BLUD:  tento terorismus není zcela nejnovější vynález. Ve Španělsku patrioté se  snažili zbavit agresora Napoleona, zavádějícího nebezpečné novoty, ale rovněž bažili obnovit pracovní metody Svaté inkvizice. V období 1894-1914 bylo usmrceno šest hlav států. Značně víc anarchistů bylo pochytáno a popraveno. V 30. a 40.letech 19.století vycházela v Evropě teroristická literatura, vynález dynamitu v r.1866 byl nadšeně vítán jakožto „ultimate weapon“ - dokonalá zbraň k řešení všech politických problémů. V New Yorku r.1894 německý anarchista Johannes Most vydal rukověť Revolutionary Urban Warfare o zacházení s výbušninami a jedy.

          BLUD: terorismus je dítětem utrpení. Stačí nahlédnout na statistiky Světové banky: není terorismus v nejchudších zemích .(Daleko luxusněji se žilo v Bejrutu než indickém Benaresu, Baskové nežijí v nejchudší části Španělska, v latinské Americe vzpomeňme na Tupamaros v Uruguaji.)

          BLUD, že teroristé věří v rovnost, svornost, bratrství. Historie potvrzuje, že to jsou elitáři, masami dokonale pohrdající. (Tupamaros = kvalifikace doktorát.)

          BLUD, že míní prosazovat pokrok, byť tedy brutálními metodami.(Timothy McVeigh v Oklahoma City, středověcí mullahové?)

          BLUD, že teroristé jsou desperátní tvorové bez možnosti méně krvavého řešení. Což se nemohla banda Baader-Meinhof pokusit o změnu v demokratickém Německu demokratickými metodami?

          BLUD nejpadouštější: ono tolik populární tvrzení, že terorista v očích jedněch je bojovníkem za svobodu v očích jinačích. Že rozlišovat vlastně nelze, záleží jen na motivech činitele. Čili onen morální relativismus - moral equivalence. (Účastnil jsem se debatního fora na naší SUNY-B, a kolega, mezinárodně známý autor, lamentoval, že neví, kdo je terorista a že to ostatně vůbec nikdo neví.)

          K dispozici je spousta literatury k osvícení. Třeba už skoro dvě desetiletí stará kniha Terrorism: How the West Can Win (1986). Její autor Benjamin Netanyahu, tehdejší izraelský velvyslanec u OSN, nabídl tuto definici: “Terorismus je praxe úmyslného, systematického vraždění, mrzačení a ohrožování nevinných osob za účelem způsobit strach pro politické cíle.“

          Z hlediska teroristů celý svět, s výjimkou jich samých, je vinen. Je to vyhlášení války lidskému společenství. Potrpí si na militaristickou terminologii, vydávají „komuniké“, oběti nevraždí ale „popravují.“ (Cf.mé články „Pochyby o mučednictví“ a “Vytunelování slov.“)
           Tedy: 1.činnost (škodit), 2.oběť (nevinní), 3.metoda (různá), 4.motivace (rovněž různá), 5.cíl (většinou nerealistický).

          Důležité: možnost dosáhnout kýženého cíle nenásilnou cestou. Ballots versus bullets. Zfrustrovaní portorikánští nacionalisté, místo přesvědčování veřejnosti, aby volila nezávislost, jež jim zaručí prudký pokles životní úrovně, charakteristické pro karibské sousedství, se pokusili o řešení vyhozením irské hospody v New Yorku do povětří.

          Terorista může být úspěšný  pouze v boji proti neteroristům. „Jestliže terorista je rybou, přespřílišná tolerance a neefektivnost liberální společnosti je vodou, v níž se rybě daří“ pravil Maotsetung a tenkrát měl svatou pravdu. Porovnejme, jak on či Hitler či Stalin by svižně takový problém vyřešili. (Však i vyřešil syrský diktátor Assad v roce 1982 obklíčením a totálním zničením města Hama, co do počtu obětí Lidice x 100, a od té doby měl od islámských fundamentalitů pokoj.)

          Specifika moderního terorismu:

          Politická fragmentace, tříštění světa víc než kdy dřív. Ony střety civilizací, ztráta společné řeči, pojmů, porozumění. (Sebevrazi spěchající do ráje, volba smrti před životem.)

          Existence zfrustrovaných skupin - spíš přibývají než ubývají.

          Moderní zbraně – jejich účinnost a dosažitelnost.(Herzen v 19.stol. se tuze strachoval, že jednou se dostaví Čingischán s telegrafem.)

          Zranitelnost cílů. Výbušninou za pár korun lze zničit letadlo, multimilionového dolarového obra, a stovky lidí na palubě.

          Státy ochotné toto činění financovat a všelijak podporovat.(Naštěstí takových států ubývá, přece jen roste realizace o jeho rostoucím nebezpečí.)

          Role medií. Zpravidla slýcháme, že nás media manipulují. Leč teroristé manipulují media, veleochotná jim vyhovět. Moderní terorismus je též velmi účinný „attention getting device.“ Je doslova životně závislý na spolupráci – věru, na kolaboraci – sdělovacích prostředků. Kdyby tyto prostředky nesdělovaly, svět neseznamovaly a tak i nepropagovaly postuláty teroristů, jejich veškerá námaha by se značně znicotnila. Jak napsal Walter Laqueur:“Nejlepším přítelem teroristy jsou sdělovací prostředky. Teroristův počin jako takový je nula. Publicita – to je vše.“

          Významnou novotou je zmezinárodnění terorismu, internacionalismus vskutku v praxi. Příklad z 30.května 1972: Střelba do pasažérů na letišti v Tel Avivu, plánovaná palestinskými Araby v Německu, uskutečněná teroristy zrekrutovanými v Japonsku, s použitím sovětských zbraní, získaných v Itálii, tam dodaných alžírským diplomatem a to vše financováno z Libyje. Výsledkem této příkladně internacionální akce byla smrt zejména křesťanských poutníků a jeptišek právě z Portorika (38 mrtvých a 78 zraněných).

          V dekádě let 1980, průměrný roční počet teroristických akcí se blížil k 1000 incidentů (Achille Lauro, únosy letadel, bomby v Paříží, ve Vídni, atd.). Teď v 21.století je to ovšem převážně terorismus islámských fundamentalistů, jejich vyhlášení válečného stavu světu bezvěrců.

          Co si počít: rozhodně s teroristy nevyjednávat. Když stát přijme premisu, že musí za každou cenu zabránit ztrátám na životech nevinných, pak ovšem znamená obdařit  teroristy výhodou jejich naprosté nezranitelnosti. Stačí, aby se zmocnili jednoho rukojmí a tím si zaručili úspěch jakéhokoliv požadavku.

          Teroristé nás předbíhají, my se je snažíme doběhnout. Jsou aktivní, kdežto my jen reaktivní. Nemají adresu a mají výhodu iniciativy, kde,kdy a jak zasáhnout. Oni fungují v anonymitě, my jsme zřetelný cíl.

STŘET CIVILIZACÍ.

          Falešná, historií opakovaně zdikreditovaná premisa, že „lidé jsou v podstatě všude stejní.“ (Příklad z nedávné doby: Vietnam a Robert McNamara s tvrzením zasadit komunistům „unsustainable losses“, že oni další agrese zanechají. Přitom se jaksi pominulo, že rozsah ztrát, nepřijatelných pro Američany, se liší od kriterií nepřátel.)

          Další lichá premisa: že demokracie je tou nejpřirozenějšěí, nejkýženější formou vládního uspořádání. – Kdyby tomu tak bylo, proč naprostá většina lidstva pro naprosto nejdelší dobu své historie takto nežila? Nakolik po něčem takovém dychtí obyvatelé Iráku, tohoto v Evropě vymyšleného slepence, se zkušenostmi intrik, vražd, převratů, kde posledním spravedlivým, zákony dodržujícím vladařem byl Chamurabi v 18.století před Kristem? Syrské pořekadlo:“Lépe sto let tyranie než jeden den anarchie.“

          (Optimisté ale věří v úspěch přeměny společnosti, která prošla traumatem dlouhodobého teroru: že lidé jsou přece natolik racionální, aby dali přednost svobodě a prosperitě. Fanatismus v jejich řadách začne chřadnout, budou mít víc zájmu o pohodu v tomto životě, než aby bažili odspěchat v Allahovi do ráje.) Český exulant, významný představitel Mezinárodní organizace právníků (International Organisation of Jurists) se podílel na sepsání ústavy pro tehdy čerstvě nezávislé Kongo. Posléze se mi svěřil, že zavádět tam západní novoty dávalo stejně pramálo smyslu jako by bývala ve středověku snaha přesvědčit autokratického monarchu, aby se dal na parlamentntní pluralismus, dělbu moci a záruky lidských práv. Implantace cizích modelů se ovšem nepovedla, vláda zlodějů a neschopných tyranů se stala normou.

          Významný čtvrtletník Foreign Affairs uveřejnil v létě 1993 studii Samuela P. Huntingtona nazvanou „The Clash of Civilizations?“ - s otazníkem na konci. Tento vehementně kritizovaný profesor Harvardovy univerzity, předkládá hypotézu, že hlavním zdrojem konfliktů v budoucnosti nebude ideologie či ekonomie, ale kultura – ona „civilizace“. Těch je celkem sedm až osm,  vytvořené různou historií, řečí, kulturou, tradicí a náboženstvím, jemuž Huntington přisuzuje ten největší význam (při uvážení islámského fundamentalismu, předpověď přímo prorocká). Zásadní pojímání hodnot: u důkladně indoktrinovaných fundamentalistů primární lidský pud žít je potlačen bažením po mučednictví s přednostním odexpedováním k Allahovi do ráje, adresy věčných radovánek.

          Po řadu století byl islám centrem světa, dominoval v podstatné části Asie a středovšěké Evropy. Islámští myslitelé, filozofové, astronomové, matematici, lékaři – a pak došlo k pozvolnému či i spěšnému úpadku, korunovanému rozpadem otomanské říše.

          Porážka, kterou v roce 1967 Izrael uštědřil svým třem mnohonásobně silnějším arabským sousedům (Egypt, Syrie, Jordánsko) znamenala notnou ránu, potupu.

          Sekulární nacionalismus Arabů v konfrontaci se západním materialismem věru nezvítězil. Jestliže jsme inferiorní v materiálních statcích, máme aspoň převahu v oblasti duševna a morálky. Vědomí vlastní impotence a proto ono bažení po obraně „muslimské důstojnosti“, vyhlášení svaté války bezvěrcům. Saudská Arábie se svou puritánskou verzí wahhabismu a notnou finanční podporou podněcovala pan-islámské hnutí.

          V roce 1979 došlo k revoluci v Iránu a tím i k nečekané obrodě, popularitě a  intenzitě náboženské orientace. V letech osmdesátých až devadesátých pouze Maroko a Oman unikly tomuto trendu. K hodně krvavému vyvrcholení došlo v Alžírsku, kde tamější občanská válka si vyžádala kolem 100.000 obětí.

          Bernard Lewis, profesor emeritus na univerzitě v Princetonu a jeden z největších odborníků na arabský svět, byl první, ještě před Huntingtonem, kdo přišel s tézí o konfliktu civilizací (1990, v časopise Atlantic). Podle Lewise, primárním motivem hněvu, destruktivích impulsů, je frustrace, pocit impotence a potupy v konfrontaci s úspěšným industriálním světem bezvěrců.

          Záměrem je docílit zánik západní civilizace, údajně smrtelného ohrožení slámských hodnot. Fundamentalisté mají strach z modernizace, pronikání globalizace, hrozící infekcí tradiční kultuře, starodávným mravům - proto ono nostalgické odhodlání odputovat zpět do středověku k jeho mýtickým ctnostem. Westoxication  v představách ajatoláha Chomejniho, který Ameriku přejmenoval nejen na Velkého Satana, ale i na Nové Barbarství, vysávající vitalitu islámu, a proto je nepřítelem nejen všech mohamedánů, ale i Boha. Američané - jen 4 procenta pozemšťanů, pravidelně však posbírávajících 70 procent Nobelových cen - a jejich země, která slovy francouzského myslitele přešla z barbarství hned do dekadence, teď dominuje v přemnoha sférách počínání, vede to nejen k obdivu, ale i závisti, přecházející ve zlost a nenávist. S nenávistí ale nelze smysluplně vyjednávat a konejšit ji ústupky. Washington se nepříliš úspěšně snaží ujišťovat, že v disharmonii mezi světem průmyslově vyvinutým a světem, jemuž se někdy až příliš lichotivě říká rozvojový, nejde o zero-sum game, v níž jeden může zvítězit jen za cenu porážku druhého. Již přece by nemělo platit starozákonní pravidlo „oko za oko“, s výsledkem, že všichni účastníci konfliktu oslepnou.

          Osama bin Laden, který se pokládá za moderní verzi muslimského vojevůdce Saladina, osvoboditele Jeruzaléma, přemožitele Křižáků, v roce 1998 vyzval všechny mohamedány zabít k potěše Allaha všechny Američany, což pak neposkytuje příliš příležitosti k smyslupnému mírumilovnému vyjednávání. Nepřítelem západní civilizace není především ta která vláda či ten který diktátor, ale ona nenávist (a též závist a frustrace).

          „Naše náboženství je v nebezpečí, na nás útočí křesťané a Židé, je to válka nás věřících proti nevěřícícm,“ taková jsou nejen bin Ladenova slova. I když to je válka islamských fundamentalistů proti jakémukoliv druhu svobodného, pluralistického myšlení, náboženský náboj tohoto konfliktu je očividný. (Stejně očividná je váhavost, nechuť Západu tuto skutečnost nahlas vyslovit. Američtí představitelé a prezident George W. Bush zejména, se citacemi vhodných pasáží z Koránu snaží přesvědčovat veřejnost o zásadně mírumilovné podstatě islámu     . Skutečnost je ale taková, že páteční kázání v mešitách se liší pouze vehemencí sdělované nenávisti.)

          Šejk Wajdi Al-Ghazzaawi se zasloužil o webovou stránku s tisíci projevy a šesti základními tématy:

1.Křesťané a Židé jsou nevěrci, nepřátelé Alláha.
2.Židé – potomci prasat a opic.
3.Je nemožné uzavřít mír s Židy.
4.Muslinové musí vzdělávat své děti v nenávisti vůči Židům a křesťanům.
5.Palestinský boj musí být svatou islámskou válkou.
6.Domáhání se práv pro muslimské ženy je trik Západu, jak zničit islám.

          Texty pátečních kázání v hlavních mešitách Saudské Arábie jsou k dispozici na webové stránce http//www.albinmar.net.  V internetovém magazinu Al-Ansar (www.jehad.net) s vřelým vztahem k Al-Kajdě, autor Seif Al-Din Al-Ansari se podrobně zabývá veršem Koránu „Allah bude mučit nevěrce.“ Dozvídáme se, že to je zkrátka příkaz od Boha, nedá se nic dělat.

          V téže době francouzský spisovatel Michel Houellebecq se dostal před pařížský soud kvůli interview v literárním časopise Lire a svým slovům, že Korán se nedá číst, že islám je to nejstupidnější náboženství. Těžko lze ale před soud popohnat podrobnou zprávu OSN (United Nations Development Program) o stavu rozvoje v 22 arabských zemích a vyhlídkách pro příští generace (Arab Human Developent report 2002: Creating Opportunities for Future Generations). Zabývá se hodnocením dosažené životní délky obyvatelstva, jeho gramotnosti, školní docházky, všeobecnou znalostí v porovnání k příjmům.

Výsledky: Co do deficitu občanských svobod, výsledky v arabských zemích jsou dokonce horší než je stav v rovníkové (sub-Saharan) Africe. Stejně je tak tomu v dosažené gramotnosti: z počtu 280 milionů Arabů, 65 milionů jsou analfabeti, z toho dvě třetiny jsou ženy. Arabské země mají rovněž ty nejhorší výsledky v přístupu k informacím (Information and Communication Technology) a ve vynaložených nákladech na vědecký výzkum:  pouhých 0,4% výdajů všech arabských zemí dohromady, v porovnání s Izraelem, který tomu věnuje 2,35% čili víc než padesátkrát tolik. (Zajímavé porovnání: Muslimů 1,4 miliarda, Židů 14 milionů čili poměr 100 : 1. Mezi laureáty Nobelovy ceny je 8 Muslimů,včetně Arafata, a 159 Židů).

          Takové poznatky, arabskými medii téměř výlučně pomíjené, přiměly Dr.Rima Khalafa, ředitele Regionálního úřadu arabských států, k varování, že v případě dalšího potrvání takových nedostatků, arabským zemím se v moderním světě nepodaří uspět. Užil nediplomatické řeči: „Arabské společnosti paralyzuje neexistence politických svobod, pronásledování žen, izolace od světa a jeho nových ideí.“ Celkový počet knih, přeložených do arabštiny za posledních tisíc let, je míň než je počet knih, přeložených do španělštiny za pouhý jeden rok. Ropné bohatství a všeobecná zaostalost, pokles produktivity, výzkum prakticky neexistuje, polovina žen je negramotná, trpíme odlivem mozků. (Egyptský Al-Ahram Weekly On-Line, 11.-17.7.02). „Allah je dobrý, technologie je špatná“ je název článku z dřívějšího data (25.10.1998:E9) v The New York Times: Triumf Talibanu, těch největších nepřátel pokroku. Náboženská policie konfiskuje a ničí rádia, televizory, videorekordéry, magnetofony, kamery, kompjútry, ale ten nejreakčnější, do středověku zahleděný a tam mířící politický režim na světě má svou webovou stránku (www.taliban.com). Úvodník kuvajtského deníku Al-Watan (3.7.02):“Arabové žijí v době temna.“

          Ad temno a přisouzení ženám role téměř na úrovni tažného dobytčete: Vinu nelze přisuzovat Mohamedovi, zakladateli islámu, jemuž se v roce 610 zjevil anděl Gabriel, posel Boží, s instrukcemi, s nimiž se pak dostavoval dalších 22 roků, až do Mohamedovy smrti ve věku 62let. Tak vznikl Korán – závazná rukověť každého Muslima. Převážná většina pravidel, zhruba 80 procent, se týkala manželského života a počínání žen. Tohoto zakladatele islámu lze věru považovat za jednoho z osvícených reformátorů světa. Zakázal zabíjení novorozeňat ženského pohlaví, zatracoval otroctví a též povinnost bratrů zemřelého oženit se s jeho vdovou, též přiznal ženám právo dědické a vlastnické. Nepřikazoval jejich zahalování od hlavy až k patě a svůj dospělý život zahájil jako monogamní tvor. Mohamed ovdověl, když mu bylo padesát roků. Ve zbývajících dvanácti letech života, monogamie zanechal a pojal manželek devět až dvanáct, neví se přesně. Souvěrcům však povolil limit čtyř žen. Manželovo právo rozvodu se uskutečňuje pouhým provoláním „Zapuzuji“, třikrát za sebou. Obrana proti zevšednění, příjemná omlazovací rotace kádrů je tak zaručena.  (Fundamentalistické charitativní organizace v Kuvajtu a Emirátech dokonce poskytují značné finanční prémie mužům, ochotným dát se na mnohoženství. Předpokládám, že pobídka takové hmotné zainteresovanosti by nezůstala bez příznivé odezvy i v České republice.)

          Slovo „islám“ znamená „poslušnost, podřízení vůli Boha.“ Šária, islámský kodex zákonů, obsahuje detajlní příkazy, jak si počínat v každodenní existenci – jak se česat, kterou nohou vpřed vstoupit na záchod. Otec vybere dceři manželského partnera, nejraději bratrance z otcovy strany, a když podarovaná nebude souhlasit, hrozí jí smrt. Manžel zaplatí za nákup nevěsty a ona se stane jeho majetkem. On prosazuje disciplinu v rodině, s právem neposlušnost trestat, třeba i zabitím ženy či dcery, a stát nezasáhne. Prorok pravil, že když manžel povolá manželku ke svému loži a ona odmítne, andělé ji budou až do rána proklínat. Příliš vzdělání dívce škodí. Byla by z ní svéhlavička a stala se neprovdatelnou. Muži baží po pasivní putičce, poslušné ženě v domácnosti za vysokou zdí. Ostatní svět je jí zakázán a může, příslušně zabalena od hlavy k patě, do něho nahlédnout jen v doprovodu mužského příbuzného. U soudu svědectví ženy má poloviční hodnotu svědectví muže. V případě znásilnění trestána bude žena, neboť neměla vyprovokovat mužův chtíč. Mimomanželské intimní hrátky však Korán zakazuje, s výjimkou obcování s manželkou nemuslima, právě zabitého v bitvě. V Saudské Arábii odsoudí ciziložnici k smrti ukamenováním. Částečně ji zahrabou do země a veřejnost je vyzvána jít se strefovat pokud možno menšími oblázky, aby poučná podívaná déle vydržela.

          Fixace na minulost, na dobu před tisíci lety. Ta svou důležitostí znicotňuje současnst a doby příští, teprve před námi. Světu bezvěrců se dostává označení „Křižáci“, reference k pradávnému náboženskému konfliktu, tolik akutního v muslimském pořadí hodnot, v kontrastu k západnímu člověku, zejména v Evropě pramálo zasaženého jakoukoliv religiozitou. Megatonáž verbálního rozhořčení na americké Křižáky, aroganci jejich moci (např. Reda Helal, editor provládního deníku Al.-Ahram v Kahiře), vždyť je to nebetyčná drzost bojovat tak moderními prostředky! Je to pokračování krutého tažení proti bezbranným Arabům kdekoliv na světě, v tradici Křižáků a také Mongolů, kteří se v 13.století  zmocnili Baghdadu. Američané a Britové jsou „spojenci ďábla“, kterákoliv irácká oběť je poctěna slovem „mučedník.“ V egyptských novinách Al-Wafd  americkému dobrodinci, poskytujícímu pomoc v miliardách dolarů rok co rok, se dostává titulků „U.S.A. – říše zla“, v pakistánských novinách Awami Awaz jásot je vyjádřen titulkem „Irácké vedení potupilo Američany“, marocký Al-Alam  informuje, že „Američané rabují a okrádají Iráčany o peníze.“ V této souvislosti za poznamenání stojí povzdech bývalého jordánského ministra informací Salaha al Qalaba,který v Asharq al-Awsat napsal: „Připomíná mi to atmosféru z června 1867, kdy kvůli přehánění v mediích Arabové mysleli, že vyhráli válku.“

          Nikde víc než v arabském světě se daří konspirativním teoriím. Mají tu vynikající výhodu ve své nevyvratitelnosti a daleko míň důležitá je jejich nedokazatelnost. Však proto se předkládá a mnozí uvěří ve verzi, že Saddam Hussein byl ve skutečnosti agent americké C.I.A. Tak byl a stále je, podle nedávného tvrzení (21.3.04 v interview pro Al-Arabiyya TV)  Walida Jumblatta, významného člena libanonského parlamentu, i Osama bin Laden, americký agent.

          Nezbývá než zírat na kapacitu takového absurdna. Nikoliv potrhlý bulvární pisálek, ale Dr.Nabil Hilmi, děkan právnické fakulty univerzity Al-Zaqazig v egypském týdeníku Al-Ahram Al-Arabi  informoval, že skupina egypských juristů ve Švýcarsku připravuje žalobu proti všem Židům světa za náhradu škody ve výši trilionů (ano, trilionů) tun zlata, které Židé ukradli, když se v biblických dobách konal jejich exodus z Egypta.

          (Lahodné podrobnosti v mém článku „Jak Židé kradli v Egyptě hrnce a financovali Hitlera“, Neviditelný pes, 29.8.2003.)
Jak na takové myšlení, mentalitu reagovat, jak se s ní vypořádat?

          S islámskými extrémisty se na domácí plůdě zachází různě. Například řízně, jak dokázalo řešení Hama. V únoru 1982 syrský prezident Hafez al-Assad se s náboženskými fundamentalisty jednou provždy vypořádal totálním zničením, doslovným vyhlazením jejich báze v městě Hama. Město obklíčil, rozbombardoval, počet zabitých se odhaduje na 25 tisíc od té doby měl pokoj od tohoto druhu fanatismu, aniž by ovšem poklesla vládní podpora jiných teroristických skupin, namířených zejména proti Izraeli. Jiné arabské státy, zejména Saudská Arábie , se s fundamentalisty dohodla nechat je na pokoji, pokud nebudou ohrožovat domácí stabilitu a své neplechy budou provozovat v zahraničí. Způsob výpalného, finančně značného. Tato spolupráce však, zejména po 11.září 2001 a tlakem USA, začala zaznamenávat trhliny a teď v roce 2004, po teroristickém útoku na Rijád, již značně pominula.

          Jen co došlo k útoku na WTC (symbol globalizace, moci ekonomické) a na Pentagon ( symbol moci vojenské), hned jsem zauvažoval, jak dlouho potrvá, než údajně pokrokoví myslitelé vyrukují s omluvnými racionalizacemi, oním známým refrénem „ano, ale“ – že sice nelze zcela souhlasit s metodami, ale nutno zvážit a případně ocenit jejich motivy, pochopitelné, oprávněné a vlastně i mravné – a tak se prokličkovat k závěru, že vina je vlastně oběť.

          Nemusel jsem čekat dlouho. Ještě týž týden (16.9.01) německé noviny Welt am Sonntag  uveřejnily úvahu amerického spisovatele Normana Mailera. (Stejně jako Jindřich VIII. se oženil šestkrát a zatímco Jindřich přikázal setnout hlavu své druhé manželce Anně, Mailer svou druhou manželku Adélu toliko vlastnoručně pobodal nožem, a též si zabásnil, s veršem „Pokud používáš nože, všechna láska ještě není ztracena.“) Tentokrát doporučil, aby se jeho vlast zamyslela, proč tak velká část světa pokládá USA za utlačovatele tradic a kultury, proč útočí na jejich kořeny.

          Mnoho evropských a tedy i českých intelektuálů rovněž nezůstalo pozadu.

          Ex-Američan Erazím Kohák, filozof –humanista, v rámci politicky zcela korektního uvažování tzv.guilt mentality, blame America first, se vyjádřil, že to byl útok na imperiální stránku americké mentality, útok na moc velkého kapitálu, na moc vojenskou, atd., atd.

          Apokalyptické inferno na Manhattanu charakterizoval Jakub Patočka, šéfredaktor Literárních novin, úspěšně jím předělávaných v ekologický věstník, jako “Výzvu pro intelektuály, aby se zamysleli nad tím, zda přece jenom není ta stávající praxe západní civilizace v některých ohledech neudržitelná. Odilo Štampach, což prý je bohoslovec, pochválil teroristy, že „Udeřili na symboly moci a arogance… Ta letadla nedopadla na galerie, opery, domky obyčejných lidí, vybrali si tyto cíle a tím chtěli něco říct. …je to podnět k tomu, aby se tato civilizace zamyslela, co dělá špatně… Snažit se chápat motivy terorismu.“ (ČST, 12.9.) Pokud je mi ale známo, žádný z českých komentátorů se dosud nevyrovnal německému hudebnímu skladateli Karlu Stockhausenovi, který útok 11.září ocenil jako „největší uměleckého dílo,“ načež měl potíže pochopit, proč že došlo ke zrušení jeho připravovaného koncertu v New Yorku. Ve Francii autor Theirry Meyssan zazářil mezi bestsellery knihou „Hrůzný podvod,“ tvrdící, že útok 11.září 2001 byl dílem amerických pravicových vládnoucích kruhů, dirigovaných sionisty. Okamžitý to bestseller, již se prodalo přes čtvrt milionu výtisků, autoru se dostává slávy a hodně peněz.

          Amerika poprvé na svém území zažila zásah, který si vyžádal dvakrát tolik obětí než japonský útok 7.prosince 1941 na námořní bázi Pearl Harbor. Stejný počet ztrát jako za celý nejkrvavější rok vietnamské války. Ve World Trade Center, tomto symbolu globalizace, zahynuli občané 62 států, mezi nimi víc než 300 Britů, víc než celkový počet britských obětí za celou dobu občanské války v Severním Irsku. Američané se ocitli v bitvě s novým, zcela odlišným nepřítelem, nepředstavitelné se stalo skutečností. Zatímco Japonci k dosažení svého záměru použili 360 letadel z flotily šesti mateřských letadlových lodí, s doprovodem dvou bitevních lodí, tří křižníků a jedenácti torpedoborců,  zde postačilo pár nožů a podříznutých hrdel. Zranitelnost USA, země natolik otevřené a přesnadno zneužívatelné. “V průběhu několika hodin, Amerika se stala jinou zemí, natrvalo se rozloučila s devatesátými lety minulého století. Došlo k jinému uspořádání hodnot,“napsal vynikající esejista Lance Morrow (v týdeníku Time, zvláštní vydání s datem osudného 11.9.2001.)

          Jedno americké přísloví praví, že je věru rozdíl být nakopnut mezkem nebo se o takovém nakopnutí jen něco dočíst. Naprostá většina (91%)Američanů, na rozdíl od Evropanů (64%) pokládá mezinárodní terorismus jako hlavní hrozbu. Bushova administrativa přišla s novinkou, poněkud připomínajicí leninské heslo „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Tvrzení, že v boji proti mezinárodnímu terorismu nelze zůstat neutrální, dál sedět na dvou židlích, že nelze nadále pokládat za spojence stát, jehož slova se s činy rozcházejí. (Na tento Bushův projev v Kongresu, deset dní po útoku, zareagoval v brněnském literárním měsíčníku Host Mirek Vodrážka, povoláním „Feminista, hudebník a teoretik achosu“ dlouhou statí, s otázkou „Nezešíleli tito politici, když nabízejí světu decivilizační manichejskou volbu: buď fundamentalistický Taliban nebo demokratický Bushistán?“)

          Patnáct z devatenácti zkázonosných sebevrahů byli občané Saudské Arábie. Monarchie sice projevila politování nad událostí, mínila New Yorku věnovat deset milionů dolarů (které starosta Guiliani nepřijal), leč odmítla vyhovět řadě požadavků, jako například poskytování informací o osobách, mířících do USA. Jak by asi zareagovala Saudská Arábie, kdyby letadlo s patnácti Američany na palubě se strefilo do Mekky? V USA fungují stovky, možná že tisíce islámských mešit. Kolik křesťanských chrámů krášlí Saudskou Arábii? „Oni si počínají,jakoby nám poskytovali laskavost tím, že je můžeme ochraňovat,“ hodnotil situaci Carl Levin, liberální demokrat, vlivný senátor.
          Tato v mnohém středověk připomínající monarchie toleruje, ne-li přímo podporuje antiamerickou propagandu, prezentující USA jako ultimální příčinu neřestí všeho druhu, a financuje ve všemožných zemích náboženské školy, tzv.madrassy, kde již vycepovaly dvě generace žactva v takovém duchu. Tužby multimilionáře bin Ladina kdesi v jeskyni na neznámé adrese sdílejí i přemnozí vzdělanci, například Dr.Mohammad T. Al-Rasheed, bývalý student na Stanfordově univerzitě (rovněž bývalém působišti Condoleezzy Rice, Bushovy pravé ruky). V novinách The Saudi Gazette (8.4.02), patřících vládě Saudské Arábie, prapodivného to spojence USA, tento prominentní publicista, po ohodnocení Bushe jako nejbrutálnějšího zločince od dob Caliguly, též informoval, že „Miliarda Muslimů se proměňuje v zuřící sopky. Vy zmizíte a my zůstaneme … váš svět bude zapomenut, ale naše datlové palmy a naše olivové stromy přežijí vaše atomové bomby.

          A nějak, něco z nás zůstane.“  Americký autor Lee Harris v časopise Policy Review (č.114, 2002) charakterizuje takový druh uvažování jako „fantasy ideology“ osob přesvědčených, že pochodují správným směrem za doprovodu andělů historické nevyhnutelnosti. Osama bin Ladin v jednom z videozáznamů tvrdí, že s kolapsem mrakodrapů se nepočítalo, takže ho vlastně nezpůsobili sebevražední útočníci – mučedníci, ale Bůh sám.

          Amerika dlouhá leta bažila po sympatiích světa, být milována, což se ovšem jediné supervelmoci, zbylému globálnímu policajtu a hasiči, nemůže podařit. Nikoliv láska, ale respekt - to je to důležité, zdůrazňoval Charles de Gaulle. Dosavadní, doufejme že užitečná opatření na domácí frontě: aspoň jakási bezpečnostní opatření, koordinace vládních složek, kontrola hranic a finančních převodů, snižování podílu ropy ze Středního východu.

          Amerika je obviňována z odpovědnosti za selhávání mohamedánských společností, neschopných užitečně se pohnout vpřed. Významný britský časopis The Economist uveřejnil už před deseti lety (srpen 1994) podrobnou analýzu o eventualitě vzniku války mezi světem islámu a světem západním. I kdyby se podařilo Ameriku zcela vyhladit, zbývala by Evropa, neméně smrtelný nepřítel, jehož by bylo třeba zasáhnout v Londýně, Paříži a Frankfurtu, zopakovat si vynikající heroický výkon na Manhattanu.

          Na území někdejšího hrdého Albionu přibývá měst a městysů, kde mohamedánské obyvatelstvo tvoří podstatnou menšinu (např.Birmingham) nebo již většinu (např.Tipton, nedaleko Birminghamu – tam zbývá pouhých 9 procent bělochů). V Londýně vycházejících arabských novinách Al-Sharq Al-Awsat se dozvídáme (7.6.02): “Proč jsou miliony lidí překvapeny tím, co se Americe stalo 11.září? Což si svět představoval, že něco jiného, méně důrazného, se mohlo stát? … Celý svět se musí podřídit náboženství Allaha – nejen východ, nejen Západ – není jiné ideologie, není jiné cesty než cesta Allahova. “Volání po svaté válce, nemilosrdném tažení. „Militants in Europe Openly Call for Jihad and the Rules of Islam“ je titul podrobné reportáže The New York Times (26.4.04). V místě Slough, západně od Londýna, šejk Omar Bakri Mohammad, vydávající se za spojence Osamy bin Ladena, varuje Evropany před Muslimy, připravenými k bitvě, která je již předem rozhodnutá, neboť nelze přece zvítězit nad těmi, kteří si přejí vlastní smrt“. Kazatel Abu Hamza, bývalý tutor teroristy Richarda Reida, jenž se neúspěšně pokusil vyhodit do povětří letadlo na trase Paříž –Miami, před mešitou ve Finsbury Park kázal k velkému dávu o objetí smrti a kultuře mučednictví. (Britský levicový publicista Christopher Hitchens charakterizuje tuto posedlost teokratickou macabre ideologií jako „fašismus s islámskou tváří.“)

          V dělnických čtvrtích starých průmyslových měst jako jsou Crawley, Luton, Birmingham a Manchester vznikly arabské enklávy, tak jako i vznikly v Německu, Francii, Belgii, Holandsku či Švýcarsku. Přibývá na počtu radikálních islamistů a na intenzitě jejich destruktivního zakalení.

          Ani Česká republika by nemusela zůstat ušetřena.Terčem se třeba stanou Hradčany. Když jsem se takto vyslovil v interview (MfD, 20.11.01), reakcí byl značný podiv. Tedy jsem zdůvodňoval. Česká republika je členem agresivního společenství NATO, pod komandem USA, toho největšího utlačovatele světa. A pak je tu ještě jeden tuze závažný důvod. Průzkumy veřejného mínění, srovnávající náboženskou orientaci národů, potvrzují, že Češi jsou ti největší ateisté. Kdo z hlediska mohamedánských fundamentalistů je ten nejvíce zavrženíhodný nepřítel - jinověrec nebo bezvěrec, ten kdo se klaní jinému Bohu nebo který žádného neuznává? Pro zaníceného radikála je ateismus provinění hrůzostrašnější, než uškrtit a rozčtvrtit vlastní rodiče.(O tomto dilematu jsem se rozpovídal s Petrem Pithartem. Zareagoval otázkou, kdo že jen největší padouch? Odpověděl jsem, že nevím. A dosud o tom marně přemýšlím.)

          Appeasement – česky „mnichovanství“, mír za každou cenu, ustupovat nevyhnutelnému nebezpečí, za předpokladu, že se na řadu hladovému krokodýlovi dostaneme až úplně poslední. Francie, zejména v poslední době, projevuje nutkání prezentovat se jménem celé Evropy a spolu s Německem a odříznutím Velké Británie dominovat kontinent. V současné kauze, co podniknout s Irákem, Francie spotřebovala víc energie zabránit Americe, aby jednala a ne na donucení Saddama, aby přestal ignorovat již sedmnáct rezolucí Rady bezpečnosti. Dominique de Villepin, elegantní ministr zahraničí, navrhl “víc inspektorů, víc času“, jakoby problémem byl nedostatek inspektorů a nikoliv nedostatek Saddamovy spolupráce. Když válka přece jen vypukla, de Villepin, reprezentant země západního společenství, odmítl odpovědět na otázku, zda si přeje vítězství té či oné strany.  Francouzský principiálně nesouhlasný, opoziční postoj, se stal téměř permanentní nepříjemností, se kterou se musí počítat v americké zahraniční politice. Slovy politologa Michaela Mandelbauma, „Francie dává přednost být víc důležitá ve světě chaosu než být méně důležitá ve světě pořádku.“ Josef Joffe, šéfredaktor Die Zeit, napsal: „Nejen moc, ale i slabost korumpuje.“

          K Chiracovu a de Villepinovu tvrzení, že válka je vždy důkazem selhání: Tvrzení, že za jakýchkoliv okolností mír si zaslouží nekonečné množství příležitostí, aby uspěl, popírá samozřejmost, že některé války jsou mravné, oprávněné - i když proti Hitlerovi zahynuly miliony nevinných. Nemravná je politika, která odměňuje hanebné chování. (Konflikt v Iráku 2003: Nebyla to Bushova, ale Saddamova válka. On ji způsobil. Není to nová válka, ale pokračování té, kterou v roce 1990 invazí Kuvajtu Saddam zahájil a nikterak nevyhrál. Podepsání příměří -  jímž však podle mezinárodního práva válka nekončí, ale pouze je suspendována – bylo podmíněno Saddamovým závazkem odzbrojení a dalších, rovněž nedodržených restrikcí.)

          Politiku Francie nemotivuje jen ona méně než realistická velmocenská ambice, ale zájmy přízemnější, hmatatelnější. Na vnitropolitické scéně nelze přehlédnout, že zhruba každý desátý obyvatel (5,5 milionů) je Muslim, vesměs původem ze severní Afriky, vesměs na té nejnižší příčce socio-ekonomického řebříčku.

          Vznikne z kolébky západní civilizace ona teď stále častěji  zmiňovaná Eurabia?
          Edward Gibbon už v roce 1788 v 52.kapitole svého obrovitého opusu o konci římského impéria vznesl tuto otázku, jak by asi byl dopadl osud Evropy, kdyby v roce 732 v bitvě u Poitiers se nebylo podařilo porazit islám. Zbytek muslimských vojsk se podařilo vypudit ze Španělska v roce 1492, a Turci pak se svými zálusky skončili před Vídní v roce 1683. Teď před dvěma roky Pat Buchanan ve své apokalypticky nazvané knize The Death of the West zdůrazňuje značný pokles evropské porodnosti a neméně značnou fertilitu a imigrační příliv z muslimských zemí, a nevylučuje eventualitu, že kolébka západní civilizace se mohla stát jejím hrobem. Taková varianta, připomínající pesimistu O.Spenglera,  získává na věrohodnosti po nedávném březnovém 2004 útoku v Madridu, dokazujícím, že teroristé si mohou v Evropě počínat dost libovolně a Evropa není zcela imunní vůči svodu mnichovanského řešení. Kontinent prochází zásadními demografickými a kulturními změnami. Před pouhými sto lety Evropa, tehdy 14 procent obyvatel světa, zásobovala svými populačními přebytky Ameriku a Austrálii. Teď už těch procent je jen 6 – úbytek porovnatelný pouze s dopadem morové pohromy ve 14.století. Mladičká, velmi se množící, z jihu se valíci muslimská vlna je tuze připravena převálcovat stárnoucí Evropu, chřadnoucí jak počtem, tak svou identifikací s křesťanstvím. Méně než 10 procent se obtěžuje dostavit se aspoň jednou za měsíc k pobožnosti do kostela. Takto vlažné a navíc tolerantní společenství přece nemůže mít proti zaníceným islámským fanatikům šanci. Čili, ve zkratce, islamizace dekadentního křesťanství, tady to máme.

          Tématem  nebezpečí pro západní civilizaci se zabývá řada autorů. Na knižním trhu se objevuje přibývající množství svazků, jako například Occidentalism: The West in the Eyes of Its Enemies (autoři Ian Buruma a Savishal Margalit) či Civilization and Its Enemies (Lee Harris).

          Richard A. Clarke, bývalý šéf odboru protiterorismu v Bílém domě a autor nedávno vyšlé knihy „Against All Enemies: Inside America´s War on Terror“, která způsobila hodně rozruchu v politických kruzích, v článku nazvaném „The Wrong Debate on Terrorism“ (The New York Times, 25.4.2004) tvrdí: „Jsme vážně ohroženi ideologickou válkou uvnitř islámu. Je to občanská válka, v níž radikální islámská frakce útočí na Západ a na umírněné Muslimy. … Tohle však není střet civilizací.“

          Volání, hledání, dovolávání se „umírněných Muslimů“ je zvlášť akutní za současné situace v Iráku. Jestliže Saddamovi pohrobci, baathisté, cizí teroristé, všelijací ti fundamentalističtí fanatici, usilující zabránit modernizaci, sekularizaci a pluralismu, tvoří jen zlomek iráckého obyvatelstva, proč tedy ta velká většina je tak pasivní, neviditelná? Thomas L.Friedman, patrně nejlepší a snad i nejvlivnější americký žurnalista, jakož i jiní, donedávna dost optimističtí stoupenci představy úspěšné demokratizace Iráku, která by pak přispěla k tolik potřebné modernizaci v ostatních arabských, dosud žalostně zaostávajících zemích, se teď spíš vyjadřují s náznakem rezignace, že to byl „noble experiment, always a long shot“ – hodnotný, ale značně riskantní záměr. (Avšak i ti nejpřísnější kritici Bushovy politiky dosud tvrdí, že prohru v Iráku si nemůžeme dovolit a naopak úspěch, jakkoliv obtížně dosažitelný, by byl historií právem veleben.)

          Odborníci odhadují, že sympatie veřejnosti v arabském světě se mohou přiklonit tím či oním směrem, s pravděpodobností půl na půl. Je pak v evidentním zájmu Západu podpořit ty režimy a skupiny, které představa modernizace, sekularizace a globalizace neděsí. Friedman, který se v předvečer války proti Saddamovi zúčastnil semináře v Kataru, na němž se hloubalo nad reakcí veřejnosti, cituje (NYT, 23.10.02) jordánského publicistu Rami Khouriho, že „důležitá není arabská ulice, ale arabský suterén.“ Ona „ulice“, jíž s rozumí všeobecné veřejné mínění, je vesměs pasivní a nevýbojná. Ani jeden sebedespotičtější vládce kvůli ní nepřišel o moc, vždy se podařilo zmanipulovat všeliké frustrace, zejména směrem k Izraeli. Nebezpečný je ale suterén, v němž sídlí daleko míň početní, ale o to víc k akci odhodlaní,skutečných výbušnin znalí ideologové. Tupeni zaostalostí, kterou jim tak důkladně připomněla zpráva OSN, připraveni jsou zaútočit, vyhodit do povětří co možná největší symboly nepřátelského světa a tady pak diplomatické domlouvání nepomůže. „Trvá to leta politické, sociální, ekonomické a lidské degradace stát se teroristou,“ tvrdí Khouri a dodává, že proti teroru lze bojovat jen rehumanizací dotyčných, pozvolnými změnami vylepšovaných životních podmínek, které z nich teroristy vytvořily.

          I když by outsideři mohli přispět v takovém úsilí, hlavní odpovědnost úspěšně je prosadit bude jen na Muslimech, oni si s tím musejí poradit. V deníku Al-Quds (30.9.02), vydávaném Arafatovou palestinskou správou, kuvajtský žurnalista Hamid Al-Hmound se domáhá radikální změny ve školní výuce jako řešení neutralizovat vliv fundamentalismu: „Západní kultury, východní kultury a jejich lid jsou charakterizovány jako nepřátelé Muslimů, a někteří naši fundamentalističtí kazatelé každý pátek zdůrazňují špatnosti těchto kultur a lidí … ale když některý z kazatelů onemocní, jeho život zachraňuje lékař z nepřátelského tábora, bere léčiva, které vynalezl a vyrábí nepřátelský tábor. Není divu, že tento druh náboženské kultury vede ke zmatku v myšlení a chování vůči jiným, že někdy až vrcholí rozštěpenou osobností. … Amerika a Západ jsou dobře vybaveny se ubránit před důsledky radikalismu. Ale kdo ochrání nás, Araby a Muslimy, před zlem extrémismu, který existuje v našich společnostech?“

          „Eto vaše dělo!“ řekl by ateista Brežněv a měl by svatou pravdu. Tuto odpovědnost z beder té neradikální muslimské většiny nikdo sejmout nechce a nemůže. Naštěstí, rozumné hlasy se již občas ozývají. Tak například činí súdánský autor dr.Abd Al-Wahhab Al-Effendi v novinách Al – Hayat, vycházejících v Londýně, v článku nazvaném „Bojovat proti korupci v arabském světě je jako bojovat proti katolicismu ve Vatikánu.“ Bez korupce by takové režimy nemohly existovat. V tomtéž deníku vyšlo (31.5.O2) obsáhlé pojednání, jehož autorem je Abd Al-Hamid Al-Ansari, děkan fakulty islámského práva na univerzitě v Kataru. Domáhá se tolerance a pluralismu, zdůrazňuje vzájemné potřeby a společné zájmy obou kultur, potřebu vážit si společného dědictví, odvolává se na verš v Koránu, který „zakazuje vnucování jen jedné kultury, režimu, ideologie či víry pro všechnu lidskou rasu.“ Autor pak rozdává takovéto šlehy:

          „Musíme se zbavit druhu myšlení, že svět se nezabývá ničím jiným než intrikami a nenávistí vůči nám, Muslimům. Není to Západ, který by sabotoval naše obrození, znemožňoval náš pokrok, rozvracel naši jednotu, vyčerpal naši zdroje. Za většinu nedostatků jsme odpovědni my sami. Západní církve se zbavily komplexu z dob křižáckých válek, kdežto z našich kazatelen stále slyšíme trpkost z těchto válek a stálé volání po zničení Západu, zničení Židů a křesťanů. Náš výchovný systém obsahuje plno velikášství, odkazy na bývalou slávu, na triumfy, je odříznut od moderní vědy, pěstuje druh mentality, která snadno degeneruje ve fanatismus.“

          Takové hlasy sice nepřevažují, ale přestávají být osamoceným voláním na poušti. A nejsou to hlasy jen ledajaké. Abd Al-Hamid Al-Bakkoush, bývalý ministerský předseda Libyje, kaceřuje v tomtéž zdroji (20.6.02) přespříliš běžné neřesti jako hledání cizích viníků, zametání problémů pod koberec, intoleranci, shlížení se v údajně nádherné minulosti, a končí slovy „Zastírat selhání a prezentovat je jako úspěch, popírat porážky a vydávat je za vítězství, nás přivede jenom k dalším útrapám a pohromám. … My si myslíme, že dorazíme první k cílové pásce,aniž bychom se závodu vůbec zúčastnili.“

          Jordánský princ Hassan bin Talal formuloval (Al-Hayat, 27.8.O2) svou vizi moderního islámského státu s těmito požadavky: pluralismus, neslučovat náboženství se státem, emancipace žen a jejich rovnost, v souladu s deklarací lidských práv OSN.

          Kolosální fiasko arabských zemí, jejich dosud důsledná neschopnost pohnout se smysluplně vpřed a neméně trvalé svádění odpovědnosti na satanské zahraniční úklady – to jsou témata, mezi nimiž občas probleskne rozum, řízná kritika do vlastních řad. Irácký intelektuál a publicista  Khaled Al-Qishini v londýnském deníku Al-Sharq Al-Awsat (20.7.03) otevřeně kritizoval zahraniční intelektuály, stále doufající v Saddamův návrat k moci, jejich chválu teroristů, sebevražedných útočníků, do jejichž řad by vlastního syna ani jeden z nich neposlal. Bez okolků se dotýká těch největších tabu – že hlavním problémem není Amerika či Izrael, ale vlastní neschopnost a zaostalost.

          V době nejposlednější, nejeden hlas si troufne vyjádřit nesouhlas se současným stavem  terorismu v islámských řadách. Tak činí například Khaled Kishtainy, publicista iráckého původu, Kritizuje (Al-Sharq Al-Awsat, 11.4.04) muslimské ideology, kteří téměř bez výjimky obhajují násilí. V tomtéž zdroji (24.4.04) súdánský vědec Al-Tayyib Salih rovněž ostře odmítá násilné metody extrémistů, se slovy „Jestliže mě zabijete, tím si kladete meč na vlastní krk.“

          Není bez zajímavosti, že ropa prýštící z pouštního písku, je nejen zdrojem bohatství zejména vládců, ale též překážkou úspěšným demokratickým iniciativám. Z oněch 22 zemí, demokracii se prozatím jakž takž dařilo jen v Libanonu, který toto nerostné bohatství nikdy neměl, a poslední dobou se začíná prosazovat v Bahrainu, kde ropa je již značně vyčerpána. Tamější konstituční monarchie uspořádala v říjnu 2002 volby, na nichž se směly poprvé podílet i ženy.

          Prognózy: rozvětvená, decentralizovaná Al-Kájda nás ještě bude trápit delší dobu, ale požehnaného věku se nedočká. Bude však záležet na schopnosti a též snad i štěstí ohrožené části světa, jak spěšně se vypořádá s tímto nihilistickým fenoménem. Rozhlédnutí po historii vzdálenější i té velmi nedávné, dodává důvod k oprávněnému optimismu. Začátkem 19.století řadu zemí ohrožovali severoafričtí piráti (onen Barbary Coast), ve dvacátém století krutě trápil nacismus a s ještě větší verbou a výdrží komunismus. A jich teď už též není.