Občas mě trýzní oprávněný pocit provinění, že pravidelně do České republiky vláčím manželku, kde se s domorodci dorozumívá se zručností, porovnatelnou k Čapkově mloku Boleslawu Jablonskému.  Tudíž pro změnu okusme teď v zimě trochu tropů, v nichž vyrostla a mrazy ji vadí.

          Takový je ovšem zákon schválnosti, že 6.prosince, den svatého Mikuláše a též přesně v den plánovaného odjezdu jižním směrem plout po mořích, musela vypuknout sněhová bouře, zavalivší severovýchodní cíp našeho kontinentu. Se značnými obtížemi a obchvaty jsme se nám ale přece jen podařilo dorazit do floridského města Ft.Lauderdale. Z letiště nás vezl Slovák, křestním jménem Zoltán, kufry  nesl Haiťan a první drink v baru přinesla Rumunka, všichni tři nedávní přistěhovalci u těchto břehů. Only in America, že ano.

          Zatímco do letadel jsem už vlezl aspoň tisíckrát, jako mořeplavec jsem téměř ještě panic – jen pár cest do Číny a pohyb ve vodách Aljašky. To se tam konalo pod nizozemskou vlajkou. Této Holland America Line dávám přednost před Taliány (příliš kraválu, tvrdili mi absolventi takovéto zkušenosti), před Brity (jejich strava přece formou trestu) či Řeky (když se loď potápí, přednostně se zachraňuje kapitán s posádkou, jak již nejednou ověřeno). Holanďané, nikterak bludní, to tedy budou.

          Ti se pustili do dálav v šestnáctém století, době Rembrandtově. V roce 1602 založili na Javě svou Východoindickou společnost, v roce 1626 na opačném konci světa vytvořili Nieuw Amsterdam, nyní znám jako New York. První loď, jménem Rotterdam s 388 pasažéry, zdolala Atlantik v roce 1872 a do New Yorku dorazila za 15 dní. Nás poveze Rotterdam VI, zbudovaný nedávného roku 1997 v Itálii, v benátských loděnicích.

          Interiér s částečně antickou dekorací, ale též kopiemi (tak aspoň předpokládám)  vykopaných ořů v čínském Xianu, zatímco hlavní divadlo spíš připomínalo opulenci a třeba i eleganci moderní doby.

          Vychrlím teď pár údajů, pro zkušeného Čecha nezajímavých - ten ať tento odstavec a třeba i několik dalších pomine. Tedy : loď o devíti poschodích, s posádkou 600 zejména mužů a s 1300 pasažéry, tedy dost gigant, ale nikoliv v porovnání s konkurenčními kolosy různých těch Princess Cruises na několikadenním výletu s dvojnásobným počtem osazenstva. V našem případě vždy se snadno našel prostor, kout s úplnou samotou, a rovněž kabiny byly dvojnásobné velikosti ve srovnání například s lodí s norskou vlajkou. Mikrokosmos s perfektní organizací a provozem, ovšem nedocílitelným v podmínkách bezbřehé demokracie. Seznamoval jsem se s tamějším personálním uspořádáním: zdaleka nejpočetnější byli Indonésané v rolích obsluhujícího personálu. Přeptával jsem se na jejich domácí adresu a většinou pocházeli z katastrofálně přelidněného ostrova Java. Smlouvu vesměs mají na šest měsíců,  tu lze obnovit službou na některé z lodí společnosti, jichž jsem napočítal třináct. Manželku, družku, milenku sebou mít nesměji, volného času pramálo,  denně jsou na nohách deset, dvanáct hodin. Cabin boy, který se velevzorně staral o naši prostoru, už takto slouží deset roků. Původním  povoláním učitel, pečlivě střádá na změnu života, peníze posílá domů. Ani jeden, s nimiž jsem mluvil, nebažil o permanentním pobytu v západním světě ať už v jakékoli roli. Všichni tuze úslužní, ochotní, stále se usmívající – takhle to být někde na světě, byl by to ráj na zemi. Jenže toto byla slunečná tvář směrem k pasažérům, tak to mají v popisu práce, kdežto mezi sebou, nepřehlédnul jsem, dominuje hierarchie, prosazování podřízenosti od hlavních číšníků až dolů k myčům nádobí v nejnižším podpalubí.

          Méně početní byli Filipínci, rovněž v rolích číšnických, barmani, nalévající opojné nápoje, jimž se správný muslim musí vyhýbat a Indonésie je přece země s největším počtem přívrženců islámu na světě. Filipínky též pracovaly za přepážkou v rolích úřednických. Některé mimořádně lahodného zjevu, jedna z nich jménem Pia Purification.

          Na dalším stupni setrvávají Východoevropané – v našem případě Rumunky a Rusky v kasinu, rozdávající karty a roztáčející ruletu. Práce však měly málo, postávaly u prázdných stolů, aniž se směly posadit. Dívka z Bukurešti si mi postěžovala, že už ji začínají trápit křečové žíly, ač je jí teprve dvaadvacet. Nejvíc se na ukončení kontraktu těšilo trio Maďarů, jejichž líbezným vídeňským valčíkům jsem po večeři šel naslouchat do Explorer Lounge a tam se setkával se stejnou odnoží takto si libujících staromilců. Zejména houslista se těšil na duben nadcházejícího roku, kdy opustí oceán a vrátí se do od všech mořích odříznuté vlasti.

          Ještě výš si hoví Západoevropané, kteří mají na starost jednak obchody s všelijakým bezcelním tovarem, jednak entertainment ve všelijakých podobách, od quasi-Broadway show po baviče různých kvalit.

          A všemu tomu velel kapitán Jeroen von Donselaar se svými sličními důstojníky. Kapitán k nám několikrát promlouval, předsedal recepcím se šampaňským, dekoroval zasloužilé cestovatele, podrobil se fotografování se všemi, jakkoliv nezaslouženými pasažéry.

          Při účasti na večeřích nutno dodržovat dekorum, nelze se tam přištrachat v teplácích či trenýrkách. Denní rozvrh aktivit, včas do kabiny dodaný spolu s přetiskem hlavních událostí z New York Times Digest, též oznamoval druh oblečení pro ten který večer, zda bude casual nebo tropical nebo informal a nebo formal  (koktajlové šaty pro dámy, pokud možno smokink pro pány, což pak platí pro celičký zbytek dne. Takto jsme se ale krášlili jen třikrát.)

K  O  N  E  C