Česká republika má šest sousedů, kdežto 116krát větší USA mají jen dva: na jihu Mexiko, na severu Kanadu. Mexiko je značně jiný, v přemnohém ještě onen nedovinutý „Třetí svět“ s hrůznými socio-ekonomickými kontrasty, bídou, korupcí, a navíc se tam mluví španělsky – zkrátka, cizina.

          Jinak tomu na severním konci země. Tam se odjíždí s pocitem nikoliv cesty do ciziny, ale spíš návštěvy k jakýmsi příbuzným, bratrancům třeba. Už víc než stokrát jsem přejel onu rekordně dlouhou, pramálo hlídanou a věru neuhlídatelnou hranici. Donedávna, než začal obtěžovat mezinárodní terorismus, to nevadilo, ale teď si děláme starosti.

          Kanada je země velikánská – téměř 10 milionů čtverečních kilometrů, ale jen s něco málo přes 30 milionů obyvatel. USA jsou rozlohou trošku menší, ale lidí – s přičtením nespočitatelného počtu  ilegálů – je desetkrát tolik. Tato disproporce 10 : 1 nemůže být pobídkou k harmonii. Kanada je fádnější, monochromatičtější, ač i tam již přibývá barvy, zejména zásluhou návalu Haiťanů do frankofonního Quebecu, a Číňanů, zejména z Hongkongu, na opačném konci země. Ti teď přetvářejí lahodný Vancouver v novotu, mezi lidem již známou jako Hongcouver. USA jsou ovšem ještě značnější etnický slepenec, navíc s topografickou a klimatickou různorodostí, s pouštěmi i džunglemi. Však proto Kanaďané jezdí za sluncem a koupáním na Floridu a nikdo tak nebude činit opačným směrem.

          USA mají států padesát, Kanada má provincií deset. Frankofonní Quebec donedávna koketoval s nápadem vyhlásit nezávislost a dokonce považoval Slovensko jako model k inspiraci. Leč k tomu nedošlo – k lítosti nejednoho Kanaďana, který aby byl dvoujazyčný třeba v Saskatchewanu, kde do stomílových dálav nezavadí o osobu s francouzským rodným jazykem. Z Ottawy pravidelně dostávám všelijaké vládní materiály. Teď nedávno dorazil „Annual Report to Parliament on Immigration 2003“, sličná to publikace na křídovém papíře, 38 stran, a když ji obrátím, z opačného konce se dozvím totéž s titulem Rapport annuel au Parlement sur l´immigration“, dalších 38 stran. Dvojnásobné výlohy tak se vším. (Pro případného zájemce: V roce 2002 Kanada přijala 229.091 přistěhovalců všech kategorií – ekonomické důvody, rodinné slučování a tzv.protected persons čili vesměs azylové případy. V roce 2003 v období od ledna do srpna, předpokládaná kvota 220.000 až 245.000 byla vyčerpána na 66%. Plán na rok 2004: kvota nezměněná.) My v Americe bychom si ale neměli příliš libovat, spějeme totiž týmž dvoujazyčným směrem. A v Kalifornii to třeba dopadne tak, že španělština angličtinu nahradí úplně. Však již nyní obyvatelstvo evropského původu je tam v menšině.

          Největším obchodním partnerem USA není Japonsko, Německo nebo Čína, ale právě tato Kanada. Ta je též nejvýznamnějším dodavatelem ropy (581 milionů barelů v roce 2002, víc než Saudská Arábie s 464 miliony) a význam ještě poroste realizací projektu zdrojů ve vzdálené divočině u řeky Mackenzie. Mohlo by se tedy zdát, že Kanada se těší robusnějšímu ekonomickému zdraví, jenže není tomu tak. Však před lety býval kanadský dolar v porovnání s americkým značně hodnotnější a teď je tomu naopak.

          Obě země sdílejí společný kontinent a společnou historii. Državy to britské koruny, jíž jedni zůstali věrní a druzí nikoliv. Ti věrní se cítí nadále být víc evropští, též přijali různé socio-ekonomické reformy pro blaho národa, ale nikoliv k rozkvětu hospodářství – čili tatáž zkušenost nejedné evropské země.

          V důsledku revoluce a vyhlášení nezávislosti, třicet tisíc britskému králi loajálních Američanů přesídlilo zejména do Ontaria. Poté, ještě před vypuknutím občanské války Severu proti Jihu, černoští otroci uprchli do Kanady ve zhruba stejném počtu. Přetrvává pocit morální superiority Kanaďanů: „Nikdy jsme se nepřestali radovat z požitku ztrapňovat Ameriku pro její podřadné rasové vztahy,“ komentuje kanadský spisovatel Austin Clarke, původem z karibského ostrova Barbados. (Snadno to dosažitelný pocit převahy v řešení problému, který prozatím Kanada nemusí řešit.) Tímtéž směrem po bitkách s americkou kavalerií se v sedmdesátých letech devatenáctého století odebrali přislušníci národa Siouxů, ale v méně než pohostinném prostředí permanentně nesetrvali a vrátili se do svých původních lovišť.

          Ve dvacátých letech dvacátého století, době absurdního prosazování prohibice, kvetlo pašování alkoholu z Kanady a nejeden pašerácký člun zásluhou americké palby putoval ke dnu Atlantického oceánu.

          Za druhé světové války mnozí Američané v době neutrality (až do prosince 1941) odjeli do Kanady, vzít na sebe uniformu a bojovat proti Hitlerovi.

          V šedesátých letech tímtéž směrem odešli Američané v odhadovaném počtu 120 tisíc, aby se vyhnuli vojenské službě a pravděpodobnosti nasazení ve Vietnamu.

          Tehdy se začala zvětšovat vzdálenost politické orientace obou zemí. Značně se tak zasloužil premiér Pierre Elliot Trudeau, na můj vkus přespříliš módní, politicky korektní premiér a intimní přítel Fidéla Castra.

          Zatímco USA za prezidentství Ronalda Reagana procházely svou konzervativní fází,  Kanada se odebírala stále víc liberálním směrem a její význam ve světě začal chřadnout. Její armáda, která se dřív značně podílela na akcích OSN, začala upadat, ocitávat se na okraji čehosi trapného. Bohatá země s reputací štědrého dárce zahraniční pomoci v sedmdesátých a osmdesátých letech, se stala jednou z nejlakomějších.

          Události 11.září 2001 přispěly k dalšímu rozkolu. Ottawa neopětovala důraz Washingtonu na bezpečnosti a tedy i notném zpřísnění pohybu na hranicích. Premiér Jean Chrétien si s George W. Bushem nikterak nepadl do náručí. Kanada se kompletně distancovala od jeho válečného tažení v Iráku a odmítla dodat posily. Chrétienův pobočník charakterizoval Bushe slovem „moron“ (moron = blbec, debil), člen parlamentu ocenil všechny Američany slovem „bastards“,  což nevyvolalo výtku a zůstalo bez premiérovy reakce. Tedy nepřekvapilo, že Bush odložil dlouhou dobu již plánovanou oficiální návštěvu Ottawy.

          K nějaké změně však třeba dojde. Teď v listopadu 2003, Chrétien šel do důchodu a ve funkci ho nahradil bývalý ministr financí Paul Martin, který si snad bude počínat poněkud odlišně.

          V tradici uprchlých otroků, Siouxů, odpůrců války ve Vietnamu, tamějším směrem se teď ubírají homosexuálové a lesbičky, v úmyslu korunovat své milostné vztahy. Dvě kanadské provincie již legalizovaly tato single-sex manželství a federální parlament v Ottawě tak plánuje učinit přístí rok s platností pro celou zemi.