Chtělo to dost času a námahy, než se mi podařilo upovídat, obloudit a zalasovat svou nyní již dlouholetou manželku. Narodila se a vyrostla v Číně a své někdejší zdráhání posléze vysvětlila: prý shledávala  mou vizáž až příliš nepříjemně asiatskou.

           Kačena jedna, jak ji něco takového mohlo napadnout?
          Reagovala doporučením, abych se občas podíval do zrcadla a zamyslel.

          Což mi připomnělo, že ještě kdysi v Čechách jsem nahlédl do sovětské encyklopedie historického materialismu a z ní se dozvěděl o kmenu Ulčů, sídlících v dálavách východní Sibiře. Rybáři, pastevci, lid prostý, přívětivý, též primitivní, vývojově zanedbaný. Kdo ví, jak to s tou přívětivostí bylo - v nedávné minulosti se prý i věnovali občasnému kanibalismu. Víc detailů se mi nevybavuje, s předmětným opusem značného rozsahu jsem věru neprchal do náruče imperialistů. Teď po přemnoha letech mi přítelkyně z Texasu, knihovnice na jedné z tamějších univerzit, poslala spis “Pohádky z tygří stezky” autora  Dimitrije Nigaškina, vydalo Chabarovskoje knižnoje izdatělstvo v roce 1975 a v Praze vyšlo v Lidovém nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství v překladu Zdeňky Psůtkové a s ilustracemi Milana Erazima v dnes již nevídaném nákladu 50.000 výtisků.

          Tak jsem se seznámil s příznivějším kádrovým profilem svých jmenovců:

          Takže kdybych si to byl od Amuru namířil směrem k jihozápadu, do její rodné Číny bych byl došel a my se nemuseli seznamovat až na silvestrovském večírku v české společnosti na Manhattanu v New Yorku.

           Nebo to je s tou naší údajnou rasovou podobností, ne-li dokonce totožností, úplně jinak. New York Times uveřejnily (7.května 1996) dost dlouhé pojednání, nazvané "Mumie, textilie důkazem přítomnosti Evropanů na Dálném východě." Severozápadní kout Číny zvaný Xinjiang, končina, kterou vedla legendární silk road (hedvábná cesta, cesta hedvábí, obchodní spojnice s Evropou), tam teď sídlí Ujgurové, lid mohamedánské víry a s řečí z turecké větve. Když jsem je potkával mezi turisty v Pekingu, vypadali míň čínsky než já, tvrdila ta moje.

          V onom Xinjiangu v končině zvané Tarim Basin, suché, hodně horké nížině, se začátkem tohoto století začali vrtat francouzští a němečtí vědátoři. Pod povrchem objevili rukopisy z 6. až 8.století, psané v odumřelé řeči, jíž dali jméno tocharština. Po následném bádání objevili její nápadnou podobnost s jazyky keltskými a germánskými. Rovněž objevili mumie. Jedna jim značně připomínala ženu velšskou či irskou, druhá mumie připomínala Čecha (Bohemian burgher). Odhadovaný věk dva tisíce roků. Jak se tam tihle Evropané dostali?

          Těžko to  mohl být případ náhodných přivandrovalců, zatoulaných jedinců. V posledních dvaceti letech totiž čínští badatelé objevili v prostoru 500 mil přes 100 ostatků osob, mumifikovaných  přírodou, jejím suchým klimatem, nikoliv nějakým umělým procesem. Dotyční žili před 2.400 až 4.000 lety. Výtečně zachované mumie nečínského, vyloženě evropského vzhledu, plavovlasí tvorové. V končině Lop Nor (kde Číňané konají atomové výbuchy) došlo k objevu lebek zcela nordického typu. Stejný důkazní směr podporuje oblečení pradávných nebožtíků. Irena Goodová, specialistika v oboru zvaném textile archeology , tvrdí, že nález je virtually identical stylistically and technically  s nálezy v pohřebištích v Rakousku a Německu z doby kolem roku 700 před Kristem. Zkoušky DNA potvrzují příslušnost k dávné evropské genetické skupině. Jak se tam tedy tihle Evropané dostali, nutno zopakovat otázku.

          Archeologové, historici, lingvisté, biologové, vědci z ještě dalších oborů, dali hlavy dohromady najít odpověď. Konference se konala v muzeu pennsylvánské univerzity ve Filadelfii. S výjimkou teorie předhistorických parašutistických seskoků se dostalo na všechny možné verze. "Jestliže teď už nejste dostatečně confused (popletení, zmatení), nedávali jste dost pozor," poznamenal k nashromážděným specialistům James Patrick Mallory, archeolog z univerzity v  Belfastu.