Bližší nám košile než kabát, akutněji se zajímáme a víc důležitosti přikládáme událostem nám blízkým, s případně bezprostředním dopadem. Však nemůže tomu být jinak. Povodně v Čechách v roce 2002 se nás dotkly více než ještě značnější takové katastrofy, postihující Čínu téměř každý rok.

          Víc než VZDÁLENOST nám zamlžuje rozhled doba, ČAS,  ten nejkrutější generalisimus, který nás všechny, dřív nebo později, stoprocentně zlikviduje. Užitečnou oporou, nepostradatelným nástrojem tyranů jsou lidé s počínáním ovcí bez paměti, tento perfektní materiál, který ke svým záměrům hnětou demagogové. Totalitní stát vyvlastňuje nejen svobodu a majetek, ale také právo na paměť. Je ovšem rozdíl mezi nepamatováním a předstíranou amnésií, neznalostí neboli lží. Rozlišujme prázdné hlavy, v nichž není co k pamatování (záležitost nejmladší generace – otřesné důkazy nezájmu a ignoranství například uveřejnila Mladá fronta Dnes  ve zvlášní příloze 15.listopadu 2003) a pak ty, kteří si pamatovat nechtějí. Například dnešní komunisté, tolik teď mávající praporem vlastenectví, si určitě s menší vervou připomínají svou někdejší servilitu vůči všemu sovětskému.

          Nostalgici romantizují staré, údajně zlaté časy, jakoby v minulosti vždy bylo líp - i za těch komunistů. Zlaté se zdají proto, že pamětníci, nyní staří, vrásčití, nedužíví, tehdy takoví věru nebyli.  Byli jsme mladí(é), pohlední(é), někteří z nás přímo neodolatelní(é). A teď už, případně i dlouhou řadu let, odmítáme se na sebe ráno podívat do zrcadla, abychom si hned nezkazili náladu na celý den.

          Vzpomínka na vlastní mládí a ztepilost kalí rozhled. Někdejší mládežníci, krasavci a krasavice, ovšem zabaží po návratu hanebných padesátých let. Spíš se pamatují milostné hrátky na svazácké brigádě než děs doby procesů a šibenic. Paměť v roli iluzionisty, též s variantou selektivního přeinterpretování vlastní minulosti. Nejedna kdysi máslem hodně obtěžkaná hlava bezpáteřného kejvala se přetransformovala v příslušníka napřed šedé zóny, poté do podoby disidenta, ne-li přímo neohroženého bijce za svobodu.
          Nevyhnutelná je zkušenost, že s příbývajícím věkem ubývá schopnost vybavovat si zážitky nejčerstvější, na rozdíl od těch dávných, z mládí, z gymnaziálních let, z maturitního večírku. Mnozí přesně vědí, kdo sedával ve které školní lavici, ale na který film jsme se to včera , sakramente, dívali v televizi? Proti chabnoucí paměti se lze jakž takž bránit, avšak bez naděje na veliké vítězství.

          Při hodnocení, inventuře dob minulých, je tedy sklenice z poloviny plná nebo prázdná, povedl či nepovedl se věk, v němž nám bylo souzeno žít?  Vzdor bohatému katalogu uskutečněných špatností, minulé století v mnohém vskutku hrozné, bylo též mimořádně zajímavé a obohacující. Rekordně kruté, krvavé, ale též s kolosálním rozmachem, kdy se vynalezlo víc, než ve všech předchozích érách dohromady.  Naše doba nám umožnila existenci daleko hodnotnější, kvalitnější, příjemnější a delší, než kdy v minulosti. Po sečtení všech plusů a minusů, rezultát je nepochybný. Pochybovačům odpovídám jedním anglickým slovem: dentistry. Sedět v křesle u současného moderního zubaře je zážitek k neporovnání s martyriem, uštědřovaným provozovateli tohoto řemesla předchozím generacím.

          Obdržel jsem statistické porovnávání stavu věcí v USA v roce 1903 a 2003. Před sto lety devadesát procent lékařů mělo substandardní vzdělání a hlavní příčinou úmrtí byl zápal plic, chřipka, tuberkuloza a průjmy. Devadesát procent porodů se uskutečnilo v domácnostech, v nichž  18% mělo služebnictvo, 14% koupelnu a 8% telefon. Tříminutový rozhovor z Denveru v Coloradu do New Yorku stál 11 dolarů – v době, kdy roční mzda dělníka se pohybovala mezi 200 až 400 dolary. Tehdy to byl svět, kdy nejvyšší stavbou na světě byla Eiffelovka a v Americe bez mrakodrapů jezdilo všeho všudy 8.000 automobilů po pořádných silnicích v celkové délce 144 mil. 

           Tehdy jen pouhých 6% mládeže ukončilo střední vzdělání (ona tzv.high school) a desetina dospělého obyvatelstva byla negramotná. Jakožto někdejší pedagog jsem zpozorněl: značná většina nyní odejde ze školy s certifikátem o dosaženém úspěchu a analfabetů tu máme stejné, ne-li ještě vyšší procento. Jedinou příčinou nebude příval primitivních hord z údajně rozvojových zemí, ale i patetická úroveň školství a jeho absolventů.

          V roce 1903 ještě nikdo neluštil dosud nevynalezené křižovky a rovněž nepil pivo z neexistujících plechovek. Las Vegas, nyní milionová metropole s rekordně pokračujícím růstem, měla všeho všudy 30 obyvatel. Nejeden nostalgik, trčící v pravidelných dopravních zácpách, si závistivě posteskne, a rovněž by se našli takoví, kteří by zabažili po někdejších možnostech zajít si do drogerie a u pultu bez cavyků obdržet marihuány, morfium a heroin. Ten, dle tehdejšího tvrzení lékárníků ”čistí pokožku, oživí mysl, reguluje zažívání, a ve skutečnosti je perfektním strážcem zdraví.”

          Od roku 1900 se ve světě průměrná životní délka skoro už zdvojnásobila. Máme k dispozici antibiotika. Všelijaké neduhy, postihující předchozí generace, přestaly být smrtelným nebezpečím. Pozemšťanů přibylo víc než požehnaně, ale rovněž náramně vzrostla schopnost živit hladové krky. Úroda na kukuřičních polích v USA se ztrojnásobila a zásluhou nové odrůdy rýže (tzv.miracle rice) Asie již netrpí hladomorem.

          Snadnější jsou nejen možnosti naplňovat žaludek, ale i ona tzv.kvalita života se vylepšuje. Její významnou součástí je rostoucí podíl volného času, v němž se nemusíme pachtit za živobytím a dalšími, dřív nepominutelnými starostmi. Týdenní pracovní doba se v průměru snížila z 60 na 40 hodin. Dovolené se staly samozřejmostí. Nemusíme si už pěchovat prkenice bankovkami a běhat s placením účtů do fronty na poštu. Pošleme šek, jsme součástí bezpeněžního hospodářství, ušetříme spoustu času.  V domácnosti zapneme různé ty myčky a sušičky, aby se plahočily za nás. Lidé minulého století se trýznili tropickým vedrem. My ale máme klimatizaci. Máme filmy, televizi, magnetofony, sterea, videa, a to vše se nám stalo samozřejmostí.  Začátkem dvacátého století rádius průměrného celoživotního pohybu nepřesahoval 100 kilometrů. Teď za pár hodin odlétáváme do všemožných vzdálených Tramtárií. Úspěšně byl odstartován výzkum kosmu, první astronauti už hopsali na měsíci.

          K možnostem mobility připočtěme blaho moderní komunikace.  Ještě nedávno jsem se o událostech v rodné zemi dozvídal z pražských novin, jež se zpožděním a za nehorázně vysoké poštovné nespolehlivě putovaly přes Atlantik. Teď si bezplatně přečtu nejčerstvější vydání v internetu. Elektronickou poštou si okamžitě mohu popovídat se sebevzdálenějším pozemšťanem.

          Komunikace, pohyblivost – znamenitě to prokázané výhody našeho věku. Též ale značně vzrostla naše zranitelnost, zásluhou schopnosti destruktivní. Za dalších sto let nikdo ze čtenářů tady však už nebude, aby podal svědectví o životě,  pokud ještě nějaký vůbec bude.