamen). Komunistická kanonáda nacionalisty držených ostrovů ustala už asi před dvaceti lety. Tchaj-wan konečně přešla pošetilost představy znovudobytí vlasti krví a železem. Ne pole válečná, ale role hospodářská: obchod, export, investice -- zřizování moderních továren v ČLR do posledního šroubku. Dříve se trestaly jakékoli styky s Maovým imperiem -- „rudými bandity“, a teď se u nich čile investuje -- třicet miliard dolarů v roce 2000. Statisíce tchajwanských občanů tam dojíždí, tam pracuje a mnozí permanentně pobývají. A ze stále oficiálního komunismu opačným směrem putují na ostrov gastarbejtři včetně čerstvých pracovnic do nevěstinců.

          Došlo k fundamentální změně: z Tchaj-wanu -- nepřítele, proradné provincie, se v povědomí veřejnosti stal Tchaj-wan model. Zemi zachvacuje tchajwanská horečka, přiznávají čínská media. Nevyhnutelně pak dochází ke všetečným otázkám, jak je možné, že tolik prosperují, daleko víc, než my …

To je komplikované – perfektně čínská odpověď.

          Po znovuzískání Hongkongu a Macaa zbývá tedy jen Tchaj-wan, jemuž se ale do lůna vlasti, přece jen stále chudší a zdaleka míň demokratické, ale vůbec nechce. A že by kýžené, postrádané  sjednocení s vlastí? Vždyť za posledních víc než sto let let Tchaj-wan měl pouhé čtyři roky (1945-1949) s Čínou co společného! Od roku 1895 patřil Japonsku, od roku 1949 patřil sám sobě, těšil se de facto byť ne de jure nezávislosti.

          Přemnoho let vládnoucí čankajškovskou stranu Kuomingtan (KMT) nahradily ostrovní politické síly, mezi nimiž mnohé hlasy se domáhají vyhlášení nezávislosti. ČLR  pravidelně reaguje hrozbou, že v takovém případě začne střelba, vypukne válka s potenciálem nabýt hrůzných jaderních dimenzí. Situace se přiostřila koncem roku 2003 v souvislosti s prezidentskou volbou na ostrově. Ve vládních čínských denících se generálové vyjádřili, že to byl casus belli, i kdyby to mělo přivést Čínu k ekonomickému úpadku, i kdyby to mělo zhatit uspořádání Olympiády v roce 2008, tolik kýženého, prestižního cíle země. „Nezávislost Tchaj-wanu znamená válku. To jsou slova 1,3 miliardy lidí, a my své slovo dodržujeme“ furiantsky pohrozil generál Peng Guanqian. (Citován v The New York Times, 4.12.2003). Takže z Tchaj-wanu -- modelu by se mohla stát rozbuška k rozpoutání apokalyptického konfliktu.

          Při svém posledním letu z Prahy na palubě ČSA  jsem v International Herald Tribune (25.6.2004) četl komentář Thomase L. Friedmana, patrně nejlepšího amerického žurnalisty této doby.  Zmínil se o v Indii zdárně kvetoucím městě Bangalore, úspěšně přejímajícím mnohé otěže kalifornského Silicon Valley. V Číně se takovým konkurentem stává donedávna nikterak pozoruhodné město Dalian, teď už s 22 centry vyššího vzdělání, se 200,000 studenty. Většina jich získává specializaci v inženýrství, počítačové technologii, přírodních vědách, (Tedy nikoliv experti ponoření do oborů filozofie, psychologie, sociologie, estetiky umění.) Friedman vzpomněl na své dětství, kdy ho rodiče nabádali dojíst vše, co měl na talíři a  aby nezapomínal, že děti v Číně trpí hladem. A on teď v dospělém věku se nachází v roli rodiče, nabádajícího své děti, aby nezanedbávaly své školní úkoly -- neboť velmi pilná mládež v Indii a Číně se tlačí na jejich místa a třeba by je mohla vystrnadit.

          Onen zdaleka již nespící gigant – tak jak se se vyjadřoval zde několikrát zmíněný Napoleon.
          S tímto varovným doporučením by bylo obtížné nesouhlasit.