Kam se to vlastně a jak daleko pojede: cesta 3.334 námořních mil čili 6.170 kilometrů dlouhá, k jižnímun konci Karibiku, hned v sousedství latinské Ameriky, zastávka v historicky prý významném přístavu Cartagena v nepokojné republice Kolumbii, poté návětěva Panamy a jejího průplavu a úplně navrch nahlédnutí do Kostariky, státu jak bez armády, tak bez tradice diktatur, což v oné části světa je pozoruhodný unikát.

          Do řady ostatních karibských ostrovů jsem kdysi už nahlédl a v porovnání s pacifickou oblastí mi nikterak neučarovaly. Pravda, na koupání je to tam báječné, z hebkého písku vejít do modravých vod, a ne jako v Polynésii, Melanésii a Mikronésii, kde vesměs je třeba brodit se mělčinou s vodou pod kolena ke korálovému útesu, kde teprve začíná pořádné moře. Ale tam  bývají i nepříjemní žraloci a zcela určitě i pořádné vlny, které pošetilého odvážlivce rozplácnou zpět na ostrý útes. A já beztoho nejsem příliš akvatický typ, do vod se nemusím vášnivě vrhat. Pro mě je daleko důležitější tamější člověk, který nad čímkoliv karibským bezkonkurenčně vítězí. Má totiž svou autentickou identitu, mentalitu, svůj jazyk, není rozmělněn západními vlivy, že z něj pramálo původního vůbec zbylo. A není zavalen turisty, k nimž teď patřím.

          Kýžený Pacifik ale měl a stále má to nepopíratelné minus, že je pro nás přespříliš daleko, kdežto Karibik tu máme snadno na dosah. Tudíž nahlédněme na zbylé evropské koloniální výspy, z nichž kromě těch francouzských (Martinik, Guadeloupe) už zbyli jen ti Holanďané.

          První zastávka na blízkých Bahamách, ostrovů a ostrůvečků, jichž je něco kolem sedmi set. Tahle naše Holland America si jeden z nich (Little San Salvador Island, mezi Eleutherou a Cat Island) koupila a předělala v parádní zastávku pro své zákazníky. Už předem jsem něco takového zatracoval jako pouhou plytkou vábničku, ale po spatření a prvních krocích po náramné pláži a mezi zajímavými porosty, byť bez ševelících palem, tak jak je převážně zvykem v příliš vzdáleném Pacifiku, jsem sklapnul. Ano, tady se rozběhnout, skotačit a radovat se při pomyšlení, kam že jsme to z naší arktické mizérie aspoň na chvilku unikli.

          Rozradostnil mě dotaz jedné pasažérky mdlého ducha, zda prý lze taxíkem dojet do hlavního města Nassau, necelých sto mil daleko. Být vozidlo obojživelné, požádal bych o svezení, pokusit se tam o interview s mezinárodně teď proslulým českým finančním pirátem Viktorem Koženým, někdejším tenisovým partnerem a přítelem rovněž někdejšího ministra financí Václava Klause. Prokurátor na Manhattanu ho (Koženého) obvinil z krádeže 182 milionů dolarů. Když by se Američanům dostal do drápů, hrozí mu trest pobytu za mřížemi po dobu čtvrt století. Dotyčný prý teď usiluje o kariéru státníka celoevropského formátu.

          Lodní lékař vydal varování nevystavovat pošetilou hlavu prudkému slunci, a když tužit tělo, tak jen brzo ráno a pak až k večeru. Balzámovat si kůži ochrannými mastmi, hodně pít nealkoholické nápoje, vyhýbat se konsumpci antihistaminů a pilulek proti mořské nemoci (seasickness pills), neboť plavba bude klidná, pokojná. Jen aby!

          Plujeme den a noc k ostrovům A,B,C (Aruba, Bonaire, Curacao), času tedy dost k porozhlédnutí historií. Evropa se tímto směrem začala roztahovat už v patnáctém století. Napřed Španělé a Portugalci, následovaní  Británií, Francií a Holandskem, z nichž tito dva poslední jmenovaní setrvali dosud. Začněme písmenem C, poněvadž tam právě míříme. Španělé objevitelé či spíš dobyvatelé přispěli k zániku původního obyvatelstva – Indiánů Arawak, tak jak se stalo normou i na jiných adresách. Sto let později, zrovna v době třicetileté války na evropském kontinentě, chřadnoucí hispánské vladaře nahradili Holanďané, jimž se tuze zachtělo tamějšího hlubokého přístavu. Guvernérem se tam stal šestadvacetiletý mladíček Peter Stuyvesant, posléze v téže funkci přesazený do Nového Amsterodamu, nynějšího New Yorku. Zatímco v Asii vznikla Východoindická Společnost, zde vznikla Společnost Západoindická. Jenže jak užitečně obchodovat s pramálo úrodným ostrovem, postiženým nedostakem dešťů? Žádná naděje na dovoz vzácného koření, tak jak tomu z ostrovů nynější Indonésie. Bází, pořádným pilířem prosperity, se stalo obchodování s lidským zbožím.

          Po zákazu otrokářství v roce 1863 (zrovna doba americké občanské války Severu proti Jihu) ekonomie Curacaa pořádně utrpěla a ještě jí dodal úpadek pěstování cukrové třtiny, o níž se Evropa se svou vlastní řepou přestala zajímat. Prosperita se na ostrov vrátila až kolem roku 1930 zásluhou produkce ropy v pouhých 60 kilometrů vzdálené Venezuele. Surovinu zpracovávají ostrovní rafinerie – hlavní, ale nikoliv jediný zdroj blahobytu. Tím je i turismus a off-shore banking – možnosti, kde bezpečně ukládat peníze jakkoliv podivného původu.

          Tyto Netherlands Antilles jsou dvojího druhu – ony A.B,C zcela na jihu, zvané Leeward Island (ostrovy „závětrné“ – tak se dozvídám ze slovníku) a Windward Islands  („návětrné“), državy trpasličího rozsahu, roztroušené severním směrem. A tomu všemu předsedá Curacao, kam míříme, ostrov zdaleka největší jak rozsahem (61 kilometrů dlouhý), tak počtem obyvatelstva (kolem 150.000). Právně tak vznikla autonomní součást nizozemského království, které má ve své výlučné kompetenci pouze obranu a záležitosti zahraniční politiky. Situaci ale zkomplikoval ostrov Aruba, který se vzepřel dominantnímu curacaocentrismu, z něho se vyčlenil a získal získal svůj vlastní autonomní status. Ale žádný z ostrovů nezabažil po nezávislosti, úplném přetnutí pupeční šnůry od matky kolonizátorky. V referendu 1993 pro nezávislost hlasovalo jen jedno procento voličů. Však teď ostrované mají to nejlepší z možných alternativ: faktickou autononii, svobodu, a neméně faktické osvobození od materiálních starostí zásluhou socioekonomického zákonodárství víc mateřské než macešské země. Porovnávám s nepříjemnými pocity, o něž se zasluhovali  někteří zarputilí mladíci na Virgin Islands, na sobě trička se zaťatou pěstí, domáhajíce se nezávislosti, avšak stále se závislostí na štědrém americkém měštci.

          Vplouváme do přístavu Willemstad, o nějž se Holanďané opakovaně tahali s Brity a Francouzi a důkazem tohoto úsilí zůstávají několikerá mohutná opevnění. Vjezd tak trošku do nereálna: je to totiž sedmý největší přístav na světě, osm tisíc zámořských lodí tam ročně zamíří, třicetkrát za den se rozevře plující pontonový most, aby uvolnil cestu pohybujícím se obrům, převážně tankerům. Hotel v přílišné blízkosti takové dopravy je jedním ze dvou na světě, co si pořídil pojištění proti případné kolizi.

          A pontonový most, nesoucí jméno královny Emmy, je úplně ten jediný svého druhu na světě.

          Víc než jiní kolonizátoři se Holanďané snažili vytvářet v novém prostředí aspoň dojem svých původních domovů. Přivezená architektura, přivezené větrné mlýny, dokonce i nostalgická výstavba kanálů (například na bývalém Cejlonu). V Curacau si to navíc vylepšili duhovými barvami. Někdejší guvernér si údajně stěžoval na bolesti hlavy, jejichž příčinu přisuzoval oslňující tropické záři a tu tedy poručil tlumit nátěry ve všemožných, i těch nejkřiklavějších variantách. A parádní teď výsledek máme, fotografové se radují.

          Většina ostrovanů (odhadem 85%) je pomíchaného afrického původu, zbytek pak Evropané a indiánští Mohykáni. Náboženství zejména římsko-katolické čili náznak víc tradice španělské než nizozemské. Přesazený kout Evropy s prosincovým úporným horkem. Se sklepicí piva Amstel místní výroby mlsně obhlížím sličné postavy tmavých krasavic. K potěše a nikoliv nepravděpodobnému ochuzování návštěvníků jsou k dispozici několikerá kasina a bezcelní duty-free nakupování. Čerstvé ryby, ovoce, zeleninu přivážejí lodě z Venezuely.

          Na památníku jsem napočítal sto jmen ostrovanů, kteří ztratili život za druhé světové války. Což mě mátlo. Kde by ho byli ztráceli, přece ne tady? Jazykem úředním a též vyučovacím je holandština, ale nápisy tam vidím dvoujazyčné. Aha, domorodá řeč papiamento, mišmaš holandštiny, španělštiny, portugalštiny, angličtiny, franštiny a afrických jazyků. Připomíná mi to výtvor Pidgin English, vytvořený z všelikde posbíraných slov a rozvěšených na melanéský gramatický stromeček: tedy wanpela woman bilong me – „jeden chlapík ženská mně náležející“ čili „moje manželka.“

          Snažím se orientovast v curacaoském denním tisku VIGILANTE. Titulek FUNSHONARIO  DI  RST  A  BISA  KU  TUR YU  DI  KORSON  TA  KOTUPTO a text začínal takto: „Willemstad –Densu último palambra tambe David Dick tambe tabatin reklamo riba e manera ku e funshonarionan di RST tabata hiba e investigashon.“ Mám potíže s dešifrováním, poraďte.

          Končili jsme s famózním ohňostrojem, který na naši poctu uspořádali místní hasiči. Nic lepšího jsem nikdy neviděl. Mnohobarevné rachejtle klesaly na naši palubu a rozprskly se nám těsně nad hlavou. Výborný závěr, jedeme dál, zítra ráno budeme v Arubě, jež se politicky odstěpila v protestu proti údajnému curracaocentrismu.

          Ta rovněž patřívala Španělům, odkud byli čilými Nizozemci vypuzeni. Ostrov poskytoval úkryt pirátům, lačným korzárům, přepadajícím škunéry, naložené ukradeným zlatem na cestě z Nového do Starého světa.

          Aruba je menší územím i obyvatelstvem, jehož počet ale náramně roste - za deset let o víc než jednu třetinu, takže jich již je sto tisíc. Přístav a současně hlavní město Oranjestad se rovněž prezentuje architekturou s holandskými prvky a s pastelovými barvami. Horka přibývá, fotografuji Santa Klause na jedné střeše, jak jeho postava ze zřejmě málo odolného materiálu roztává a klesá do saní. V ulicích je slyšet daleko víc španělštiny, však jsme tu ještě blíž - pouhých 25 kilometrů - k venezuelského břehu. Hlavní však rozdíl od předchozí zastávky: je to tu víc, až přespříliš, komerčně rozvinuté, turistické,  lasvegasovské, s osmi kasiny, s dryáčnickým šmrncem, s filiálkami noblesních pařížských obdodů, snažím se uniknout do vzdálenějších ulic. Nacházím univerzitu a fotografuji nápis na budově, která by tam neměla být – totiž ministerstvo zahraničních věcí Aruba. Ty přece má referátu Haag! Ten v roce 1999 dovolil Amerčanům používat letiště Aruby pro inspekční lety v evidetně marném boji proti pašerákům drog. Rovněž fotografuji nápis mamutí velikosti přes celou stěnu domu – vábničku s nabídkou útulku, prádelny špinavých peněz.

          Na rozdíl od Curacaa se Aruba pyšní náramnými plážemi, výstavba hotelů se rozmáhá, Američané si tam prý kupují sídla hned pěkně u moře, jen se podívejte!  Dozvěděli jsme se pro domorodce tuze příjemnou novinu, že zásluhou jakéhosi přírodního vrtochu tam hurikán nikdy nepřispěchá. Kde taková metla zasáhne, bývá prabídně. V září 1995 na holandském ostrůvečku St.Maarten smetla tři čtvrtiny všech budov. Ale i od tohoto druhu pohromy vždy ušetřená Aruba přece  jím trpí. Cizinecký ruch je hlavním zdrojem obživy, v sezoně hurikánů, od května do října, lodě s turisty nejezdí, a málokdo se dostaví letadlem.

          Provezli jsme se po ostrově získat jakýsi dojem. Trošku větší počet tam usídlených Evropanů, sucho jako na Curacau, kaktusy v roli plotů kolem domků pastelových barev ve všech variantách, od cudné růžovoučké po brčálovou zeleň. Takto byl zbarven i kostelík s přilehlým hřbitovem.

          Voda jako zdroj života, tady to máme černé na bílém. Severní půle ostrova je nerozlišitelná od měsíční krajiny, tam se nemůže nic urodit, nelze tam přežít. Pouze pár vychrtlých koz tam mezi balvany vyhledávály jakési poživatelné stvoly a též dělaly dojem, že chroustají kamení, jehož tam věru bylo habaděj. Rovněž tam sebou mrskly iguany, rovněž s malými životními nároky.

          Zpět cestou z chmurného do zeleného míjíme pštroší farmu, další to holandské dědictví, přivezené z  Oudtshoornu v Jižní Africe. Šofér k nám promlouval mnohojazyčně. Takové jsou i ostrovní školy: úřední řeč a výuka je v holandštině, od čtvrté třídy základní školy povinná je i angličtina a od páté třídy výš se vyučuje španělština, tam s latinským kontinentem doslova na dosah. Prý brzo se do škol dostane i papiamento, dominující řeč v ulicích a většině domácností. Paní ministryně Buzková poslyšte: celá jedna čtvrtina ostrovního rozpočtu je určena na vzdělávání mládeže.