Americké politické strany, jaký je v nich vůbec rozdíl, jak se v tom vyznat? Do Ameriky jsem kdysi připutoval s představami, vytvářenými  v padesátých a vlastně dominujícími i v pozdějších letech: že jedna  ta partaj je za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou, že jsou to slouhové téhož Wall Streetu, vykořisťovatelského kapitálu, usilujícího o ovládnutí světa.

          Na místě jsem se pak začal rozkoukávat a též zesměšňovat otázkami, kdo že k jaké straně patří, jak velká je jejich místní organizace, jak vysoké platí členské příspěvky, ať mi ukáží členskou legitimaci, rád bych si v ní zalistoval. Postupné pak seznamování se skutečným stavem věcí: nic takového tam nemají, i když sem tam existují Kluby mladých Demokratů či Republikánů, ale vesměs to je věc preference, stavu mysli, jakési self-identification,  jako když se někdo přiklání k pozitivismu či existencialismu, má sklony náboženské či spíš tíhne k ateismu, nebo – což se mi zdála být ta nejbližší analogie – je fanda sportovního klubu, Sparťan nebo Slávista. Ale pořád je to tatáž kopaná s dodržovanými pravidly a nikoliv utkání gladiátorů na smrt. K volbách občan buď chodí nebo nechodí, může, ale nemusí se registrovat jako Demokrat či Republikán, což ho pak opravňuje volit v primárkách (ale v některých státech osoba, napsaná na seznamu jedné strany, může volit v primárkách druhé strany). Pak se v tom vyznejte.

          Čímž zmatení příchozího novice nekončilo. Když jsem se zeptal na jméno předsedy těchto velestran, nikdo nevěděl. To už jsem si raději odpustil dotaz o existenci ústředních výborů a moci partajních sekretariátů. Centrum projevovalo jakousi životnost pouze v souvislosti s volbami, k nimž je potřeba značného množství peněz. Ale kongresmani, senátoři, usilující o zvolení či znovuzvolení,  spoléhají na místní zdroje podpory a také tam směřuje jejich loajalita.

          Jaká že je stranická linie? Máme předáky osvícené a zabedněné. Republikáni pokrokoví, typu Nelsona Rockefellera, Republikáni konzervativní, typu Barry Goldwatera. Demokraté na severovýchodním pobřeží s dost levicovými sklony versus jejich jižanští kolegové, kongresmani a senátoři, politicky víc pravicoví než Čingischán.

          Co to tedy je za jednotu? Ta vůbec neexistuje, však tu nejsme v jednotném státu, ale v unii států, s různými zájmy a rozhodně různou historickou zkušeností. V šedesátých letech v jižanských státech bývalé konfererace - sto let po občanské válce, v níž Sever v době republikánského prezidenta Lincolna zvítězil -  si konzervativní Demokraté udržovali de facto mocenský monopol. To se teprve v následných desetiletích začalo měnit.

          Jako student jsem se do amerického akademického prostředí dostal přesně v době utkání Kennedyho a Nixona o Bílý dům. Velká nás většina fandila tehdejšímu idolu  J.F.K. Měl své charisma, osobní přitažlivost, navíc to byl Demokrat, prezidentský kandidát strany, těšící se podpoře nás méně majetných, menšin, přistěhovalců. Tyto sympatie dodnes dominují mezi údajně liberálními elitami,  v mediích, na univerzitách. Tam se sice prosazuje diversity – rozmanitost, s jednou ale výjimkou: ta neplatí v politické orientaci, ojedinělý konzervativec je v takových kruzích bizární, málo trpěnou výjimkou. Naopak, bázi Republikánů tvoří různorodé konzervativní společenství byznysu,  náboženských vrstev, zejména tzv. Evangelicals, ale také modré límečky, manuálně pracující běloši, zejména na jihu.

          Strany to jsou sice amorfní, časem absolvují i značné hodnotové posuny,  ale natolik lze generalizovat tvrzením, že Demokraté jsou  víc na levici a Republikáni na pravici standardního politického spektra. Slovy bývalého senátora Daniela Patricka Moynihana (Demokrat - stát New York), ústředním principem konzervativců je přesvědčení, že kultura a nikoliv ekonomie rozhoduje úspěch společnosti. Občan způsobí, jaký je stav ekonomie a není tomu naopak. Role státu versus odpovědnosti jedince je pak dalším jablkem sváru.

          Republikáni o předácích Demokratů tvrdí, že kromě sexu jejich nejnáruživějším pudem je rozdávat cizí peníze. Údajné je jejich přesvědčení, že zvýšeným zdaňováním, přerozdělováním zdrojů, vláda se tak stává zárukou prosperity. Republikáni (jakož ale i mnozí Demokraté) jsou proti political correctness, proti affirmative action, zdůrazňují odpovědnost jedince za své počínání, odmítají politicky korektní charakterizaci pilného, pracovitého člověka jako „šťastnějšího“(more fortunate), na rozdíl od lenochů, jakoby to byla věc štěstí, výhra v tombole, když někdo sebou pořádně pohne. Odmítají přespříliš pokrokový přesun odpovědnosti konkrétního jedince na nespecifickou společnost, na stát, rozmazávat tak rozdíl mezi pachatelem a jeho obětí. Že třeba došlo k znásilnění, poněvadž znásilněná vyprovokovala útočníka svým atraktivním zjevem. Na současném stavu  této tzv.litigatious society, kde skoro každý se soudí s každým, nejvíc vydělávají advokáti, jejichž organizace jsou štědrým zdrojem finanční podpory Demokratických politiků, úspěšně pak blokujících potřebné reformy právního pořádku/nepořádku. Ten již způsobil, že lékaři z hrozby frivolních žalob zavírají své praxe a houfně opouštějí některé státy (např.Mississippi, West  Virginia). Demokraté reagují obviněním Republikánů,  že prosazují zájmy je financujících  pojišťoven. Konzervatici vyčítají liberálům, že jsou proti trestu smrti, ale podporují potraty, že pokládají  standardizované školní testy (SAT), stejné pro každého, za rasistické, kdežto předepsané výhody a kvoty pro  některé menšiny (nikoliv pro Asiaty) že rasistické nejsou.

          Republikáni se tradičně drželi principu, že vláda, čím míň vládne, tím líp vládne. Nechme co nejvíc odpovědnosti na lidech, na společnosti. Buďme šetrnými hospodáři, naše výdaje nechť nepřekročí naše příjmy. A jak za Republikána Reagana a v ještě větší míře za Bushe II. došlo k  k rekordnímu rozpočtovému deficitu, též zásluhou snížení daní jako předpokládaného stimulu k znovurozproudění váznoucí ekonomie. Zdravotní zabezpečení (medicare) si teď vyžádalo obrovskou sumu 400 miliard dolarů, přemnoho peněz plyne do subvencí zemědělství, federální vláda se rozmáchla do oblasti školství, v dosud výlučné jurisdikci jednotlivých států, a teď vzdor výdajům v Iráku, prezident přednesl velenákladný program dalšího výzkumu vesmíru, včetně expedice na Mars. Republikánský senátor John McCain takové iniciativy přirovnal k počínání opilého námořníka v přístavu.

          Republikáni tradičně tíhli k izolacionismu a Demokraté k internacionalismu. Však války se vesměs vedly v režii Demokratů: 1.světová (Woodrow Wilson), 2.světová  (Franklin D. Roosevelt), Korea (Harry Truman), Vietnam (John F. Kennedy a zejména Lyndon B. Johnson). Vietnam ale vedl k rozkolu v řadách Demokratů. Zatímco menšina tuto válku pokládala za poctivě motivovaný zásah proti rozpínajícímu se komunismu – a časem přešla k Republikánům, většina Demokratů se ztotožnila s názorem, že to bylo hanebné dílo vojenského-industriálníko komplexu, výraz mentality studené války. Zahraniční politiku Demokratů v sedmdesátých letech charakterizovalo zatracování vlastní země: „arogance moci“, slovy senátora Wiliama Fulbrighta. Americký patriotismus se stal zdrojem výsměchu a Jimmy Carter v rámci koexistence shledal potřebným líbat se s Brežněvem.

          Zajetí amerických diplomatů v Teheránu a fiasko s pokusem o jejich vysvobození vypudilo zbožného Cartera z Bílého domu. Do něho se nastěhoval Ronald Reagan, bývalý Demokrat, spolu s jestřáby typu Jeanne Kirkpatrickové, rovněž bývalé Demokratky. Ti se  hlásili k dědictví Trumana a Kennedyho, a pustili se do boje proti Říši zla. Většina americké veřejnosti s tím souhlasila a víme jak to dopadlo - sovětská říše se rozpadla.

          V devadesátých letech, Demokraté se znovuzískáním prezidentského úřadu jakoby se již zbavili vietnamského syndromu. Bill Clinton se rozhodl zasáhnout na Balkáně, kde Evropané buď nechtěli a zcela určitě si nedovedli poradit s tamějším krve proléváním. Clinton poslal vojenské jednotky i na jiná místa, aniž se obtěžoval žádat OSN o povolení.

          Teď tedy máme Irák. Jestliže Demokraté zvítězí v letošních volbách, a John Kerry usedne v Bílém domu, nemělo by dlouho trvat, než se dozvíme, jakým směrem další kroky povedou – zda s inspirací Trumana či Cartera.

          Tak či onak, polarizace Republikánů a Demokratů  v otázkách řešení mnohých domácích i zahraničních problémů, úpadek kolegiality v Kongresu, růst vzájemně nepříznivých osobních vztahů, již dosáhlo intenzity prozatím bez precedentu. Nynější návštěvník při prvním vstupu do americké reality by již neměl problém tyto dvě strany rozlišit.