Před zhruba sto lety ve vídeňském říšském sněmu po zvuku trumpety, na kterou zadul radikální nacionalistický profesor, jeho stoupenci začali metat kalamáře směrem ke slovanským poslancům. Nacisté vyřešili roli parlamentu žehem, komunisté přeměnou v drezuru jednomyslně paže zdvihajících kašpárků. Před několika lety v japonském zákonodárném shromáždění došlo na podiu k propíchnutí a tím i usmrcení významného předáka. A před pár dny se uskutečnila značně disharmonická rvačka v jihokorejském parlamentě, s níž se seznámili televizní posluchači mnoha zemí. Demokracie věru není jen pouhá diskuse.

          Dlouze a razantně se diskutuje v Americe, zemi s rekordně dlouhou a nákladnou volební kampaní. Proces, který zákon ve Velké Británii omezuje na pár týdnů, se za opačným břehem Atlantiku vleče celý rok, mnoho střeliva již vyčerpáno a ještě nám na rozdíl od dřívějších kampaní, které se plně rozjížděly až v červnu po primárkách, zbývá téměř osm měsíců, během nichž na intenzitě kanonády bude nepochybně přibývat.

          Například teď nedávno Terry McAuliff, předseda Demokratické strany (funkce nikterak významná), obvinil prezidenta Bushe, že v době vietnamské války, kdy pohodlně vojákoval na domácí půdě v jednotkách tzv.National Guard, se dopustil AWOL – aktu dezerce. A od tohoto naprosto neprokázaného obvinění se odmítl distancoval Bushův protivník, senátor John Kerry, který ve Vietnamu sloužil, proti této válce posléze protestoval a rovněž obhajoval rozhodnutí Billa Clintona se vojenské službě nikoliv čestným způsobem zcela vyhnout.

          Aniž postřehl zapnutý mikrofon, Kerry charakterizoval nespočetné množství Republikánů jako ty největší podvodníky a lháře, s nimiž se kdy setkal (the most crooked, lying group I´ve ever seen). Když poté požádán o omluvu, Kerry odmítl vyhovět.

          Nemohu neporovnat se stavem věcí v České republice, s mimořádnou popudlivostí politiků, jejich častými žalobami pro urážku na cti, s nároky na milionová odškodnění.

          Se zájmem sleduji míru urážlivosti zejména jednoho předáka Lidové strany, jehož ale nejmenuji, abych se třeba rovněž nestal jím žalovanou stranou. Takovou aktivitou by se ve veřejném životě angažující osoba v Americe, zemi jinak posedlé vzájemným souzením, značně znemožnila, zesměšnila.

           „Kdo nesnáší horko, ať jde z kuchyně pryč,“ v tomto smyslu vyjádřil své přesvědčení nejeden politik včetně prezidenta Harry S. Trumana, který například ve své kampani obvinil protivníka, guvernéra Thomase E. Deweyho, že je „Hitlerovým fašistickým nástrojem“ – to v roce 1948, tedy dost dlouho po Hitlerově smrti. Nelaskavé vyjadřování  kandidátů není produktem nejposlednější nemravné doby.  Dřív to údajně bylo ještě horší. Bahno s ošklivým nařčením na sebe vrhali otcové vlasti od prvopočátku. Ve volbách roku 1800 Thomas Jefferson byl očerňován jako agent francouzské revoluce a jeho oponent John Adams zatracován jako údajný monarchista. Zatímco v roce 1996 senátor Bob Dole, ve snaze vystrnadit prezidenta Clintona, nepoužil věru bohaté dokumentace jeho sexuálních eskapád, během kampaně v roce 1884 to byl hlavní bod programu.  Tehdy se utkal James G. Blaine, Republikánský senátor ze státu Maine, s Groverem Clevelandem, starostou města Buffalo a též otcem nemanželského potomka.

          Prostopášník však zvítězil nad počestným žalobcem, namočeným v korupčních machinacích.
Televize má největší zásluhu na vzrůstu  tzv. negative campaigning - zdůrazňování nikoliv plusů, ale minusů toho kterého kandidáta. Podtrhovat, zveličovat, případně zcela zpotvořit počínání soupeře k odstřelu. V případě Bushe je to jednak válka v Iráku a jeho údajně lživé tvrzení, že Saddam má zbraně hromadného ničení (které ovšem měl, jak potvrdily všechny zpravodajské služby včetně francouzské), a jednak stav ekonomie – zda úspěšně se vylepšující či naopak stále neduživá. Výše nezaměstnanosti, níže daňového zatížení, obrovský, nadále rostoucí rozpočtový deficit, nedostatečné zdravotní zabezpečení pro všechny – to je druh starostí, bližších voliči než je úspěšná či katastrofální budoucnost Iráku. Odborníci například připomínají, že nikdo nevyhrál prezidentské volby, aniž by vyhrál stát Ohio, který za Bushe ztratil 200.000 pracovních příležitostí, což by docela dobře stačilo ke kýženému Kerryho vítězství. Rovněž je ale známo,že v době válečného stavu, v němž se stále nacházíme – ne už proti Saddamovi, z nory vylovenému, ale proti mezinárodnímu terorismu, nepříteli bez adresy a o to víc nebezpečnému – národ nemíní měnit spřežení a dává přednost dosavadnímu vůdci. (Slovy Billa Clintona, varujícího Demokraty, své soukmenovce, že v nebezpečných dobách lidé dávají přednost vůdci, který je silný, i když se mýlí, před někým, kdo je slabý, i když má pravdu.)

          Bush má kromě značného množství financí též k dispozici Kerryho předchozí politické počínání. Je sice pravda, že čtyři měsíce pobýval na vietnamském bojišti, jakož je i pravda, že pak se angažoval, v šiku s Jane Fondovou, na protiválečných protestech, na schodech Kongresu odhodil medajle na zásluhy (ne však své – ty teď údajně visí na zdi jeho senátní kanceláře) a opakoval zprávy o zvěrstech amerických vojáků, uřezávajích uši, hlavy, vydloubávajících oči nevinných domorodců -–aniž ale byl schopen cokoliv z toho někdy dokázat. Bush zdůrazňuje Kerryho senátorské počínání, jeho hlasy proti zákonům v posílení obrany země. Přesvědčivější je ale proměnlivost jeho stanovisek. Kerry hlasoval pro rezoluci k zásahu v Iraku, což teď odsuzuje. Hlasoval pro Bushovu iniciativu k vylepšení standardu ve školách (program No Child Left Behind), aby ji za pár týdnů zatratil. „Senátor Kerry má své jednoznačné, pevné principy. Jenže ty mu dlouho nevydrží,“ řekl Bush nedávno v Clevelandu, onom důležitém státu Ohio.

          To vše a ještě víc se stává tématem negativní volební propagandy. Pro konzumenty je to zajímavější než přečasto příliš všeobecné projevy slibujících kandidátů. A zdá se, že lidé spíše věří negativním než pozitivním tvrzením. Na nepříjemné otázky či dokonce na osočení lze reagovat různě: 1.Tvrzení popřít; 2.Tvrzení vysvětlit; 3. Připustit jeho pravdivost, ale znicotnit jeho váhu, s vysvětlováním, že jde o dávnou, teď už přece irelevantní záležitost; 4. Nelze-li popřít, tedy zdiskreditovat zdroj obvinění.

          Rozdíl obou soupeřů je značný: Bush, bez řečnického talentu, věty ze sebe souká s obtížemi, ale srozumitelně, s jednoduchých rozlišením pozitivního od negativního, přesvědčen, že prezidentovi víc než na popularitě má záležet na  tom, aby měl pravdu.

          Proti Bushovi, občas až přespříliš přímočarému, kontrastuje Kerry se svými nuancemi, subtilním přemýšlením, řečnickými výkony, připomínající senátora v tóze v antickém Římě. Teď v primárkách, pro něho vítězných, například na otázku, kterou mohl zodpovědět jednoduchým ano – ne, spotřeboval deset minut komplikovaného monologu. David Brooks, komentátor The New York Times cituje (The Boston Fog Machine, 13.3.04) pár skvostů mlžícího Kerryho na půdě Senátu, kde už pobývá od roku 1985: „Jsou zde takoví, kteří jaksi říkají, že Demokraté by měli přiznat, že se mýlili ve své opozici proti rezoluci o válce. Zde to ale není otázka, toho, co je správné či nesprávné. Zde šlo o správnost prezidentova úsudku ve věci časování. To ale neznamená, že šlo o nesprávný úsudek, který jiní lidé o časování učinili.“ Nebo v souvislosti se Somálskem:

          „Pro Spojené státy to není volba pouze mezi dvěma alternativami – buď tam zůstat nebo odejít. Zde je ještě mnoho dalších možností, které lépe vyjadřují aspirace a naděje naší země.“ Brooks se poněkud poťouchle zmiňuje o „Kerryho doktrině“ - že hlas pro válečnou rezoluci byl též hlas proti válečné rezoluci, že opak správné odpovědi je rovněž správnou odpovědí.

          Voliči aby si vybírali mezi dvěma značně odlišnými osobnostmi - Bush,  jednoduše se vyjadřující, v osobní styku velmi přátelský („charming“  je přívlastek, který připouštějí i jeho oponenti)  a vedle něj řečnící, hřímající, osobně odtažitý, studený, aristokratický Kerry. Přitom jejich předchozí život se příliš neliší. Oba to jsou milionáři, pocházející z prominentních rodin, oba jsou absolventy prestižní univerzity Yale.

          Patricijský Kerry, spolu s ostatními konkurenty v primárkách, zněl značně populisticky: uzmout moc mocným a vrátit ji lidu, zatracovat „special interests“, jejichž peníze však hradí většinu volebních výdajů, odmítat globalizaci, jež způsobuje odliv pracovních příležitostí ze země, zvyšovat zdaňování boháčů, ti ať ještě víc platí, a poskytovat refundace daní chudým, kteří je vůbec neplatí. I Kerry se takto stal šampionem nuzáků. Jestliže někdejší kandidát Jimmy Carter v sedmdesátých letech se představil jako „znovuzrozený křesťan“ (born-again Christian), teď tu máme nejnovější variantu znovuzrozených proletářů. Těžko však odhadovat rezonanci takového předstíraného přerodu mezi voliči, jejichž většina (60%) se již stala aktivními investory, akcionáři v tomto kapitalistickém hospodaření. (V roce 1992 jich bylo pouhých 20%.)

          Značně vysoké procento voličů důsledně, dokonale Bushe nenávidí. K porovnání intenzity takového odporu, pohrdání  a nenávisti nutno se vrátit až k Richardu Nixonovi. Liberální komentátor Bill Moyers,někdejší tiskový mluvčí prezidenta L.B.Johnsona, obviňuje Bushe z „úmyslné destrukce systému vlády USA,“ Harold Meyerson, editor časopisu The American Prospect, charakterizuje Bushe jako toho nejnebezpečnějšího prezidenta v celé historii země. Přitom tento údajný zloduch není obtěžkán skandály typu Watergate či orální aktivistky Moniky Lewinské. Jenže se nestal jen přechodnou figurkou, kterou do Bílého domu přivedlo problematické rozhodnutí Nejvyššího soudu. Bush bez omluv a velikého přešlapování zareagoval na útok 11.9.2001 jako na akt agrese, vyhlášením války a ochotou do ní jít i bez podpory váhajících spojenců.

          Kdyby záleželo na Evropě, bylo by šmahem po Bushovi. Tam ho podporuje jen Berlusconi, snad i Blair a (ovšem neevropský)  Sharon. Kandidát Kerry prohlásil, že se těší podpoře řady evropských předáků, ale na opakovaný dotaz o jejich jménech se odmítl vyjádřit.

          Řady jsou polarizovány, oba tábory si uvědomují zbytečnost snahy přetahovat si již tak či onak přesvědčené sympatizanty. Stratégové se tedy soustřeďují na dosud nerozhodnuté voliče a na jejich přilákání se utratí mnohé miliony.

          Pro někdejší dobrovolníky v kampani Howarda Deana je nominace Kerryho velkým zklamáním, ale budou ho volit, poněvadž jejich tou nejkardinálnější prioritou je docílit porážku Bushe. Stejně tak Republikáni, kteří proti němu mají řadu výhrad (odhlédnuto od Iráku,  i kvůli rozpočtovému schodku a legalizaci ilegálů), jiného kandidáta k dispozici nemají.

          V systému dvou politických stran, přítomnost odštěpivšího se politika, který usiluje o zvolení pod praporem nové partaje (zelených, mírumilovných, atd.) nebo jako nezávislý, představuje hrozbu a případně i značné neštěstí pro stranu, od níž se odštěpil. Lze si posloužit řadou precedentů i z nedávné doby. V roce 1968 Eugene McCarthy, Demokrat, rozpoltil svou stranu a přispěl tak k vítězství Republikána Nixona. V roce 1992 nezávislý kandidát Ross Perot dostatečně oslabil voličskou základnu Republikánů, že způsobil porážku Bushe staršího a zvolení Clintona značně mladšího. V posledních volbách 2000 dost levicový Ralph Nader ubral hlasy Demokratům, a nebyl to tedy Al Gore, ale Bush II., kdo se nastěhoval do Bílého domu. A Nader letos znovu usiluje o totéž.

          Jakmile skončila letošní primární bitka, jejímž hlavním tématem bylo rozhodování, kdo  nejúčinněji bude schopen zdemolovat Bushe v podzimním utkání, tento Bush Kerrymu k vítězství pogratuloval. Až budeme mít volby v listopadu konečně za sebou, s municí vystřílenou, s veletucty narážek,urážek, insinuací uplatněných, a tato podivná podívaná  - spectators sport – bude končit, vyčerpaní soupeři s nabytými šrámy a stále hroší kůži si podají ruku a poražený pogratuluje vítězi.

          Takové české volby si dosud nedovedu představit. (Aniž si byl příliš jist, že by byly žádoucí.)