Střední Amerika, jejích všech sedm států, pro mě postrádala na přitažlivosti. Diktatury, vojenské junty, převraty, vraždy pokrokových mnichů a jeptišek, příliš bídy, příliš kontrastů. Jak by tato západní hemisféra dnes vypadala, dojít kdysi k opačné kolonizaci, že puritáni z Anglie by se byli vydali jižním a Španělé severním směrem?

          Byla by Nikaragua postižena diktátorem Anastasio Somozou, vystřídaného soudruhem  Danielem Ortegou? Byla by se kvůli fotbalovému utkání uskutečnila válka mezi Hondurasem a El Salvadorem? V Mexiku jsem nedojel dál než ke guatemalské hranici a jedinou plánovanou cestu až dolů do Panamy zhatily události roku 1968, když jsem raději spěchal do Evropy dozvídat se, co že mají socialisté s lidskou tváří za lubem.

          Pak když jsme se to dozvěděli a za dalších deset let v Kanadě začali vydávat časopis Západ, ozval se ze San José, hlavního města Kostariky, náš krajan, který se představil šlechtickým jménem jako legitimní pretendent českého trůnu. Nabízel vydávat náš časopis ve španělštině a přišel s inzerátem, že hledá manželku - tedy budoucí královnu („aby byla panna, pokud je něco takového v této době ještě možné“, specifikoval v dopise). Posléze též dodal detailní nákres, jak objevit zlatý poklad Inků, kteří v končinách nynější Kostariky nikdy nepobývali.

          Ale zlata tam kdysi bylo habaděj, jak zjistil, osobně si ověřil, sám Kryštof Kolumbus, když v roce 1502 na své čtvrté, poslední cestě do Nového světa přistál u tamějších břehů - přesně v místech, kde teď stojí přístav Port Limón, kam v prosinci 2003 mířil náš Rotterdam. Zachovala se Kolumbova slova obdivu, že za dva dny tam viděl víc zlata, než za čtyři roky ve všech ostatních zemích dohromady. Však proto kýženou končinu  případně pojmenoval: Costa Rica – Bohaté pobřeží. Mínil je získat do osobního vlastnictví po návratu do Evropy očekávaným darem od příznivě mu nakloněné královny, která bohužel zatím zemřela a vdovec král Ferdinand nemínil vyhovět. Kolumbus krále zažaloval (to že se tehdy mohlo!), pře se vlekla, status předmětného území tak v pochybách, což přimělo konkistadory, po zlatě lačnící dobyvatele, rozhlížet se jiným směrem. Na pokoji před takovou havětí ponechaní Indiáni, zdatní zlatníci, dál mírumilovně přežívali. Bylo jich však pramálo, bez styku s civilizacemi Aztéků, Olmeků, Tolteků, Mayů na severu či Inků v Peru.

          Kostarika se stala nezávislou v roce 1821, době početného kolapsu španělských zámořských držav. Je menší než Česká republika, s pouhými 3,5 miliony obyvatel, dodnes katolíky, samozřejmě, ale s unikátem, že je to obyvatelstvo značně homogenní, evropského původu. Indiánů zbylo pramálo a menšiny mesticů a černochů jsou jen ve dvou provinciích včetně Limónu, našeho cíle.

          Kostarika je unikátní i jinak: má nejvyšší gramotnost (přesahující 93%) ve Střední Americe, rekordní množství flory, víc druhů (870) ptactva než USA a Kanada dohromady a též nejvyššší procento smrtelných dopravních nehod na světě. Je to země demokratická s nejmenšími socio-ekonomickými disproporcemi. Populární jsou býčí zápasy, v nichž však býk vždy přežije. V roce 1949 došlo ke zrušení armády a tím i postatnému snížení pravděpodobnosti vojenského převratu a nastolení diktatury. Pro občany až do věku 70 let účast na volbách je povinná. José Maria Madriz, první zvolený prezident v roce 1837, nebyl ani voják ani politik a bylo mu pouze 29 let. Země měla prozatím 49 prezidentů, z nichž 36 pocházelo ze všeho všudy tří rodin.

          Ve čtyřicátých letech dvacátého století se vláda paternalisticky si počínajících plantážníků dostala do rukou profesionálů, byrokratů – tedy z venkova ze přesunula do měst. Prezidentem se stal Rafael Angel Calderón, nábožensky založený lékař, reformátor se značným sociálním cítěním. Uskutečnil pozemkovou reformu, prosadil řadu progresivních zákonů (minimální mzdu, sociální pojištění, atd.), za druhé světové války  uvěznil početné Němce, konfiskoval jejich majetky a tuze si znepřátelil konzervativní kruhy. Detajly o jeho prezidentském nástupci jménem Teodoro Picado Michalsky pomíjím, jakož i následné komplikace. Zatímco naši rodnou zemi postihly v roce 1948 události únorové, v Kostarice měli události březnové, občanskou válku, která trvala 40 dní a vyžádala si víc než 2.000 životů. Vlast zachránil z exilu se navrátivší José Maria Figueres Ferrer, znám jako „Don Pepe,“ 42 letý plantážník, inženýr, ekonom a filozof. Zkonzolidoval původní pokrokové výdobytky a dominoval na politické scéně po dvě desetiletí. Štědrost státu však přesáhla hospodářský potenciál země. Ta se dostala do podstaných finančních potíží, Mezinárodní měnový fond musel zasáhnout.

          Klima, zemědělství, hospodářský život, hustota obyvatelstva, se mění s přibývající nadmořskou výškou. U břehu vlhké tropy, plantáže zejména banánovníkové, kdežto na náhorní plošině, známé jako Meseta, ve výši jednoho až jednoho a půl kilometru, s příjemným klimatem, plantážemi kávy, je ten doslovný střed země. Tam žije nejvíc lidí, je největší počet měst včetně toho hlavního, též adresy mnou nejmenovaného čekatele na český trůn. Ze San José je pěkný pohled na blízký kopec Irazu, 3.430 vysoký, tedy hodně výš než cokoliv v našich rodných krajinách. Radostné ocenění takové scenérie ale tlumí skutečnost, že je to sopka, jen neklidně dřímající. Země je obdařena dvěma vulkanickými pásmy, takže občas něco vybouchne – jak se stalo s pořádnou intenzitou 7,4 Richterovy škály 22.dubna 1991, dne ve světě oslavovaného jako Den země. Opačným směrem z kopců k pacifickému břehu nepřibývá tolik tropické vláhy a daří se tam pěstování cukrové třtiny.

          V Kostarice neexistuje železniční spojení se sousedními zeměmi, nic nejede do Nikaraguy (odkud se přihrnulo na čtvrt milionu málo vítaných uprchlíků) a Panamy, ale pouze vede z hlavního města jedním směrem k vlastním břehům u Pacifiku a druhým směrem k Atlantiku.

          Předplatili jsme si autobusový výlet z přístavního Limónu do horského San José, prohlédnout si metropoli, národní divadlo, muzeum, katedrálu, honosné čtvrtě a též se seznámit s lidovou uměleckou tvorbou v místě Moravia.
Proč Moravia? Inu, zjistím na místě.

          Nic jsem nezjistil. Tak jak nám  seznámení s Cartagenou zhatila eventualita teroristického nebezpečí, zde zasáhla realita, způsobená nepřízní přírody. Ne sice sopečný výbuch, ale lijáky natolik urputné, že ublížily vozovce a smetly pár mostů.

          Nezbylo tedy,než se pouze trošku seznamovat s pobřežními plantážemi, džunglí a přístavem Limón,o němž jsem dřív slyšel jen v souvislosti s německým podvodníkem Karl Fesslerem, jemuž se podařilo ošálit Fidéla Castra fingovaným prodejem velké zásilky  neexistující kávy a před oprávněným jeho běsněním unikl právě tam. Přístav je složením obyvatelstva pro Kostariku netypický. Spíš než Evropané tam žijí potomci víc či míň dobrovolných přistěhovalců zejména z Jamajky, ale také z Číny, kteří stavěli onu železnici směrem do vnitrozemí. Na čínské restauraci vězelo doporučení popíjet plzeňské pivo. Domorodci prý mluví anglicky, ale nic takového jsem v ulicích neslyšel. Místní, údajně mezinárodní, letiště je již několik roků mimo provoz. Příčinou nebyl nezájem pasažérů, ale zájem státu zobtížnit transport zakázaných drog. Z nedostatku jiných alternativ jsme se rozjeli do kraje, mimořádně žírného, obdařeného všemožným tropickým ovocem. Banán je tam králem, prolezli jsme plantáže, seznámili se s procedurou, s nákladem do kontejnerů, jichž pak snad sto putovalo na prostornou loď.

          S podstatně menším plavidlem jsme podnikli druh expedice v terénu, kde z obou břehů vřeštila džungle, ptáci, opice a sem tam se zcela neslyšně pohnul i krokodýl. Obeznámen s takovým terénem z Brazílie v povodí Amazonky, nic tedy pro mě nového, až na setkání s tvorem, anglicky známým jako sloth a s daleko příhodnějším českým jménem lenochod. Ve výši stromů, tak jako australští medvídkové koala si hovící, s dobráckým, rozkošně připitomělým výrazem ve tváři. Zvěděl jsem, že jsou dvojího druhu: dvouprstí a tříprstí, nepostřehl jsem, který je který. Jeden z nich je ten pomalejší a proto je i vegetarián, však nic jiného mu nezbývá. Svým ležérním tempem by přece nic svižného nemohl ukořistit.

          Venkoncem neadekvátní seznámení se zemí bez armády a diktatury. Patrně tam ještě někdy zavítám a třeba i vyhledám následníka českého krůnu, s královnou kdysi pannou, pokud se mu ji někdy podařilo objevit.