Amerika jako útočiště neumětelů je jedním z tvrzení eseje s titulem „Mít čím dál víc a cítit se čím dál hůř“, uveřejněném (29.1.2004) na první straně Salonu, literární přílohy Práva, dříve Rudého. Autor se zabývá pocitem neuspokojení z úspěchu, zda práce je zdrojem štěstí, co to je kvalita života. Jmenuje jednoho indického vědce na univerzitě  v Cambridge a jednu socioložku v Missouri, pomíjí však knihu Subjective Well-Being Across Cultures, výsledek srovnávacího výzkumu, jemuž se věnovali autoři Ronald Inglehart z univerzity v Michiganu a Hans-Dieter Klingeman z vědeckého centra v Berlíně. Od roku 1981 začali dávat dohromady tým expertů analyzujících celkem 65 zemí. Na evropském kontinentu došlo k překvapivému zjištění, že zachmuřený sever je víc spokojený než slunný jih. Subjektivní pocit onoho well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island), spolu s Holandskem, Švýcarskem a Irskem, státem s dosud zřetelně nižší životní úrovní. Nižší míra pohody převládá v Německu, Francii a Itálii.Tuto jen „mírnou, průměrnou spokojenost“ (moderately content) sdílejí Američané a Kanaďané. Nejponurnějším stavem mysli jsou postiženi Portugalci : úzkost, bolest, utrpení, tragédie jako integrální nepominutelný motiv celoživotní zkušenosti.

          Čech na standardní otázku, jak že se má, odpovídá neméně standardním „Stojí to za hovno.“ Načež z fekálního pesimisty třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil a čím víc vydělává, tím míň dělá – nicméně život hodnoty lejna. Třeba se někdo pustí do bádání, zda Češi kromě kořenů keltských nemají i tyto iberské.

          Zde nejmenovaný autor se v Salonu  pustil jiným směrem, za Atlantik, a vyjádřil názor, že „Američané v sobě nosí hluboké trauma neúspěchu, pocit, že v Evropě selhali a že v Nové zemi se to již nesmí stát znovu.“ Helemese, Amerika přitahující neúspěšné, tam se již po století uchylují zkrachovanci! Přehodně našinců z tehdejšího hapburského mocnářství se v devatenáctém století přesunulo a ještě víc se dostavilo selhavších Irčanů, značná část národa, jimž se za bramborového moru nechtělo umřít hladem. Též důkaz prohry, osobního fiaska?

          Jestliže z neúspěšných v Evropě se stali úspěšní v Americe, jak jen bylo možné, aby z takového materiálu se zformovala jediná zbylá supervelmoc, slovy významných historiků ta nejmohutněji dominující od doby římského impéria, a proto teď je  zdrojem snadno pochopitelné závisti a nenávisti ve světě. Dal by se snad tento výkon vysvětlit genocidou Indiánů (jichž teď žije víc než kdy v minulosti) či otrokářstvím, vykořistováním nezaměstnaných černochů a jejich zbídačováním do té míry, že teď mají v průměru značně vyšší životní úroveň než jejich dávní příbuzní kdekoliv v Africe? Takové politicky nekorektní otázky, jedna za druhou.

           Na návštěvníka z Čech, pošklebujícího se, že potkal farmáře, který se nevyznal v evropském zeměpise, nedovedl rozlišit Budapešt a Bukurešt (aniž by návštěvník věděl, že Bismarck je hlavním městem Severní Dakoty o dvojnásobném rozsahu Maďarska) jsem se obrátil s dotazem, aby mi vysvětlil, proč tento primitivní národ, pouhá 4 procenta světové populace, rok co rok v průměru posbírá 70 procent Nobelových cen. Kritik neváhal s odpovědí: „Přece to byli Evropané!“ čímž mi parádně nahrál na smeč.

          Ano, ovšemže byli či jejich předkové byli, ale to co docílili  se stalo zásluhou nikoliv starého, ale nového světa – ten jim poskytl podmínky, dal příležitost uplatnit jejich talent. Marná sláva, tak tomu bylo a nadále bude: odchází, riziko neznámého přijímá ta kurážnější menšina, kdežto národ převážně zůstává.  Třeba větší patrioté a nepochybně i značnější peciválové - malé, ale naše. Zůstat doma s tím zabezpečeným málem, a když by bylo třeba, vstoupit i do strany, platit příspěvky, přikyvovat a podepisovat, cokoliv bude stát žádat. Celoživotní pobyt v tomtéž panelákovém bytečku a s případnou frustrací, že se nezdařily životní plány, o nichž ten který patriot/pecivál sice přemýšlel, ale nikdy se nepokusil realizovat. Však proto ta závist vůči těm, kteří se odvážili a slastná satisfakce, když některý z odvážných neuspěl.

          Dost často, v privátním rozhovoru či v interview přes mikrofonem, dostávám otázku, zda jsem víc Čech nebo Američan, co vlastně jsem. Odpovídám slovem „Hybrid“, nic stoprocentního tak či onak. Větší část života, řadu let příjemnějších, hodnotnějších, jsem strávil v USA než v rodné zemi svého mládí. Profilem odešlých, jejich motivací zvolit exil, jsem se zabýval delší dobu. Rozlišovat,  zda primárním popudem je především odchod od něčeho (ať už  pitomého despotického režimu nebo vlastní despotické tchyně), s předpokladem, že jakýkoliv výsledek bude vylepšením osudu, nebo naopak byla to tužba hnát se ke kýženému cíli – k zlatému teleti, hollywoodské kariéře, střílení elefantů v Africe.

          Tvrzení autora v Salonu o v Evropě zkrachovaných, traumatizovaných existencích jsem přednesl ve společnosti zdejších českých přátel, včetně jednoho profesora historie. Poseděli jsme a podumali: byli jsme takoví zoufalci, kteří utekli od svých osobních debaklů? Takové typy spíš přece zamířily do Marseilles bušit na vrata Cizinecké legie.

          Ošidnost generalizací. Nikdo si netroufne přijít s nejapnou otázkou, jací že jsou Evropané. Každý přece ví nebo aspoň tuší, že pořádně odlišný je život v Itálii a na Islandu, jak jinačí jsou Francouzové v porovnání s Finy. Zato nepříliš japné zevšeobecňování Američanů je běžnou, přijatelnou zvyklostí, jakkoliv  životní styl a mentalita obyvatel v kalifornských Beverly Hills se liší od mississipské Biloxi, rozsáhlý kovbojský Wyoming od maličkého Rhode Island s patricijskou enklávou Newport, hodně mexikánská je Arizona a hodně skandinávská je Minnessota. Rovněž si lze jen s obtížemi splést polopolární Aljašku s životem na Floridě.

          V porovnání s Evropou, jaký je ta Amerika vlastně kontinent? Je hanebná i půvabná, zkrušující i povznášející, primitivní i sofistikovaná, chudá i bohatá, a ještě dlouho by se dalo s takovými protiklady pokračovat. V měření kontinentů  abychom se vypořádávali s rozdíly kvantitativními: nikoliv ano – ne, ale čeho je víc nebo míň. I toto rozlišování poměrné váhy není jen tak k zahození: nejen atomová bomba, ale i pouhý kámen v hrsti se může stát smrtící zbraní.

          Historik mezi námi informoval o  knize Freedom Just Around the Corner („Svoboda  zrovna za rohem“) z pera Waltera McDougalla, zabývajícího se rannými dějinami Ameriky, 1585-1818. Tento Pulitzerovou cenou okrášlený vědec pokládá zrod USA za centrální událost posledních čtyř století. Dostavit se renezanční člověk ze záhrobí, rozpoznal by Čínu, Indii, islámské země i Evropu, ale ne Ameriku, tolik totálně změněnou. Američanům přisuzuje tzv. penchant for hustling – sklon k čilému pohybu, vyznat se v tlačenici. Kromě genitálních vulgarismů, nejbohatší slovní zásoba  – kolem 200 výrazů – má něco společného se švindlováním. Ruku v ruce s tím ale vpřed se žene i ambice dosáhnout pozitivních výsledků a tak vznikl národ tvůrců, snílků, vynálezců.

          Thomas L. Friedman (The New York Times, 7.3.2004) se rozepsal o Indce Yamini Narayanové, která získala doktorát na univerzitě v Oklahomě a vrátila se do rodné země, do města Bangalore, fenomenálně se rozrůstajícího centra technického pokroku, indické obdoby kalifornského Sillicon Valley. Indka neváhala zdůraznit samozřejmost, že každá větší novinka téměř vždy přijde z Ameriky. Ta je největším zdrojem inovací v historii a hned tak brzo nebude mít konkurenci z řady důvodů: je tam mimořádně velká svoboda myšlení, důraz na nezávislosti a individualitě, stálý imigrační příliv tvůrčích mozků, druh kultury, nestigmatizující pokus, který se nepovedl, kde převládá poctivost na úřadech, průhlednost finančních trhů a ochota riskovat značné obnosy v odvážných projektech (tzv.venture capital). „Právě jsem se vrátil z Evropy,“ poznamenal Mandan Nilekani, hlavní šéf společnosti Infosys, indické verze I.B.M.:“V Evropě naříkají nad odchodem 400 tisíc mozků. Tito lidé jim odešli do Ameriky, tam je to správné tvůrčí klima.“ Čili zase samé ty nepovedené, neuspěvší postavy, dle diagnozy autora Salonu.

          Odkojence marxismem-leninismem sem po příchodu a s pozvolným seznamováním se zdejší mentalitou mate nedostatek druhu závisti, která v evropských podmínkách až čpí třídní záští. Američanům zřejmě víc vadí sociální nerovnost než nerovnost příjmů. Přemnozí mají před sebou vizi materiálního vylepšení. Hodně bohaté – ony rich and famous – nespíš obdivují.

          Mohu též posloužit odkazem na knihy, americkou společnost nikoliv velebící, ale plné řízné kritiky. Že jsme se stali národem údajných obětí, kde skoro každý se chce soudit s každým (Charles J. Sykes, A Nation of Victims: The Decay of the American Character), zlenivěli jsme, víc než na sebe spoléhat na stát (Robert J.Samuelson, The Good Life and Discontent), církve se nám snaží politizovat a tím i otravovat náboženství (Alan Wolfe, One Nation, After All), stávají se z nás hulváti (Mark Caldwell, A Short History of Rudeness), snobové (Joseph Epstein, Snobbery: The American Version), konzumem posedlí primitivové (Morris Berman, The Twilight of American Culture) a jsme strašně tlustí (Greg Critser, Fat Land: How Americans Became the Fattest People in the World). A to jsem si odpustil zmínku o tuctech či spíš veletuctech nových knih, zatracujících politiku země, domácí a zahraniční.

          Zkrátka země náramně pluralistická a zajímavá. Byla to dost rarita od samého počátku, bez králů, aristokracie, bez predikátů, akademických titulů před a za jménem. Jaká to plebejská pohoda, pochvaluji si já, majitel dvou doktorátů. Titíž Evropané, ochotni lát Americe pro její rasovou nesnášenlivost, neváhali upozorňovat na svou mravní superioritu, jak oni by teoreticky řešili problémy, s nimiž se v praxi nemuseli – donedávna - potýkat. Teď již radí méně. Když jsem se ženil s nezcela bělošskou osobou, leckdo z mých českých známých si poklepával na zachmuřené čelo. Mezi údajnými americkými rasisty se tak nedělo.

          Předpokládám, že tento můj příspěvek o jiném, než Salonním posuzování motivu emigrace, vyvolá víc než obvyklý počet zatracujících komentářů. Uzavřu s odkazem na Vladimíra Iljiče Lenina, když za první světové války komentoval zhroutivší se frontu s prchajícími dezertéry, že volili nohama. Přemnoho lidí tak volí a vzdor všelijakým překážkám, za poslední desetiletí do USA přibylo 32,7 milionů - víc lidí, než byl celkový počet populace během občanské války v šedesátých letech devatenáctého století.

          A příval zájemců – těchto údajných ztracenců, neumětelů, pokračuje. Teď v létě 2004 z thajského uprchlického tábora přiletí 15.000 příslušníků kmene Hmong, tuze primitivních horalů z Laosu, a nový domov zejména najdou ve značně skandinávském lutheránském městě St.Paul v Minnessotě. Z tropické džungle na studený sever Ameriky. Ale i tam si zvykají, ze zázemí tak radikálně odlišného již uspěli jedinci v rolích lékařů, právníků, učitelů, též jeden znich je teď zákonodárce a jeden je komik. Další tedy traumatem neúspěchu úspěšní Američané.