Homosexuální biskup byl vysvěcen ve státě New Hampshire. Jinde už fungují lesbické biskupky. Starosta v San Francisku oddává zájemce stejného pohlaví, totéž činí mladičký představitel městečka New Paltz, nedaleko od mého bydliště. Prezident Bush vyvinul iniciativu připsat do ústavy dodatek, že manželstvím může být jen svazek muže a ženy. Mnozí, jako například Rudi Giuliani, bývalý starosta New York City, dávají přednost kompromisu jménem „ domestic partnership“  či  „civic union“ a nechat tuto agendu v pravomoci jednotlivých států, nedělat z toho federální veleproblém. Konflikt kompetencí Washingtonu versus oněch padesáti států, od Alabamy po Wyoming, bývá přečasto k nerozmotání, stává se zárukou permanentního živobytí mnoha expertům. A právníci se zajisté budou radovat ze žni nové agendy – takových rozvodů, žalob o alimenty, o dělení majetku.

          Televize nás seznamovala se stovkami párů, čekajících před radnicí v San Francisku ve frontě a v dešti dlouhé hodiny. Po obřadu vycházejí rozzáření šťastlivci, mezi nimi i baculaté tety, plešatí břichatí páni pokročilého věku, jako ženich s nevěstou, v objetí, s dychtivými líbanci, tak jak činíval Leonid Brežněv s Gustávem Husákem, Erichem Honeckerem a též, račme si přiznat, i s naším Jamesem Carterem. Odvracím zrak od obrazovky, přiznávám svou politicky nekorektní nepokrokovost, nemohu si pomoct. Tohle ale není druh kauzy, která by mě vzrušovala. Neaplauduji, nezatracuji, pouze mě překvapuje intenzita projevovaných vášní.

          Prosazovatelé novinky, z nichž ani jeden z takového druhu matrimonia na svět nepřišel, se domáhají jeho legitimity na základě rovnosti lidských práv pro všechny. Což již dává příčinu ke zrodu všelijakého vtipálkovství. Před několika dny  mi sem přišel e-mail s fiktivním průběhem procedury na sympaticky nakloněném magistrátu: dostaví se identická dvojčata a dožadují se vdavků. Podiv je vysvětlen, ideologicky zdůvodněn, a žádosti vyhověno. Přijde další zájemce, s ním půl tuctu kamarádů, ti všichni dohromady baží se dostat pod jeden společný čepec.. Další na řadě je dáma s jí se dost podobajícím  psiskem v náručí, že by rovněž chtěla. A rovněž jí je vyhověno.

          V této za vlasy hodně přitažené legraci ale chyběla eventualita zájemce vstoupit do manželství s nezletilým či nezletilou. Jestliže tu dáváme tak značný důraz na rovnosti práv, buďme důslední. Proč se mají přehlížet práva nezletilých, proč má být bráněno sňatku se čtrnácti či čtyřletými? Že by to bylo k jejich neprospěchu? „Je  však k prospěchu dětí vyrůstat v prostředí dvou takových jakoby otců či matek?“ namítnul mi tu soused rovněž málo pružného ideologického rozhledu. (Z České republiku přijel na naši univerzitu mimořádně talentovaný student, brzo to dotáhl k doktorátu, specializuje se v novém vědním oboru technické povahy, jemuž vůbec nerozumím, získal již víc než jeden statisícový dolarový grant, načež se z Jiřího dal předělat na Jessicu. A zde doma měl manželku a dvě holčičky. Ty teď bez tatínka si musí zvykat, že mají dvě maminky.)

          Ze stínu anonymity, potupy z pokryteckého předstírání, tedy vystoupili homosexuálové, lesbičky a s nimi i transsexuálové, kteří s pomocí chirurgického zásahu a příslušných hormonálních dávek se z mužů stali ženami nebo naopak.

          To ale není všechno. Tyto transsexuals nutno odlišit od typu transgender. Vysvětluje psycholog Dr.Ken Zucker, šéf kliniky v Torontu, zabývající se onou „gender-identity“  u dětí a mládeže (The New York Times,7.3.2004): „Jde o jedince, kteří se pohybují mezi sexuálním sebeurčením, parkují někde uprostřed. Tato identita se liší od sexuální orientace. Týká se stavu, jak osoba se cítí být mužem či ženou, kdežto sexuální orientace se týká pocitu, jaké pohlaví že pokládá za přitažlivé.“

          I tito na půl cesty parkující se teď zbavují břemena anonymity a ostatní svět ať si zvyká, školy a místa zaměstnání ať se přizpůsobují. Týž zdroj (NYT, 7.3.04) v podrobném pojednání se zabývá osobou jménem Luke Woodward, 23 let, studující obor mezinárodních vztahů. Měl(a) problémy na školních záchodcích: za dveřmi s nápisem ŽENY docházelo k pobouření, že jim tam vlezl chlap a když dotyčný šel tam, kde MUŽI, rukama si zakrýval mamální obliny. Poté postoupil(a) operaci odstranění ňader, na výlohy přispěli spolužáci a zbytek se vyřešil půjčkou.

          Na školách vyššího vzdělání přibyl nový druh aktivismu: k boji za mír, ekologii, proti válce, proti hladu, přibývá boj na podporu studentů, váhajících se svým pohlavním zaměřením, aby mohli mít speciální toalety, umývárny, ubytovny, sportovní týmy. Přibývá výchovných ústavů, které se přizpůsobují požadavkům. Mezi nimi v městě Providence ve státu Rhode Island, tom nejmenším ze všech, je Brown University, jedna ze sedmi sester oné prestižní tzv.Ivy League („břečťanové ligy“ – Harvard, Yale, Columbia, Princeton, Pennsylvania, Cornell, těch nejstarších v zemi, ovšem benjamínkové v porovnání s Karlovou univerzitou). Brown již zřídil extra záchody a koupelny (tzv. single-stall bathrooms) pro jedince, u nichž na první pohled není patrno, zda jsou muži či ženy, a aby se tak vyloučilo nebezpečí toho či onoho druhu harašení. Letos na podzim bude poprvé poskytovat ubytování těmto transgendered studentům a v dotaznících závádí rubriku „gender-neutral option“

          Mnohé vítězství již bylo dosaženo na několika významných učilištích jako například Wesleyan College, alma mater jak Hillary Clintonové, tak paní Čankajškové. Tamější klinika od studentů přestala vyžadovat, aby se identifikovali a v dotaznících zaškrtli buď M (Male) nebo F (Female). Tamtéž studentka, biologicky žena, ale vzhledem a chováním víc muž, má možnost si za spolubydlícího vybrat autentického muže. Sarah Lawrence, jiné prestižní (a rovněž hodně drahé) učiliště, plánuje zavést toalety s označením ALL GENDER.

          Též řeč aby se přizpůsobila. Tato transgender community  usiluje o novoty a jazykové košatí pro potřeby vlastních řad: nikoli HE nebo SHE, ale ZE, a místo HIM or HER má být HIR.

          Vzpomínám na karikaturu s textem „Váš prezident Reagan je tak starý!“ popichuje Rus. „Ale aspoň není mrtvý,“odpovídá Američan, s narážkou na postupnou spěšnou expedici Brežněva, Andropova a Černěnka na věčnost. „Mrtví přece nevědí, že jsou mrtví,“ upozornil mě jeden pražský penzista, pravidelný korespondent. V takovém případě si ani nemohou být vědomi, že vstupují to posmrtného manželství. Důkaz, že ne všechny novoty musí být Made in USA, poskytuje Francie, kde je občas dovoleno uskutečnit oddavky s nebožtíkem. Takže manželský slib spolu žít, být si věrni až do smrti (což však nedodržuje většina slibujících -  v Oklahomě 72% manželství končí rozvodem), je to jaksi obráceně, když smrt manželství předchází.

          Tomu všemu předcházela katastrofa v prosinci 1959, kdy pukla přehrada a způsobila smrt několika set obyvatel města Fréjus.Tehdejšího prezidenta de Gaulla na místě neštěstí požádala dívka, jejíž snoubenec se utopil, o umožnění tak neobvyklého kroku. Přijatý zákon od té doby vyhověl mnohým skorovdovcům a skorovdovám. Procedura to ale není jednoduchá. Žádost musí napřed být zaslána  prezidentovi státu. Ten v případě schválení ji postoupí ministru spravedlnosti, ten ji postoupí prokurátorovi  v oblasti žadatele. Prokurátor pak zjišťuje,  zda dotyční skutečně svatbu plánovali, zda  rodiče zemřelého souhlasí s posmrtným obřadem, načež žádost putuje zpět k prezidentovi, který má závěrečné slovo. Ve snaze zabránit podvodným úmyslům, zákon vylučuje dědický nárok na základě takového sňatku. (Výjimku tvoří nárok dítěte, narozeného ženě, těhotné v době smrti zploditele.)