V dávných dobách se víc dařilo všelijakým Mesalinám, Xantypám, Kateřinám Medicejským, ať už na trůnu nebo v jeho pozadí. My, poddaní rakousko-uherského mocnářství, jsme měli Marii Terezii, mužikum od nás na východ vládla Kateřina Veliká, na Madagaskaru si potrpěli na matriarchát a v království Tonga vládla až do šedesátých let dvacátého století mohutná, víc než dvoumetráková královna Salote. Teď nám zbyly daleko míň mocné oficiální hlavy státu. Však porovnejme britskou královnu Alžbětu II. s její předchůdkyní a jmenovkyní Alžbětou I., jež poroučela  setnout hlavu nejednomu ze svých, sympatie pozbyvších, oblíbenců.

          V dnešních dobách, kdy monarchií je již poskrovnu,  ženy se vesměs dostávají do čela států zásluhou mužské části své rodiny. Ve Srí Lance, po zavraždění premiéra Bandanaraike, do předsednictví zasedla jeho vdova. Na Filipinách prezidentské volby vyhrála vdova po zavražděném opozičním vůdci Acquinovi. V Indii, druhé nejpočetnější zemi světa a tedy i nejpočetnější demokracii vůbec, po otci Jawaharu Nehruovi převzala moc jeho dcera Indira. Na Filipínách je teď v čele Gloria Macapagal Arroyo, rovněž z prezidentské rodiny, a stejně je tomu na sousedním archipelagu, v Indonésii, kde prozatím nejposlednější hlavou státu se stala rozkošně pojmenovaná Megawati Sukarnoputri,  nejstarší dcera Sukarna, Otce Vlasti.

          Proslulá feministická publicistka Germaine Greer kdysi přišla s apelem moderním demokraciím, aby přestaly s šarádou povyšování manželek hlav států do pseudomonarchických rolí.  S výjimkou jejich manželů si je přece nikdo nezvolil. A  jako následování hodný příklad dala komunistické země, kde vedoucí soudruzi se se svými soudružkami příliš neukazovali. V éře Leninově a o to víc ve Stalinově, Naděžda Krupská setrvávala v pozadí a jen Alexandra Michajlovna Kollontájová se zdála být bolševickou ženštinou významného kalibru. (A též nekonformních sklonů. Na Kolumbijské univerzitě nám přednášející expert tvrdil, že někdy ve dvacátých letech v Moskvě o oslavách prvního máje tato temperamentní soudružka, celá nahatá, kráčela v čele rovněž neoděných studentek lékařství, domáhajících se jakýchsi práv. Kolontájové se pak dostalo přemístění do jiné funkce  - jako velvyslankyně ve Švédsku, čímž úspěšně unikla pozdějším Stalinovým čistkám.)  Po druhé světové válce v tehdejších čerstvých lidových demokracií tábora míru se značně zviditelnila Anna Paukerová, rumunská ministryně zahraničních věcí, ale i židovka, takže pak došlo i k jejímu pádu.

          V roce 1954 na mírovou konferenci v Ženevě přijeli americký John Foster Dulles s chotí, britský Anthony Eden s chotí, reprezentant Francie rovněž s manželkou a Nikita Sergějevič Chruščov s Nikolajem Alexandrovičem Bulganinem. Do té doby vědečti socialisté pořádali výlučně pánské jízdy. Závan nových časů teprve v roce 1961 naznačil kulatý předseda Nikita, když se do Vídně dostavil k mírovému popovídání s manželi Kennedyovými, rozdíl snadno postřehnutelný. Podstatnou změnu zavedl Michael Gorbačov, nedobrovolný hrobař Sovětského svazu, když na veškerá zahraniční  setkávání přijížděl  s chotí Raisou.

          O unikátní výjimku ze zavedeného komunistického počínání se v daleké Číně postarala poslední Maocetungova manželka (Chiang Ch´ing - takto v anglické transkripci), o jejímž osudu, vrcholícím řáděním za Velké kulturní proletářské revoluce jako ultraradikálky, příslušící  k nespočetnému množství Gangu čtyř, existuje řada knih. Zemřela ve vězení, vzteklá až do posledních okamžiků.

          V asijském světě, bez ohledu na politickou orientaci režimu, se tradičně uplatňoval vliv oněch dragon ladies –dračic manipulátorek, v peřinách ledacos našeptávajících svým nezřídka míň inteligentním pánům. Příkladem nám poslouží Imelda Marcosová,  ne sice krvelačná, ale jinak hodně lačná kleptokratka, nebo též vdova po jihovietnamském prezidentovi Ngo Dinh Diemovi, zavražděném v roce 1963. Paní Čankajšková, která nedávno zemřela v USA ve věku víc než sto let, mnohonásobně předčila svého maršála a generalisima svým šarmem a  intelektem.

          Vládnutí v Africe zůstává výlučně mužskou záležitostí, ačkoliv v pouštní republice Botswaně , jíž od začátku své nezávislosti v roce 1966  patří zasloužený primát té nejslušnější a nejschopněji spravované země kontinentu, Lady Ruth, manželka prezidenta Sira Seretse Khamy, absolventa oxfordské univerzity, získala značnou popularitu a vliv, ačkoliv to byla běloška, tam ve světě, stále háklivém na barvu pokožky.

          Manželky v zemích mohamedánských setrvávají v pozadí, nezřídka zabalené a nezřídka jich bývá  víc než jedna. Pozoruhodnou výjimkou zústává dočasně vládnoucí Benazir Bhuto, dcera pakistánského premiéra Zulfikara Ali Bhutta,  významného státníka na mezinárodním fóru, který ale doúřadoval na domácí šibenici.

          V nemohamedánském světě Karibiku, v republičce Dominica,  do roku 1995 předsedala premiérka Mary Eugenia Charles. Na jihoamerickém kontinentě s machismo tradicí, kde vládne mužská pěst a ženám se přisuzuje  role poslušných putiček, se v Argentině mimořádně prosadila Evita, miláček národa, a po její hodně předčasné smrti dokonce došlo k pokusům přimět Vatikán ke kanonizaci, prohlásit ji za svatou.  Ovdovělý diktátor Juan Domingo Peron byl v roce 1955 vypuzen do exilu, z něhož se po 18 letech vrátil znovu do prezidentské funkce,  a jeho pokus opakovat historii skončil fraškou.  Za viceprezidenta či spíš viceprezidentku si vybral svou druhou manželku Isabelu, a když do roka umřel, tato bývalá servírka si s pomocí věštce počínala tak diletantsky, že vojáci v zemi, kde neschopné vládnutí je věru normou, ji vbrzku ( 1976) svrhli.

          Zbývá tedy jen Evropa, kde ženské polovině lidstva mívá občasnou příležitost podílet se na politické správě společných věcí.  Železné dámě Thatcherové se dostalo víc moci, než kolik mohla uplatňovat  její předchůdkyně královna a císařovna Viktorie. Ovšem ta předsedala imperiu, nad nímž slunce nikdy nezapadalo, čemuž už zdaleka tak není. Významných politických funkcí se nejvíc dostává ženám ve skandinávských zemích a takový trend  už je třeba přede dveřmi i v jiných částech Evropy.

          USA jsou zdrojem mnohých novot – blahodárných i zkázonosných. Jak legitimní emancipační kroky, tak hodně potrhlé nápady. Máme už ženské CEO (Chief Executive Officer) – tyto kapitánky průmyslu, jakož i generálky v armádě, zákonodárkyně senátorky a kongreswomanky, u soudů v talárech přibývá žen s všemožnou pigmentací.

          O nynější senátorce Hillary Clintonové se uvažuje v souvislosti se znovunastěhováním do Bílého domu ve vrcholné roli v roce 2008.
          Teď v roce 2004 žádná žena  o toto nájemnictví neusiluje. Zbývá pouze příležitost případných první dam vylepšovat  u veřejnosti šance jejich kandidujících manželských partnerů. O roli First Lady není v americké, a předpokládám, že v žádné ústavě demokratického státu ani slovo. Pouze její manžel – na rozdíl od národa – si ji zvolil. A ona přijme některou z rolí -  zda být poslušnou putičkou, cupitající za svým pánem, či modelem, inspirujícím mnohé dcery země,  zlidšťujícím, oživujícím faktorem (jak úspěšně činila manželka ostýchavého Calvina Coolidge),  či Rasputinem v sukni za trůnem (v případě na smrt nemocného Woodrow Wilsona). První dámě, prostopášným manželem mnohonásobně šálené (Kennedy, Clinton), se pak dostává v národě buď politování či posměchu.

          V nynějším mediálním věku, tyto manželky mohou mít svůj znatelný politický dopad. Fotogenická Jacqueline Kennedyová rozhodně přispěla víc než mdlá, bezvýrazná Patricie Nixonová. Záleží pak nejen na temperamentu dotyčné, ale i na ochotě prezidenta angažovat svou životní družku v jiných než dekorativních rolích.  Jimmy Carter pravidelně vodil svou Rosalynn do zasedání vlády, aby se vyjadřovala k národním a mezinárodním otázkám. Posílal ji jako svého emisara na zahraniční konference.

          Tak věru si nepočíná nynější George W. Bush. (Ten letos poslal novoroční blahopřání v podobě rodinné fotografie – on George a ona Laura - mé švýcarské tchyni, která zemřela před pěti lety. Došlo to na mou adresu, s předpokládaným škemráním o finanční podporu v nadcházející volební kampani.)

          Manželky zájemců o nominaci na kandidáta Demokratické strany, který by Bushe z Bílého domu vystrnadil, přispívají k tomuto úsilí. Značně se snažila v Praze narozená Hadassa Liebermanová, na každém kroku doprovázející  svého manžela, který však již svou beznadějnou snahu vzdal.  V Mozambiku narozená Teresa Heinz Kerry úspěšně zlidšťuje („blowsy sensuality“ tak v tisku charakterizována) svého manžela, poněkud odtažitě působícího a prozatím nejúspěšněji si počínajícího kandidáta. Elisabeth Edwardsové, právničce jako je její manžel, se dokonce podařilo prosadit posun odevzdaných hlasů v Oklahomě, kde totiž přemluvila tamější populární sportovní postavu, aby veřejně podpořil jejího Johna. Výjimkou mezi aktivně na kampani se podílejícími manželkami je Judy Steinberg Deanová, lékařka, ze stejné profese jako o nominaci usilující Dr:Dean. Jemu po porážce v Iowě povolily nervy, vyjádřil se zběsile a jeho prozadím neviditelná Judy byla povolána k záchraně. Diane Sawyerová, mediální hvězda televizního kolosu ABC, ji zpovídala (120.000 video kopií pak rozesláno voličům v New Hampshire) značně nehorázným způsobem. Dvacet otázek, proč se na kampani nepodílí. Dotázaná, nikterak neusilující o zářný dojem, vysvětlila, že se věnuje své profesi a televizi beztoho zřídkakdy sleduje.

          Jeden z kandidátů, beznadějně usilujících o nominaci,  je kongresman Dennis Kusinich, bývalý starosta Clevelandu. Mezi jeho  četnými minusy je i skutečnost, že postrádá jakoukoliv dámu. Pravil: „Jakožto starý mládenec mám příležitost fantazírovat o své first lady … Rozhodně bych chtěl  někoho, kdo je dynamický, otevřeně se vyjadřující, ženu nebojácnou ve své touze po míru ve světě, po zdravotním pojištění pro všechny a ekonomii s plnou zaměstnaností.“ (takto citován v The New York Times Magazine, 1.února 2004).