Za blížícího soumraku jsme odpluli směrem ke kontinentu latinské Ameriky, vystoupit tam na půdu Kolumbie, rozlehlého státu s více než milionem čtverečních kilometrů a čtyřiceti miliony obyvatel, sídlících ve třech značně rozlišných oblastech. Jednak to jsou pobřežní nížiny končící u břehů Pacifiku i Karibiku, jednak náhorní, hodně obydlené  oblasti včetně hlavního města Bogota s víc než šesti miliony obyvatel, a pak za Andami znovu nížiny značné rozlohy, málo lidí, málo pohody v povodí Orinoka a Amazonky. Málo pohody vůbec. A bývala to jedna z nejbohatších španělských kolonií. Španělé se tam hrnuli za zlatem už začátkem šestnáctého století, žlutého kovu teď již málo zbylo, ale zato Kolumbie se stala zdrojem 90 procent všech smaragdů světa. „Tam je kupujte!“ dostává se mi rady z několika stran, jako že bych já byl po takové okrase kdy bažil.

          Hlavním vývozním artiklem je káva, druhým je ropa. Odhaduji, že výnosnější však je pašování kokainu a marihuány. Země je postižena málo přehlednou občanskou válkou už po víc než polovinu století a narkoterorismem v mnoha jeho podobách (vraždy, únosy, výkupné) už také hodně dlouho. Vláda se spíš s menším než větším úspěchem potýká s levicovými extrémisty, kteří se však víc než prosazování svých ideálů věnují obchodu s drogami. Napočítal jsem aspoň půl tuctu organizací takových zarputilců, z nichž nejtřeskutěji se vyznamenávají  soudruzi s písmeny FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia). Na opačném konci politického rozvrstvení si v krvavých odvetách počínají pravicoví hrdlořezové. Situace v každém případě je bouřlivá, nikterak veselá.

          Druhým největším městem na karibském pobřeží je Cartagena, cíl naší cesty, též na seznamu UNESCO mezi kulturními památkami lidstva, jak také jsou třeba Český Krumlov a Telč. Cartageně – stejně jako Leningradu – se dostalo čestné přezdívky „hrdinné město“. Nezažilo sice 600 dní obležení v době Hitlerově, ale v osmnáctém století hrdina Bon Blas de Lezo s jedním okem, jednou rukou a jednou nohou a s 2.500 muži se úspěšně ubránil převaze 27.000 britských vojáků, kteří po 56 dnech marných útoků další své úsilí vzdali.

          Studuji zdroje, abych se na místě správně vyznal. Cartagena je veliká, téměř milion lidí. Mohutná tvrz San Felipe v kontrastu s moderní výstavbou na polostrově Bocagrande. Z teras kláštera La Popa, před čtyřmi stoletími postaveného na místě zničeného indiánského svatostánku, získáme tu správnou panoramatickou představu. Vydáme se do Starého města, téměř ve své celé délce obehnané zdí až čtyři metry vysokou a osmnáct metrů širokou, jež místy sloužila jako věznice. To zejména oceníme na Plaza de las Bovedas, náměstí arkád, s mnohými podloubími. Na náměstí hrdiny osvoboditele Bolivara nahlédneme do katedrály, která dělá spíš dojem pevnosti než svatostánku. A hned tam na místě zamířím ke skvostu, na který se zejména těším, totiž k Palacio de la Inquisición, kde strážci správné víry po dvě století vyslýchali, mučili a upalovali disidenty.  Teď je tam k mání muzeum s exponáty instrumentů na přiznávání viny nevinných, též knihovna a kavárnička pro občerstvení.

          Poznamenal jsem si varování raději pominout končinu Getsemani, severovýchodní to část Starého města, že tam nebývá příliš bezpečno. Spolustolovník z Pentagonu mi dal k přečtení důvěrný dokument, nabádající k ostražitosti: vražednost v Kolumbii je třináctkát vyšší než u nás doma v Americe. Rovněž prý značný pozor na kolumbijské žebráky, zloděje, únosce, takovéto nepříjemnosti.

          Začal jsem si dělat starosti, ale nebylo jich třeba. Než jsme mohli do přístavu dorazit, oslovil nás kapitán a text jeho projevu jsme dostali do kabiny: Včera večer americké velvyslanectví v Kolumbii vydalo varování vyhýbat se některým oblastem země, včetně Cartageny. Hrozí nebezpečí útoku příslušníky marx-leninské revoluční organizace na americké občany. Přes noc jsme byli  v kontaktu s Washingtonem jakož i našimi lidmi v Cartageně, řídíme se jejich doporučením, bezpečnost našich pasažérů a posádky je naší prioritou, takže bohužel zastávku neuskutečníme, přístav pomineme.

          Mohamedáni tedy nemají na moderní terorismus úplný monopol. Tady nám to hrozí v převážně katolické zemi. Kdyby pár těch revolucionářů vylezlo na naši loď a zmocnilo se jí, tak jak se přihodilo italské Achille Lauro, jak by takové drama pak probíhalo? Tehdy před lety jsem měl potíže s představou, jak hrstka násilníků mohla kontrolovat mnohonásobně početnější, přece nekontrolovatelná, rukojmí. Což nemuseli násilníci občas odpočívat, pochrupávat, ulevit si na záchodě? Že se mezi stovkou námořníků nenašlo pár svalnatců nějakého takového mizeru chňapnout, šup s ním přes palubu a bylo by hned o jednoho míň.

          Tyto varianty jsem si naštěstí nemusel ověřovat. Ohavný opar terorismu ale doléhá na nás všechny, jen co vstoupíme na kterékoliv letiště. Miliony zbytečně preventivně promrhaných hodin čekání. Nemohu se zbavit dojmu, že opatrnost, aspoň v Americe, přeháníme, stejně tak, jak bývá při policejních raziích, kdy na poplašný telefonát o manželské rozmíšce reaguje příjezd deseti automobilů s kvílejícími sirénami. Na letišti se musíme vyzouvat a předkládat boty k inspekci. Hairpin („vlásnička“ tvrdí slovník) v manželčině drdolu alarmuje bezpečnostní personál, který ji pak eskortuje k důkladné tělesné prohlídce. Příště aby se raději dostavila s dlouhou vlající hřívou. Při onom našem letu na Floridu, oklikou přes Washington, v kabině nám oznámili, že  třicet minut před přistáním musíme zůstat sedět na místě. Kdyby se někdo zvedl se zcela legitimním nutkáním zaběhnout na toaletu, kapitán by byl nucen změnit směr letu a tak neohrozil hlavní město. Týž mně nepochopitelný příkaz byl opakován při odletu z Washingtonu. Což nemáme na palubě federální strážce – ony sky marshalls – kteří by povstavšímu a spěchajícímu pasažérovi třeba podrazili nohu? Nemám dost zkušenosti posoudit, nakolik tato přeopatrnost prosákla do jiných zemí. Když však při letu s ČSA buď do Prahy či z Prahy se mi poštěstilo být přesazen do první třídy, štědře mě tam napájeli a servírovali výtečnou krmi s příbory, snad ze stříbra, ale nůž byl z plastiku, takový ten maličký, určitě neškodný. Jím bych kapitána věru nemohl přepadnout. Ale mohl ho probodnout vidličkou z kvalitního materiálu, co jsem měl k dispozici.

          Po zklamání s pominutou Cartagenou přišla z dáli zpráva naprosto výtečná: Saddam Hussein, nezasažitelný bombami, raketami, nenalezitelný satelity, nabyvší potence fantomu s trvajícím zkázonosným dopadem, byl nalezen a lapen. On, bagdadský velkořezník, s náramnými tituly jako Lev Babylonu, Následník Nabuchonodozora, Moderní Saladin Islámu, Přímý prorokův potomek, vylezl z nory v podobě nevábného vandráka. Ač vyzýval národ bojovat do poslední krve a svatosvatě slíbil, že i on tak udělá a nikdy se nevzdá, vzdal se bez výstřelu, bohatě ozbrojen a též bohatě vybaven stodolarovými bankovkami až do výše tří čtvrtí milionu, což se mu, předpokládám, do kapes jen obtížně mohlo vejít. Větší potupu arabské důstojnosti si nedovedu představit.

          Též značné to zklamání pro mnohé arabské a evropské komentátory, škodolibě se posmívající nenáviděné - ale v mnohém i záviděné Americe, však jedno nevylučuje druhé - pro její neschopnost Saddama najít. Hodně zasmušilí aby byli početní Evropané, vyjadřující přesvědčení, že Bush je větším nebezpečím pro svět než Saddam.

          Zauvažoval jsem o zaslání telegramu s kondolencí francouzskému prezidentovi Chiracovi, který se o Saddamovi opakovaně vyjadřoval jako o svém příteli. A teď se on chudák dostal do takových nesnází! V Radě bezpečnosti OSN Francie znemožňovala prosazení ultimáta proti jeho opětovnému porušování všech rezolucí, a když pak válka přece jen vypukla, francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin odmítl odpovědět na otázku, zda si přeje vítězství té či oné strany. Villepin, ten také by si zasloužil takový telegram.

          Náš kapitán se pokusil  na poslední chvíli něco zorganizovat. Hledal náhradní  zastávku, že třeba zamířit k ostrovům San Blás nebo spíš na sever ke Cayman Islands či dokonce až do Jamajky. Ale to bychom nestihli být v určenou dobu v Panamě. Kapitán tyto podrobnosti příliš nerozváděl, ale předpokládám, že tam k plavbě průplavem je třeba napřed si udělat rezervaci a ne uplatňovat platilo pravidlo „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“

          Máme tedy přebytek času. Loď ubrala na počtu zdolávaných uzlů, budeme se k Panamě pomalinku ploužit. Náhražkou nám byla poskytnuta narychlo zorganizovaná párty, s všelijakým popíjením včetně šampaňského. Nezaznamenal jsem původ šumivého nápoje a na francouzské státníky blaženě zapomněl.