Po zničení americké námořní flotily v havajské zátoce 7.prosince 1941, roky, desetiletí trvala dohadování, zda se tomu dalo zabránit a proč se tak nestalo. Autoři konspirací se předháněli s obžalobami do různých směrů. Že to byl F.D. Roosevelt, který o útoku předem věděl, ale nikomu nepověděl, aby tím agresivním přepadem přiměl převážně izolacionistický Kongres a národ jít do války. Nebo to třeba Roosevelt nevěděl, na rozdíl od lišáka Churchilla, který si informaci nechal pro sebe, aby docílil americké, pro Británii tolik potřebné vyhlášení války. Nebo to oba věděli či nevěděli, ale zpackali to neumětelové, pověření dešifrováním cizí komunikace. Teď nedávno na toto téma vyšla další kniha.

          Tehdy k útoku na Pearl Harbor japonské císařství vyslalo 360 letadel, šest mateřských lodí za doprovodu dvou bitevních lodí, tří křižníků a jedenácti torpedoborců.

          Víc ztrát na životech ale bylo docíleno 11.září 2001 islámskými teroristy, vybavenými několika noži a náboženským přesvědčením, že čin zalahodí Allahovi. Jak se jen něco takového mohlo přihodit, mohlo povést? Konspirátoři přispěchali se svými dávkami do mlýna. Spáchali to Sionisté, sám Bush v tom měl své hanebné prsty – tolik a ještě víc tvrdila zejména, ale ne jen výlučně, arabská media.

          John F.Kennedy, po debaklu pokusu o invazi Kuby v Zálivu sviní, prohlásil, že úspěch má mnoho rodičů, kdežto neúspěch je sirotek. V září 2001 nikdo nepředpokládal tak bezprecedentní katastrofu, k jejímuž poskvrněnému početí přispělo přemnoho otců. A teď máme volební rok 2004, s možností vystrnadit Bushe z Bílého domu, zvolit nový Kongres, změnit politické uspořádání země.

          Došlo k nevyhnutelnému, totiž k ustavení vyšetřující komise, aby zjistila a zhodnotila okolnosti, které vedly k útoku.  Skládala se z Republikánů i Demokratů, vesměs – ale ne výlučně – z osobností se značnou osobní integritou. Před ní pak pod přísahou vypovídali svědci různé kvalifikace. Jedním z nich byl Richard Clarke, bývalý přední pracovník v oboru protiterorismu, jak za Clintona, tak za Bushe. Po třiceti letech ve federální službě toho nechal, údajně frustrován na pracovišti, kde se mu nedostalo očekávaného vlivu a povýšení. Pustil se do sepisování knihy, která s názvem Against All Enemies („Proti všem nepřátelům“) se objevila na trhu pouhé tři dny před Clarkovým svědectvím u komise. Autor ještě stačil absolvovat velevýznamné televizní vystoupení.
          (60 Minutes , CBS-TV), kniha se stala největším bestsellerem v zemi, Clarke se stal okamžitým milionářem a též předmětem podezření a pochyb: proč toto komerčně tak výnosné časování s knihou již delší dobu hotovou? Kritizovat pro nedostatečnou bdělost Bushe, jehož v předchozích měsících velebil – je motivován pýchou, zlobou, lakotou? Někteří Kongresmani vyhledali Clarkova místopřísežná, vzájemně se popírající prohlášení z různé doby.

          Bedlivě jsem sledoval jeho svědeckou výpověď, bez podezření o její věrohodnosti. Šlo též o hádanice či aspoň dohady o slovíčka. Že Bushovi lidé nepokládali Clarkova varování o nebezpečí Al-Kajdy za „urgent“, ale pouze za “important“. Že na memorandum z ledna 2001 se účinně reagovalo až v srpnu, jeden měsíc před katastrofou. Však na programu vlády byly i jiné starosti. Jen co se Bush nastěhoval do Bílého domu, došlo k incidentu v čínských vodách, nouzovému přistání amerického letadla na ostrově Hainanu a zajetí jeho posádky. Jiné problémy následovaly, přicházely tucty memorand a veletucty depeší. „Jestliže by bylo došlo k realizaci všech vašich lednových doporučení, mohlo se tím zabránit událostem ll.září?“ Na tuto otázku jednoho z členů komise, Clarke odpověděl negativně, že věru by se nedalo zabránit.

          Clarke sloužil v Clintonově administrativě osm roků, během nichž došlo k prvnímu útoku na World Trade Center (1993), na velvyslanectví v Keni a Tanzánii, na loď Cole v jemenském přístavu. Nešetřil kritickými slovy na předchůdcovu adresu a jeho nedostatečnou rozhodnost likvidovat zloducha Osama bin Ladena. V Bushově administrativě Clarke sloužil jen několik měsíců. Tam jeho představenou byla Condoleezza Rice. S její existencí jsem byl poněkud obeznámen už aspoň dvacet roků. Napřed mě trklo její neobvyklé křestní jméno a poté jsem se zájmem četl analýzy této černošky, specializující se na sovětské záležitosti, jimž výtečně rozuměla – výjimka v americkém akademickém prostředí nečasto vídaná. Z univerzity Stanford v Kalifornii si ji Bush vybral pro významnou funkci poradkyně národní bezpečnosti. (Černoška Rice, černoch Colin Powell jako ministr zahraničí – učinit taková jmenování liberální prezident, to by bylo mediálního pochvalného jásotu! Poněvadž tak učinil konzervativec, media mlčí, Rice a Powell jsou v pokrokových kruzích patřičně devalvováni a z televize jsem se dozvěděl, že Condoleezza pro ty své názory vlastně ani není černoška.)

          Původně svědčit pod přísahou před komisí nechtěla, poněvadž nemohla. Bránil jí v tom precedent ústavní povahy, v souvislosti s dělbou moci – čili něčím, v němž si libují snad jen Američané. V jejich porozumění taková poradkyně, zastávající funkci, která nevyžaduje souhlas Kongresu, je důvěrníkem či tedy důvěrnicí, s níž prezident mluví otevřeně, bez zábran a obav, že by pod přísahou se muselo se všemi podrobnostmi ven. Na mysl přichází obdoba zpovědního tajemství. Jenže v tomto případě politický tlak veřejnosti byl tak značný, že Bush závazek mlčenlivosti z Condoleezzy sňal a ve čtvrtek 8.dubna šla svědčit.

          Sledoval jsem celou proceduru. Započala s přednesem textu, s hlasem pro ni nezvykle rozechvělým. Nervozita ale pominula při odpovědích na otázky komise a vůbec ji nezdolal, ač značně se snažil, Richard Ben-Veniste, známý advokát ve službách Demokratické strany. Ve stylu utkání v soudní síni jí dával záludně formulované otázky a odpověď se snažil přerušit v pro něj výhodném okamžiku. Což se mu ale nedařilo, Condoleezza se nedala. O stylu Ben-Venistovi prezentace jsem pak četl kritický komentář, že jeho dosavadní zkušenost v jednání s černoškami zřejmě vyčerpaly příkazy posluhovačkám v jeho domácnosti. Narychlo uspořádané průzkumy veřejného mínění přišly se závěrem, že svědkyně obstála a udělala věrohodnější dojem, než její předchozí podřízený Clarke. Nepředpokládám však, že evropská média, proti Bushovi tak důkladně orientovaná, by se byla příliš obtěžovala se zveřejněním takové informace.

          Úvodník The New York Times příštího dne 9.dubna ale oznamoval, že Condoleezza nepřesvědčila svým tvrzením, že nebezpečí, představované Al-Kajdou byla pro Bushe ta největší priorita. Že briefing („krátká informace“ dle anglicko-českého slovníku, autoři Ivan Poldauf et al., 10.přepracované vydání) z 6.srpna o bin Ladenově rozhodnutí zasáhnout uvnitř USA byla spíš záležitost „historická“, zmiňující se o aktivitách za poslední čtyři roky a bez konkrétního, akutního varování, co že by se mohlo stát. Ať už by bývalo sebeakutnější, faktem zůstává tehdejší neodvratitelnost blížící se katastrofy.

          Svědkyně se ztotožňovala s Clarkem v názoru o značném selhání  F.B.I., která tuto agendu národní bezpečnosti měla zejména na starost. Varující až poplašné zprávy z terénu, některého z víc než padesáti pracovišť, v ústředí ve Washingtonu zůstaly bez reakce. Nikoho tam například nevzrušila informace z Phoenixu v Arizoně o podezřelých muslimech, usilujících o vyškolení, jak ovládat velký boeing. Rovněž v Minnessotě Francií hledaný terorista projevil takový zájem o letectví, ale F.B.I.nejen že ho nesměla zatknout, ale ani nedostala od nadřízené složky (Attorney General, jakási kombinace ministerstva spravedlnosti a generální prokuratury ) povolení podívat se teroristovi do kompjútru. Louis Freeh, šéf F.B.I. v době prezidenta Clintona, svědčil, že vzdor předchozím útokům teroristů (1993 World Trade Center, 1998 velvyslanectví v Keně a Tanzánii, 2000 loď Cole v Jemenu), vláda odmítala situaci pokládat za válečný akt, což i znemožňovalo zákaz vstupu tak nebezpečným osobám na americké území! Lapit bin Ladena by vyžadovalo dodržení všech právních ohleduplných nuancí, jejichž nedodržením by sebevětší zločinec byl neodsouditelný - čili ideální výsledek podle představ těch nejpokrokovějších ochránců lidských práv.

          Těmto sebedestruktivním nesmyslům je teď za Bushe konec.“Jsme ve válce,“ prohlásil po 11.září a po slovech následovaly činy. Poté co se podařilo v Jemenu vypátrat skupinu pachatelů, která zasáhla loď Cole, letadlo Předator, bez pilota, ale s raketou Hellfire, zasáhlo jejich automobil a spěšně posádku odexpedovalo na věčnost. Mezi nimi byl i americký občan, což vyvolalo úzkostlivé reakce, že aspoň on měl se těšit ústavním zárukám a poučení k ničemu se nepřiznávat.

          Rovněž už konečně dochází na odstranění všelijakých zákonných překážek komunikace mezi organizacemi, jejichž úkolem je – či, přesněji, měla by být – bezpečnost země. C.I.A.zabývající se špionáží v zahraničí, nesměla F.B.I., s jurisdikcí na domácí půdě, předávat informace o teroristech, do USA právě mířících. O to se zejména zasloužila nikoliv osobní averze J.Edgara Hoovera, prvního a mnohaletého šéfa F.B.I,.vůči Williamu (Wild Bill) Donovanovi, v čele C.I.A., ale ústavní svatosvatý princip separation of power – dělba moci a tak i záruka proti jejímu zneužití. Což pak vedlo k situaci, že ze záruk proti absolutní moci se v nových podmínkách mohly vylíhnout záruky absolutní katastrofy.

          Před vyšetřující komisi předstoupí ještě řada představitelů C.I.A. a F.B.I., s předpopkladem, že se dozvíme ledacos zajímavého. Nepokládám za pravděpodobné, že by závěrečná zpráva komise příliš ovlivnila výsledek nadcházejících prezidentských voleb. Ty spíš rozhodne situace v Iráku. Jak již poznamenáno na začátku této stati, zatímco nikým předvídaná katastrofa 11.září měla přemnoho otců, Irák je výlučně Bushovo dítě. Zda se  bude nebo nebude mít k světu, to rozhodne o hlavě státu na příští čtyři roky.