A snad i oprávněné kamenování proroků prognostiků, jak by se dalo usuzovat podle  prozatím dosaženého fiaska v průběhu americké soutěže, která v listopadu rozhodne, zda dosavadní nájemník Bílého domu setrvá další čtyři roky či zda se v lednu bude muset stěhovat.

          Koncem roku 2002 začal se o takovou změnu zajímat v národě pramálo známý Howard Dean, guvernér malého, nevýznamného státu Vermontu. O nominaci projevil zájem stoprocentní outsider, který se uvedl slovy, že reprezentuje demokratické křídlo Demokratické strany – čímž washingtonský establishment této strany de facto obvinil ze spoluúčasti na Bushových údajných hanebnostech. Nejzávažnější bylo válečné tažení proti Saddamovi, s nímž většina opozičních členů Kongresu souhlasila. Dean se tak zasloužil o vznik hnutí, jehož intenzita překvapila všechny experty. Využil internet k mobilizaci dobrovolníků , přihlásila se mu spousta nadšenců, zejména z řad mládeže, o politiku se údajně nezajímající, do pokladny začaly přibývat příspěvky od anonymních dárců, 41 milionů dolarů se tak nashromáždilo. Kometa zářila, Dean – fenomén nového politického věku, který dodal energii nové generaci, byl v očích odborníků k nezastavení. Jeho portrét se dostal na obálku nejdůležitějších časopisů (Time, Newsweek, New Republic, Weekly Standard, National Review, Nation, atd.) a jeho původních devět protikandidátů se začalo v mediích příslušně scvrkávat.  V prosinci 2003 odborníci též odepsali kampaň senátora Johna Kerryho jako zcela beznadějnou, jeho úsilí přirovnali ke stavu v úmrlčí komoře. Významní politici jako bývalý senátor Bradley a nynější senátor Harkin  nadšeně objali Deana. Totéž učinil i Al Gore, s parádním tak podtrhem Josepha Liebermana, svého partnera z roku 2000 pro viceprezidentský úřad. S premisou, že Dean se stane vítězem bez konkurence, prognostici dávali nejvíc šancí pro roli viceprezidenta Wesley K.Clarkovi, bývalému generálu, veliteli NATO (echo Dwight Eisenhowera), Jižana z Arkansasu, vhodně se tak doplňujícího s Deanem ze severu, a navíc též se znalostmi a zkušeností ze světa, což guvernér z Vermontu postrádal. Zkrátka, duo k nepřebití. „Jak je možné, že jsme se tak kolosálně mýlili (staggeringly incorrect)? hořekovali experti po funuse.

          Deanovi se sice podařilo rozproudit hnutí, dokonce do takové míry, že zásluhou jeho mnohých nadšenců se z něj stal kult, který nemalou řadu voličů začal odpuzovat.
          Po první porážce (primárky v Iowě) následovalo ještě větší fiasko (v New Hampshire, státě, sousedícím s Vermontem) a odborníci analytici nabízeli různá vysvětlení, proč ta stratosférická sláva trvala tak spěšně pohasla. Že sice na domácí půdě to byl schopný administrátor státu, ale nikoliv zručný politik, že guvernérem se stal náhlým skonem svého předchůdce. A v primárkách, celonárodních televizních debatách, na něj bylo líp vidět.

          Kandidát Dean byl nejen handicapován předpokladem svého bezkonkurenčního vítězství, ale musel se i vypořádávat se svým příliš bouřlivým temperamentem, plným hněvu, ba i zloby. A to většině Američanů nevyhovuje. V kampani znicotňoval důlěžitost dopadení Saddama Husseina. O Osamu bin Ladenovi prohlásil, že ho bude pokládat za nevinného, pokud soud nerozhodne jinak. (Čili Osamovy výzvy k zabití každého Američana a jeho projevované nadšení z dosud dosažených, jim motivovaných výsledků, bez právoplatného verdiktu amerického soudu jsou bezpředmětné.)

          V primárkách musí zájemci o nominaci svou stranou absolvovat veletucty mítingů, potřásat ruce k umdlení, líbat batolata a odpovídat na milióny otázek. Občasné klopýtnutí je nevyhnutelné a bude pak na mediích, zda z myši udělají elefanta. Že tak činí až s perverzně značným potěšením, na to máme nejeden precedent. Zatímco Kerrymu nedostatečně ublížil jeho původní hlas na podporu války v Iráku (což on posléze vysvětloval a nadále komplikovaně vysvětluje, že hlas pro byl vlastně hlas proti), v roce 1968, George Romney, usilující o nominaci Republikány, na otázku, proč podpořil válku ve Vietnamu, odpověděl, že byl ošálen, s použítím slovesa „brainwashed“ – doslova že mu byl vymyt mozek. A to stačilo k jeho kompletnímu odrovnání. V roce 1972, senátor Edmund S.Muskie, předpokládaný vítěz na nominaci Demokratickou stranou, ztratil svou šanci v okamžiku, kdy televize zachytila, jak se rozbrečel kvůli dopisu v novinách The New Leader v New Hampshire, útočícím na jeho manželku. (Nominaci tehdy vyhrál senátor George S. McGovern, který pak volby rekordně prohrál.)  V roce 1984, senátor Gary Hart, se značnou nadějí  porazit konkurenta Waltera F. Mondala či Mondaleho, zhasnul, poté co ho média přistihla při lži.

          Taková klopýtnutí hrozí i vítězným kandidátům po nominaci. Ne že by volby zcela rozhodla, ale přispět k výsledku určitě mohou. To třeba byl případ Michaela Dukakise, guvernéra státu Massachusetts (tedy téhož státu, odkud teď o totéž usiluje John Kerry), který se v roce 1988 chtěl stát prezidentem a tehdy jeho liberální stát propustil na svobodu černošského vraha Willie Hortona, promptně pak pokračujícího ve svých zálibách (znásilnění, zabíjení). Kandidát Dukakis v televizním interview na otázku zda by přece jen nedal přednost trestu smrti, kdyby obětí se stala jeho vlastní rodina, odmítl souhlasit. Navíc své kandidatuře ublížil trapným zesměšněním: on pacifista, jako jediný z padesáti guvernérů odmítající dát k dispozici ozbrojene jednotky federální vládě v případě potřeby, vlezl do tanku a jemu v televizní reklamě velel.

          Značný kopanec si v roce 1976 uštědřil v Bílém domě sídlící prezident Gerald Ford, jehož se tehdy snažil vystrnadit Jimmy Carter. V televizním interview Ford totiž prohlásil, že Polsko, tehdy v době hluboké totality, je svobodné. Na opakovanou otázku, zda něco takového míní vážně, Ford na své nehoráznosti trval. „Tím může odepsat Milwaukee“ (jedno z měst s početnou polskou menšinou),  prohlásil jeden komentátor, zatímco jiný přirovnal Fordův výrok k situaci rozhovoru s naprogramovaným homunkulem, kultivovaně diskutujícím u plápolajícího krbu a najednou u něho dojde ke zkratu, lapne teriéra, pochrupávajícího mu nohy a kvičící psisko zakousne.

          I bez takových kopanců se nepochybně dočkáme veselých okamžiků. Bude to spíš kulturní střet (homosexuální manželství zejména) nebo třídní boj (daně zejména)? Bush se určitě bude snažit neopakovat omyly svého otce při jeho pokusu o znovuzvolení, když v kampani věnoval málo pozornosti ekonomii, málo pozornosti vlastnímu pravicovému křídlu strany a též ignoroval prostopášnictví posléze vítězného Clintona. Kerry sice takovou zranitelností netrpí, ale zaslouží si označení liberála, které v americkém politickém slovníku není příliš lichotivá nálepka. Kerry se jí důsledně vyhýbá, ač v hodnocení všech sto senátorů je úplně první na řebříčku liberálního hlasování (a údajný ultraliberál Edward Kennedy je až na místě devátém).

          Kerry má k dispozici přemnoho munice, mířící jak směrem domácím (hospodářské potíže,  rozpočtový deficit, zdravotnictví, atd.) a zahraničním (zejména ovšem Irák). Ledacos se může zvrtnout, nepředvídané a nepředvídatelne objevit. Další ztráty na životech v Iráku, akty terorismu tam i jinde, předání nebo nepředání vlády Iráčanům k 30.červnu, případný růst role OSN či lapení Osamy. Al-Kajda momentálně slaví zasloužený triumf: terorismem se jí podařilo rozhodnout volby ve Španělsku, demokratické zemi. Po takovém úspěchu, chuť nihilistického nepřítele zajisté poroste.

          Na překvapivé volební zvraty Američané ovšem nemají monopol. V listopadu 2002, Bush navštívil Vilno, účastnit se oslav Litevska při jeho přijetí do NATO a Evropské unie. Ekonomie tam mohutněla ročním tempem 13 procent, úspěšný prezident Valdas Adamkus (emigrant navrátivší se do rodné země po půl století pobytu v USA), usiloval o znovuzvolení a překvapivě bídně prohrál. Lech Walesa, otec Solidarity, Muž roku, prezident, se rovněž stal obětí takové potupy.

          Bush I. válku v Perském zálivu 1991 vyhrál a následné volby doma prohrál. Bush II. válku v Iráku dosud nevyhrál a pokud se mu to přece jen podaří, na domácí půdě vyhráno zdaleka mít nebude. Publicista Andrew Sullivan v eseji „ Když se to mohlo stát Churchillovi…“ (Time, 3.3.2004) upozorňuje na paradox, že čím je vítězství blíž a nebezpečí terorismu poklesne, tím ale poroste i pocit, že vítěz je postradatelnější a do poklidnější doby se již příliš nehodí. V demokraciích vítěz  ve válce aby se pak úspěchu v míru obával. Chamberlainovsky rozměklou Británii nikdo víc nezachránil svou buldočí sveřepou odvahou, než Winston Churchill a jen co bylo po vítězném jásání, vděčný národ se mu revanžoval velmi značnou volební porážkou: mandát vládout v době míru svěřil labouristům, té nejlevicovější vládě v historii země.

          Z takového precedentu mají američtí Republikáni oprávněný strach a na proroky prognostiky nemohou přece spoléhat, ať už by tvrdili cokoliv.