V USA od samého prvopočátku se každý čtvrtý rok konají prezidentské volby – válka, neválka. Je to proces finančně tuze nákladný a též časově náročný. Spíš strasti než slasti kampaně budou tedy národ doprovázet ještě téměř jeden celý rok.

          Vystrnadit zvolené politiky z funkce nebývá snadné a většina kongresmanů a senátorů uspěje ve snaze o své znovuzvolení. Američané, na rozdíl od povážlivého procenta Evropanů, vskutku nepovažují Bushe za většího zloducha než jakým je a zejména byl Saddam Hussein. Zvlášť teď, v dobách povážlivých, kdy pocit národního ohrožení přestal být pouhou teorií, národ se projevuje víc patrioticky a podporuje svého nejvyššího velitele. Válka v Iráku, brilantně za tři týdny s minimálními ztrátami na bojišti byla vyhrána, aniž pak dosaženo míru, který si již vyžádal víc obětí, než původní vítězství. Konečné vyřešení se nezdá být příliš v dohledu a s bezbřehou trpělivostí veřejnosti do nekonečna nelze počítat.

           Harry Truman se svým znovuzvolením v pro nás památném roce 1948 uspěl, stejně jako jeho nástupce Dwight Eisenhower, v rovněž značně historickém roce 1956 (Maďarsko, Suez). John F. Kennedy kvůli Dallasu nemohl uspět, Lyndon B.Johnson se kvůli Vietnamu po druhé nepokusil. Richard Nixon hravě porazil George McGoverna, idola intelektuálů a prosazovatele pokorných omluv a míru za každou cenu. Po skandálu Watergate, Nixonově vynucené rezignaci a krátkodobém nástupnictví Geralda Forda, přišel Jimmy Carter, jemuž ale do cesty přišel ajatoláh Chomejni, učinivší z amerických diplomatů rukojmí v Teheránu. Carter svými holubičími kroky nedocílil jejich propuštění, nálada v národě pramizerná. Též nedocílil svého znovuzvolení, a sebevědomí národa teprve vylepšil Ronald Reagan, řízný antikomunista (jeho, na rozdíl od Václava Klause, antikomunismus nenudil), likvidátor Říše zla. Stejně jako Reagan, přízeň voličů si i zachoval  v domácí politice úspěšný Bill Clinton, vzdor svým lehtivým eskapádám.

          Ve výčtu nám už jen zbývá Bush starší, prezident v době po Reaganovi a před Clintonem. Vítěz války v Perském zálivu v roce 1991, načež se ho vděčný patriotický národ ve volbách zbavil. Pak se v tom vyznejte.

          V tomto výčtu jen jeden (Kennedy) pocházel ze severovýchodní části země, té historicky i mediálně nejvýznamnější, dva (Truman, Ford) ze Středozápadu, dva (Nixon, Reagan) z Kalifornie a všichni ostatní z jižních států. Rovněž podivná to disproporce.

            Týdeník Time má na obálce (vydání 1.12.03) George W. Bushe s tváří se stopami polibků a s modřinou pod okem – předák se značně pozitivním i negativním dopadem. V textu je pak připomenut axióm, že při příležitosti možného znovuzvolení či zapuzení úřadujícího prezidenta jde zejména o referendum, hodnotící jeho výkon než hodnocení kvalit jeho oponenta.

          Tím bude jeden ze šesti uchazečů na nominaci Demokratickou stranou: tři senátoři (Joseph Lieberman, John Kerry, John Edwards), jeden kongresman (Richard Gebhardt), ex-guvernér (Howard Dean) a ex-generál (Wesley Clark). K této šestici se přidružilo trapně neadekvátní trio spoluuchazečů: kongresman Denis Kusinich, marginání postavička, muší váha, Carole Moseley Braunová, černoška a bývalá senátorka, a Al Sharpton, černošský kazatel, nikým nikdy nezvolený tlučhuba, který se snaží využít kdejaké příležitosti k mediálnímu zviditelňování. (Ta se mu bohatě naskytla zásluhou nezletilé Tawany Brawleyové, která obvinila policisty, údajné rasisty, z mnohonásobného znásilnění a pomazání lejnem. Sharpton se stal jejím hlavním mluvčím, obvinil policii, úřady a celý stát z rasistického útlaku, nadržování provinilcům a zatajování jejich zločinů. Aféra se vlékla dlouhé měsíce, až se zjistilo, že údajně zprzněná a potupená dívenka si to všechno vymyslela. V porovnání se Sharptonem dělá bývalá senátorka, pozbyvší své funkce za okolností, které jí mnoho cti rovněž nepřidaly, daleko sympatičtější dojem. Se Sharptonem  společnou má politicky korektní výhodu (barvu kůže) a navíc je to žena. Být i lesbička, pokud možno s AIDS, to pak by byl ideální kádrový profil k nepřekonání.)

          Všech devět uchazečů se podílí na společných televizních debatách a bez výjimky prokazují zdatnější vyjadřovací schopnost než se slovy nezřídka zápolící prezident Bush.

          Tyto debaty mají svůj předem dohodnutý formát, o jehož dodržování se postará ten který moderátor, kompetentně si počínající profesionál. Debaty probíhají   civilizovaným způsobem, konkurenti se nevžívají do role gladiátorů, ač někdy zásah do slabin protivníka bývá patrný. Přivítal bych občas gentlemanské gesto ocenění protivníka.

          Kandidáti se ovšem snaží prezentovat v tom nejlepším světle a od otázek na méně příjemná témata odbruslí příznivějším směrem. Zejména senátor Edwards ze Severní Karoliny, mladistvý pohledný typ, připomínající Kennedyho s jižanským přízvukem, na specifické otázky dovede reagovat tuze rozmělněnými odpovědmi. V prozatím nejposlednější debatě (24.listopadu v Des Moines v Iowě), kterou jsem sledoval, moderátor Tom Brokaw, NBC-TV, se zeptal velebníčka Sharptona, zda nepokládá za vhodné se už konečně omluvit za osočování policie v případu lživé Tawany. Otázka přímá, adresná, z níž útěku aby nebylo. Velebný pán to ale tak umně zamotal, se závěrečným trumfem, že jeho postoj byl zcela správný.

          Méně gentlemanské je počínání štábů v pozadí. Kandidáti posílají své lidi na schůze oponentů, ne aby průběh sabotovali provokativními otázkami či dokonce výtržnostmi, ale aby zaznamenali každé slovo, z nichž některá by se posléze mohla využít či zneužít. To jsou takzvaní „trackers“ – stopaři. Pochybuji, že by se takto obtěžovali v případě trpaslíků Kusiniche, Moseley Braunové a Sharptona. Značně se soustřeďují nejen na současné, ale i bývalé projevy a počínání. Prozatím největším favoritem voličů a tedy i terčem protikandidátů je Howard Dean, bývalý guvernér Vermontu. Tam do hlavního města či spíš městečka Montpelier (obyvatel necelých 10.000) se sjíždí stopaři probírat se stohy úředních dokumentů z doby jeho oficiální činnosti, pátrat po použitelných Achilových patách. Hledat důkazy, nalézat nuggety, že ten který kandidát je vlastně  pokrytec, lhář, kam vítr, tam plášť.

          Zejména v předchocích volbách bujelo tzv.negative campaigning, kdy kandidát utrácel peníze nikoliv na reklamu, v níž by prezentoval své názory, ale aby očerňoval svého oponenta. Taková taktika znechutila veřejnost natolik, že se stala bumerangem, zasáhnuvším toho, kdo zbraň původně vymrštil. Pokud teď dojde k opakování taktiky, u takového sdělení nebude jako zdroj uveden specifický kandidát X., ale „Výbor pro zvolení kandidáta X.“

          Primárkami se tradičně začíná na Středozápadě v Iowě a v severovýchodním státě New Hampshire. Tam se soustředuje pozornost a hrnou se stovky každodenně se ozývajících reportérů. Přitom v Iowě žije zhruba pouhé jedno procento amerických voličů a v New Hampshire jen půl procenta. Ale i to stačí, aby se  první výsledky staly ukazatelem, předpokladem průběhu na dalších bojištích, i do té míry, že první nečekaný neúspěch přiměje zklamaného, aby další snahu vzdal.

            New Hampshire sousedí s Vermontem, adresou Deana, a též nepříliš vzdáleného Kerryho z Massachusettts (a s  dědečkem údajně z Moravy) a Liebermana z Connecticutu (s manželkou zcela urcitě narozenou v Čechách).

          „Všechna politika je domácí politika“ tvrdí zkušení veteráni. V Iowě, zemědělském státě, důležitou je federální podpora pro pěstování kukuřice, posléze přeměněné v ethanol. Žádný kandidát to nebude zdůrazňovat při kampani v Arizoně. V Iowě se naopak nebude příliš horlit na podporu affirmativní akce, tak jak kongresman Gebhardt (jehož manželka je rovněž českého původu) ze sousedního státu Missouri činil v projevu k černošským představitelům v Michiganu.

          Jestliže všechna politika je lokální a hospodářské potíže způsobily debakl Bushe staršího při pokusu o znovuzvolení, a nyní se ale ekonomika vylepšuje, program Bushe mladšího se krácením daní zdá se že funguje a tak přináší nedobrou zprávu pro Demokraty. (Rostoucí zadlužení vlády je rozhodně nedobrou zprávou pro celou zemi.)

          Pro válku v Iráku hlasovali senátoři Lieberman, Kerry a Edwards, jakož i kongresman Gebhardt, nyní břitcí kritici současné irácké situace. Nehlasoval však bývalý guvernér Dean, poněvadž k něčemu takovému neměl příležitost. Teď je jednoznačně pro odtažení z Iráku, ať to stojí, co to stojí – takový to na mě aspoň dělá dojem. Voják z povolání Wesley Clark, bývalý velitel NATO, který se dřív o žádný politický úřad neucházel – tak jako se svého času neucházel Dwight Eisenhower, by mohl být Deanovi značným konkurentem. Ví z vlastní zkušenosti, o čem mluví, ale na zádech nese břemeno své předchozí podpory Bushovy politiky.

            Předvolebních témat nikdy není nedostatek. Liší se důležitostí, složitostí, intenzitou vzbuzované vášně. Ta která kauza povadne a třeba i zcela zmizí. Málokdo si dnes vzpomene, že nejzávažnější záležitostí zahraniční politiky v utkání Kennedyho s Nixonem byl osud ostrovů Quemoy a Matsu. Tentokrát to bude Irák a mezinárodní terorismus. Do pozadí ustoupily spory o potraty, o kontrolu, registraci zbraní, stále akutní zůstávají otázky rasové, kriminality, ilegálního přistěhovalectví, zdravotního pojištění, a jistěže i některé další.  A teď zejména přibylo jedno zbrusu nové jablko sváru, které podle odhadu některých expertů proroků by mohlo mít ten rozhodující vliv: gay marriages, legitimita manželství homosexuálů a lesbiček.

            Nejvyšší soud ve státě Massachusetts většinou jednoho hlasu (4 : 3) tomu pootevřel dveře a bude teď na zákonodárném sboru v Bostonu, zda tento druh manželství legitimuje nebo se připojí k většině 37 států, které od roku 1996 přijaly zákony, definující manželství pouze jako svazek muže a ženy. A ve Washingtonu dva konzervativní senátoři hodlají navrhnout ústavní dodatek právě takového znění. Demokraté se obávají, že aktivisté gayů plnou parou v celé zemi rozjedou tuto kauzu a tím jen podpoří Bushe a Republikány, kteří spolu s většinou národa této novotě nakloněni nejsou. V televizních debatách dotázaní kandidáti se k novému matrimoniálnímu uspořádání stavěli kladně, i když ne zvlášť nadšeně. Moseley Braunová, že to podporuje, generál Clark, že soudní rozhodnutí v Massachusetts vítá.

          Kdybych si měl v této nabídce vybrat, byl by to Lieberman, senátor, činící dojem člověka uvážlivého, poctivého, přímočarého – samé to vlastnosti, mezi politickými předáky ne vždy vídané. Skálopevní Republikáni dávají přednost Howardu Deanovi, novodobé verzi McGoverna, který nevyhrál ani v Jižní Dakotě, svém rodném státě. Republikáni ze smyslem pro absurdno by raději dali přednost žvanilu Sharptonovi.

          Ať už výsledek bude jakýkoliv - zda Bush bude ve funkci pokračovat nebo to po něm převezme někdo jiný jako už 44.prezident, pamětlivi buďme tzv. Broderova zákona. Formulován Davidem Broderem, významným veteránem žurnalistou, praví toto: Kdokoliv se chce stát americkým prezidentem, taková ambice sama o sobě je důkazem mentálního defektu, který ho od dosažení zamýšleného cíle automaticky diskvalifikuje.