Henry Kissinger nebyl ten jediný, kdo potvrdil, že moc je ten nejnáramnější afrodisiak. Není příliš těch, kteří by jím pohrdli, od podílu na moci se odvrátili,natož aby celebrity, přivyklé pozornosti národa, by dobrovolně zvolili odchod,  potupu bezvýznamnosti v cizině. Krátce, velmi krátce: kdo z nich nemusí, tak neodchází. Ale pořád lepší je ztratit svou proslulost než osobní svobodu či dokonce život. Jiné jsou ovšem kalkulace o budoucnosti za předpokladu odchodu dočasného (za 2.světové války, úprk politikých elit před Hitlerem zejména do Anglie) nebo s očekáváním permanentního osudu na věčné časy.

          Nesouhlas s eventualitou exilu vyjádřili někteří polistopadoví předáci, například Jiří Dienstbier, tehdejší ministr zahraničních věcí. V médiích byl citován, že nikdo nemusel odejít. Pravda pravdoucí: tristnímu údělu exulanta se kdokoliv mohl vyhnout, mohl se nechat zavřít a případně i popravit. Tak se například rozhodl Vlado Clementis, jeden z Dienstbierových předchůdců v úřadě. (Poštěstilo se mi seznamit se a spřátelit s americkým diplomatem slovenského původu, a kdysi na gymnáziu spolužákem tohoto Clementise. Začátkem padesátých let, když se schylovalo k přípravě největšího politického procesu a Clementis se zrovna ze zahraniční cesty vracel do rodné země, při zastávce v Paříži onen diplomat ex-spolužák z pověření americké vlády ho kontaktoval a seznámil s odhadem zpravodajské služby, čeho nepříjemného se doma dočká, a nabídl mu politický azyl. Což Clementis odmítl. Ne že by poslovi špatné zprávy nebyl věřil. Ale ujistil ho, že takovým krokem by přece zradil dosavadní smysl svého života. – Tolik můj příspěveček k událostem před půl stoletím. Clementisovi se onen smysl života naplnil. „Ďakujem,“ bylo údajně jeho poslední slovo na šibenici. Předpokládám, že to myslel ironicky, ač ironie je asi to poslední, co by v takovém okamžiku přišlo na mysl. Ale aspoň nevyvolával slávu rodné straně, své věšitelce, tak jak při tomtéž závěrečném aktu činili jiní významní příslušníci čeledě tvorů zvláštního ražení.)

          Jezuita-vyklouz Jean-Bertrand Aristide, prozatím ten nejposlednější v dlouhé řadě neschopných, lačných a brutálních prezidentů Haiti, té nejchudší a nejhanebněji spravované republiky v západní hemisféře, byl teď nedávno vystrnaděn do exilu. Bažil zamířit do Jižní Afriky, země značného přírodního i jiného půvabu, jenže tam ho nechtěli a tak mu nezbylo než přistát ve zdaleka míň vábné Centrální africké republice, kterou dočasně na Centrální africké císařství přejmenoval kanibal Jean-Bédel Bokassa, než i on byl vypuzen do exilu.

          Ten on našel, spolu s řadou svržených hlav, v bývalých galských državách, ve Francii, jejíž Riviéra značně láká takové zájemce. Z ukradených peněz si tam též lebedí Jean-Claude Duvalier, jeden z Aristidův předchůdců, pokud zrovna nelyžaří v Alpách. Ferdinand Marcos neuvažoval o azylu v Mongolsku, ale zvolil Havajské ostrovy, kde luxusně, leč přece jenom potupně dožil.

          Významným kritériem je ovšem kvalita politického klimatu, jistota, že nehrozí deportace do spárů přemožitelů. Jednou z podmínek bývá dobré chování, neplést se do politiky, žádné konspirace, pletichy. Zatímco exulant ajatoláh Chomeini se směl v Paříži angažovat v úsilí svrhnout iránský režim, posléze svržený premiér Hasan Bani-Sadr dostal azyl jen s podmínkou totální politické abstinence.

          Compatibility – politické sympatie k žadatelům učinily z Francova Španělska a Peronovy Argentiny oblíbený útulek pro prchající nacisty. Když se v roce 1974 dostal v Chile k moci Pinochet, řada jeho nepřátel našla azyl v tehdejší DDR. Po jejím rozpadu pohlavár Erich Honecker, místo do vězení využil možnosti emigrovat právě tam do vzdáleného post-pinochetovského konce latinské Ameriky.

          Tradičním magnetem bývalo Švýcarsko, nyní však s náručí méně otevřenou. Otevřené však zůstávají tamější banky, nikoliv však s dřív totální jistotou bezpečnosti a anonymity vkladů. Tak se nemile přesvědčili již zmíněný Marcos, bývalý šáh Reza Pahlavi, mexický prezidentský zloděj Carlos Salinas, další a další. I když však dojde k zablokování fondů, přece jen nějaké ty milionky různě rozstrkané zůstávají v nepoctivých rukách. (Posloužím příkladem nyní již zesnulého megakleptokrata Mobutu Sese Seko: 25.2.2004 jeho syn Zuma Sese Seko kontaktoval mého přítele, moravského profesora v Kanadě, s nabídkou 20 procent podílu při umožnění převodu 12 milionů takových problematických dolarů. Dotyčný potomek momentálně setrvává v uprchlickém táboře pod ochranou OSN. Pro případné zájemce: jeho e-mailová adresa je: (zumaseko@outgun.com.) 

          Podobné nabídky se mi dostalo od manželky Charlese Taylora, mordýře prezidenta, vypuzeného z Liberie. Odhlédnuto od vysoké pravděpodobnosti, že všechno to jsou podvody nigérského typu, již dobře známého mnohým českým adresátům, snad stojí za úvahu otázka, zda poskytnutí takových azylů je činem víc humanitárním či víc nemorálním. Bezpečný útulek pro lidožrouta Bokassu, aby již nemohl požírat nebo to snad spíš bylo v souvislosti s diamanty k prospěchu udělovatele azylu?  Revoluční velevrah Haile Mengistu Mariam uprchl z Etiopie pod ochranná křídla nehorázně vládnoucího Roberta Mugabeho v Zimbabwe. Ugandský Idi Amin Dada, který měl na svědomí odhadovaný počet čtvrt milionu obětí, se odebral se svými čtyřiceti či kolika manželkami pohodlně dožít v Saúdské Arábii. Jenže jeho předchůdce a posléze i nástupce Milton Obote, trávivší svá léta v exilu v Tanzánii, měl údajně na svědomí ještě víc lidských životů. Tedy zpět k otázce: poskytnutím azylu se sice uspíší odchod hanebného vládce k prospěchu národa, ale je to též výsměch justici, smyslu pro spravedlnost, aniž by se mohla poskytnout záruka, že nová vládnoucí garnitura si bude počínat lidštěji – však proč by si počínala, při vědomí opakovaných precedentů o beztrestné existenci v pokud možno luxusním azylu.

          Odcházející králové, hlavy pomazané, též propojené mnohými rodinnými svazky, dávaly přednost pohostinství britské monarchie, sesazený řecký král Konstantin svému švagrovi, španělskému Juanu Carlosovi. V Libyji sesazený Idris I. a o afghánský trůn připravený Muhammad Zahir zamířili do Říma. Egyptský Faruk, nenasytný  neřestný prostopášník, se nejraději povaloval v blízkosti Monte Carla. Šáh Reza Pahlavi prokázal, že penězi nejenom nelze koupit štěstí, ale za nepříznivých politických podmínek ani azyl podle vlastní volby není k mání. Odmítnut Carterem ve Washingtonu, potupně putoval do Panamy a odtud do Kahíry.

          Nevím o případu, že by svržený diktátor prchal s prázdnou kapsou. Tak snad výlučně činí jen demokraté, idealističtí bloudi. (V této souvislosti neodolám vytasit se se svou zkušeností z doby svých studií, když jsem si na živobytí vydělával číšničením v restauraci pana Vašaty na Manhattanu. Jednou, při roznášení drštkové polévky, kdosi do mě strčil a já polil hosta – historickou postavu: Alexander Kerenský, Leninem svržený, v americkém exilu skrovně přežívající. Pan Vašata mě ujistil, že mnou potřísněné sako bylo to jeho jediné.)

          Washington poskytoval jakási stipendia kdysi prominentním osobám jako byl Petr Zenkl. Bývalý ministr předúnorové vlády profesor Adolf Procházka mi ve svém domečku dal vizitku s adresou organizace křesťanských demokratů v exilu. Jozef Lettrich, Václav Majer, ani jeden z poúnorové politické generace nežil na velké noze a neslyšel jsem, že by si někdo z nich byl stěžoval. Někteří našli zaměstnání v knihovně Kongresu, někteří jako například bývalý lidovecký poslanec Ivo Ducháček uspěli jako univerzitní učitelé a autoři uznávaných učebnic. Bývalý generální tajemník Lidové strany Klimek se úspěšně uplatnil jako ladič pian. Ferenc Nagy, předseda Malozemědělské strany, té kdysi nejsilnější v Maďarsku, se stal farmářem v Kansasu.

          Významným členem amerického Kongresu je v Maďarsku narozený Tom Lantos. Ten ale z rodné země odešel ještě jako junák a politice se tam nevěnoval. V tomto ohledu Jiří Pelikán byl unikát: nejen že někdejší stalinista, časem získavší prominentní lidskou tvář, ale z českého komunisty přetvořený italský socialista, vítěz v tamějších volbách, posléze člen Evropského parlamentu. 

          Předpokládám,že v případě budoucího pohybu do exilu budou z české země odcházet prominenti důkladně materiálně zaopatření.